22 Cdo 3706/2015 — Nejvyšší soud

22 Cdo 3706/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 11. 2016 Spisová značka:22 Cdo 3706/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.3706.2015.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Ochrana vlastnictví Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:25. 1. 2017 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 24.1.2017IV.ÚS 233/17JUDr. Vladimír Sládečekzrušeno27.2.2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 3706/2015 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce J. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Šuchmanem, LL. M., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti žalovaným: 1) M. Š., 2) Ing. Z. Š., 3) R. Š., 4) M. Š., a 5) H. Š., všem zastoupeným JUDr. Zdeňkou Flídrovou, advokátkou se sídlem v Litomyšli, Rektora Stříteského 187, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 5 C 101/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 11. března 2015, č. j. 27 Co 79/2015-77, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Okresní soud ve Svitavách (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 11. 2014, č. j. 5 C 101/2014-53, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem zdi postavené na pozemku parc. č. st. 418, sousedící s nemovitostí žalovaných, vše zapsáno na LV u Katastrálního úřadu pro P. kraj, Katastrální pracoviště S., pro katastrální území a obec L. (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 3. 2015, č. j. 27 Co 79/2015-77, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na posouzení právních otázek, které dovolací soud ve své rozhodovací praxi dosud neřešil, a pokud je některých dílčích aspektech řešil, potom se odvolací soud buď od tohoto posouzení odchýlil, anebo mají být vyřešené otázky posouzeny jinak. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na posouzení právní otázky, „zda je možno považovat zeď nacházející se mezi stavbami dvou vlastníků, jejíž podstatná část (větší objem) se nachází výlučně nad pozemkem jednoho vlastníka, jehož právní předchůdce ji zbudoval a on i okolní vlastníci se k ní chovali jako k jeho výlučnému vlastnictví, za věc ve spoluvlastnictví s další osobou pouze na základě toho, že jiná část této zdi se nachází na dvou pozemcích, z nichž jeden náleží každé z těchto osob, případně proto, že žádná stavba nemůže mít obvodovou zeď náležející jinému vlastníku“. S tím souvisejí dílčí právní otázky: 1. Musí právní režim zdi vždy být po celou její výšku (resp. délku, jedná-li se o zeď coby součást totožného objektu, resp. stavby) totožný? 2. Může být zeď mezi domy samostatnou věcí? 3. Může zeď mezi domy být ve výlučném vlastnictví (součástí) jen jednoho z domů tak, že druhý dům bude z pohledu práva vlastnického „bez obvodové zdi“? Dále žalobce k posouzení předkládá otázku, „zda se může odvolací soud v rozsudku nevypořádat se zásadními důkazními návrhy žalobce“, jejichž posouzení by mělo vliv na posouzení ve věci a pouze uvést, že nebyl předložen žádný důkaz prokazující tvrzení žalobce, a vypořádat se tak s žalobcem navrhovanými důkazy a námitkami citací ustanovení zákona tak, že „podle názoru odvolacího soudu pak okresní soud provedl ve věci dokazování v potřebném rozsahu, provedené důkazy hodnotil jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, a na základě nich dospěl k logickým a přesvědčivým závěrům o skutkovém stavu věci. Ten také správně posoudil po právní stránce.“ Dovolatel dále namítá, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, konkrétně práva vlastnického. Důkazy, které byly v průběhu řízení označeny, prokazují jeho výlučné vlastnictví ke zdi. Odvolací soud „nesprávně posoudil právní normu obsaženou v § 506 občanského zákoníku“ a jemu odpovídající ustanovení obecného zákoníku občanského. Protože je součástí pozemku i prostor nad i pod povrchem, není přípustné, aby byla zřízena část stavby tak, že zasahuje do prostoru nad sousedním pozemkem bez právního důvodu. Pokud byla část zdi postavena v jiné šíři, v jiné době a jiným stavebníkem a za jiným účelem než její historická část, lze shledat spravedlivé důvody pro to, aby taková zeď, resp. její část, měla odlišný právní režim než dříve postavená část této zdi. Vlastník, který zeď „nastavěl“, tak totiž činil za své výlučné prostředky, k účelům sloužícím pouze jeho stavbě tak, aby se nacházela jen nad jeho pozemkem. Přijetím jednotného právního režimu zdi by docházelo k nespravedlivým důsledkům. Závěry nalézacích soudů jsou v rozporu s rozhodnutím dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 2097/2006. Je třeba připustit závěr, že jediná zeď může mít odlišný právní režim. Část zdi nacházející se výlučně nad pozemkem parc. č. st. 418 musí být ve výlučném vlastnictví dovolatele. Ačkoliv vyšly nalézací soudy z toho, že zeď je v předmětné věci rozhradou, existují důvody vyvracející domněnku společného vlastnictví rozhrady. Zejména jde o sklon zdi anebo o to, který z vlastníků kotvil do zdi stavební konstrukce, opravoval ji atd., aniž by byl vlastník sousední stavby rušen. Nalézací soudy se však nezabývaly otázkou, kdo předmětnou zeď spravoval. Nelze přijmout – jak učinil odvolací soud – paušální závěr, že zeď mezi domy nemůže být samostatnou věcí. Rovněž nelze akceptovat, že zeď nemůže být součástí jen jednoho z domů. Věc měla být posouzena tak, že zeď v prvním nadzemním podlaží je ve výlučném vlastnictví dovolatele. Soudy se nevypořádaly a nezohlednily důkazy předložené dovolatelem a jejich rozhodnutí se opírá o zpochybněné důkazy, zejména zmatečný znalecký posudek. Odvolací soud rovněž pochybil, když dovolatele nepoučil ve smyslu § 118a o. s. ř. o tom, že má podle hodnocení soudu povinnost prokazovat výlučné vlastnictví předmětné zdi a jeho tvrzení rozhodných skutečností je neúplné. Rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé a trpí nedostatečným odůvodněním, které má za následek jeho nepřezkoumatelnost. Odvolací soud nepřípustně odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně a nereagoval na argumenty přednesené v odvolání. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil, případně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaní se k dovolání nevyjádřili. Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Dovolatel předložil dovolacímu soudu několik otázek, které podle jeho názoru dovolací soud dosud neřešil, a pokud je řešil, odvolací soud se od této rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlil. Oproti přesvědčení dovolatele je však rozhodnutí odvolacího soudu založeno pouze na jedné dovolatelem předestřené práv