22 Cdo 3579/2021 — Nejvyšší soud

22 Cdo 3579/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 4. 2022 Spisová značka:22 Cdo 3579/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.3579.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Bezpodílové spoluvlastnictví manželů Vlastnictví Poučovací povinnost soudu Dotčené předpisy:§ 80 předpisu č. 99/1963 Sb. ve znění od 01.01.2014 § 980 odst. 2 předpisu č. 89/2012 Sb. ve znění od 01.01.2014 § 118a předpisu č. 99/1963 Sb. ve znění od 01.01.2001 Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:2. 7. 2022 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 1735/22 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 3579/2021-206 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně M. B., narozené XY, bytem ve XY, zastoupené Mgr. Martinem Sadílkem, advokátem se sídlem v Praze, Václavské náměstí 802/56, proti žalovanému L. B., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Pavlem Knitlem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 5, o určení neexistence vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 12 C 66/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 19. 1. 2021, č. j. 54 Co 55/2020-126, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (dále rovněž jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 11. 2019, č. j. 12 C 66/2019-72, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že žalovaný není „vlastníkem žádného spoluvlastnického podílu“ na pozemku parc. č. XY a na pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, to vše v k. ú. XY (dále rovněž jako „předmětné nemovitosti“). Rozhodl také o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě (dále také jako „odvolací soud“) k odvolání obou účastníků řízení rozsudkem ze dne 19. 1. 2021, č. j. 54 Co 55/2020-126, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že na základě rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 28. 2. 1994, č. j. 7 C 5/94-6, který nabyl právní moci stejného dne, bylo zrušeno bezpodílové spoluvlastnictví účastníků řízení. Dne 21. 1. 1995 uzavřeli účastníci řízení dohodu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, ve které se mimo jiné dohodli, že předmětné nemovitosti připadnou do výlučného vlastnictví žalobkyně. Výlučné vlastnické právo žalobkyně bylo zapsáno do katastru nemovitostí s právními účinky vkladu ke dni 4. 2. 1998. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou pověřil dne 25. 4. 2013 na základě pověření č. j. 16 EXE 376/2013-40 soudního exekutora JUDr. Jana Fendrycha, Exekutorský úřad Praha 2, vedením exekuce ve věci oprávněné CDV-2, LTD., registrační číslo 4434554, se sídlem Peterborough Court, 133 Fleet Street, EC4A 2BB London, Spojené Království Velké Británie a Severního Irska, proti (mimo jiné i) žalovanému jakožto osobě povinné. Pověřený soudní exekutor vydal dne 30. 4. 2013 exekuční příkaz, č. j. 132 EXE 973/13-22, k provedení exekuce prodejem shora uvedených nemovitostí, u kterých bylo v katastru nemovitostí zapsáno výlučné vlastnické právo žalobkyně jako manželky povinného. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou usnesením ze dne 25. 11. 2016, č. j. 16 EXE 376/2013-180 (ve znění opravného usnesení ze dne 30. 1. 2017, č. j. 16 EXE 376/2013-204), rozhodl o zastavení exekuce podle exekučního příkazu soudního exekutora ze dne 30. 4. 2013, č. j. 132 EX 973/13-22, kterým byla nařízena exekuce prodejem předmětných nemovitostí. Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě usnesením ze dne 29. 3. 2018, č. j. 54 Co 83/2017-224, potvrdil usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 25. 11. 2016, č. j. 16 EXE 376/2013-180, ve výroku I v části týkající se zastavení exekuce (na základě exekučního příkazu č. j. 132 EX 973/13-22), pokud má být provedena prodejem ideální jedné poloviny nemovitostí v něm označených, které jsou ve vlastnictví manželky žalovaného (výrok I rozhodnutí odvolacího soudu), a ve zbylé části výroku I a ve výroku II odvolací soud usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že návrhy manželky žalovaného na zastavení exekuce prodejem druhé ideální poloviny předmětných nemovitostí zamítl (výrok II rozhodnutí odvolacího soudu). Své rozhodnutí založil na závěru, že nemovitosti jsou v rovnodílném podílovém spoluvlastnictví žalovaného a jeho manželky na základě zákonné fikce vypořádání jejich zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů, která nastala „před datem 4. 2. 1998, ke kterému bylo do katastru nemovitostí vloženo výlučné vlastnické právo manželky povinného 2) na základě dohody o vypořádání BSM ze dne 28. 2. 2005“. V tomto řízení se žalobkyně domáhá určení, že žalovaný není „vlastníkem žádného spoluvlastnického podílu“ na předmětných nemovitostech jakožto prostředku ochrany jejího vlastnického práva k předmětným nemovitostem zapsaného v katastru nemovitostí před jejich případným prodejem v rámci shora uvedeného exekučního řízení. Odvolací soud uzavřel, že projednání určovací žaloby brání překážka věci rozhodnuté, neboť otázku vlastnictví k předmětným nemovitostem vyřešily soudy již v rámci výše uvedených exekučních řízení. Nadto dovodil, že žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), protože ani případné určení negativní skutečnosti nemůže sloužit k ochraně práv žalobkyně v řízení exekučním, kterého se účastní i jiné osoby, vůči kterým by rozhodnutí o určení neexistence spoluvlastnického práva nemohlo být účinné. Poznamenal také, že naléhavý právní zájem může být dán pouze na určení práva, které je mezi stranami sporné (s tím, že v projednávané věci obě dvě strany mají za to, že žalovaný není „vlastníkem spoluvlastnického podílu“ na předmětných nemovitostech). Z důvodu absence naléhavého právního zájmu žalobkyně rovněž nebyl soud ani oprávněn rozhodnout rozsudkem pro uznání ve smyslu § 153a o. s. ř. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2003, sp. zn. 29 Odo 296/2003). Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž namítá nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí je založeno na právních otázkách, které nebyly doposud v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o. s. ř., protože bez tohoto určení je ohroženo její právo a její právní postavení se stane nejistým (s ohledem na prodej spoluvlastnického podílu na předmětných nemovitostech v rámci exekučního řízení vedeného proti žalovanému - srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2027/2008). V této souvislosti také namítá, že pokud nebyla existence naléhavého právního zájmu postavena v řízeních před soudy nižších stupňů najisto, byl soud povinen poučit žalobkyni ve smyslu § 118a o. s. ř. o nutnosti doplnit tvrzení, případně označit důkazy týkající se existence naléhavého právního zájmu. Podle dovolatelky rovněž nemůže být pro soud závazné řešení otázky vlastnického práva k předmětným nemovitostem v rámci řízení o návrhu na zastavení exekuce pro 3 881 614,42 Kč s příslušenstvím vedeném u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 16 EXE 376/2013, protože o vlastnickém právu k předmětným nemovitostem nebylo rozhodnuto ve výrocích příslušných soudních rozhodnutí (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98). Má také za to, že v posuzované věci byly splněny veškeré podmínky pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu § 153a o. s. ř. a ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Pokud jej však soudy nižších stupňů nevydaly, je jejich rozhodnutí v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, na kterou v dovolání odkazuje. Poukazuje rovněž na postup příslušného katastrálního úřadu, který zapsal do katastru nemovitostí výlučné vlastnické právo žalobkyně k předmětným nemovitostem, které měla nabýt na základě dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví ze dne 28. 2. 1995. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napaden