22 Cdo 3953/2019 — Nejvyšší soud

22 Cdo 3953/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 3. 2020 Spisová značka:22 Cdo 3953/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.3953.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Příslušenství věci Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 121 odst. 1 obč. zák. § 336b odst. 2 písm. b) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:7. 6. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 3953/2019-219 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně T. W., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Petrem Hasalou, advokátem se sídlem v Šumperku, Radniční 237/13, proti žalovanému J. B., narozenému XY, bytem v XY, zastoupený JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/2, o určení vlastnictví obytné buňky, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 6 C 215/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2019, č. j. 21 Co 69/2019-196, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 7. 2019, č. j. 21 Co 69/2019-200, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 9. 1. 2019, č. j. 6 C 215/2017-166, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 17. 1. 2019, č. j. 6 C 215/2017-169, určil, že obytná buňka (obytný kontejner) umístěná na pozemku par. č. XY (GPS souřadnice: XY) v katastrálním území XY, obec XY, zapsaném na LV č. XY v Katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště XY, se všemi součástmi a příslušenstvím, je ve vlastnictví žalobkyně (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II., III. a IV.). Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 10. 7. 2019, č. j. 21 Co 69/2019-196, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 7. 2019, č. j. 21 Co 69/2019-200, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve znění, že obytná buňka se nachází na území obce Č. V. (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Mezi účastníky je spor o to, kdo je vlastníkem obytné buňky. Soudy vyšly z těchto skutkových zjištění: Původním vlastníkem byl J. Č., který byl spoluvlastníkem sousedního pozemku – buňka stála na pozemku ve vlastnictví státu. Žalobkyně nabyla buňku od J. Č. kupní smlouvou ze dne 1. 6. 2007. Žalovaný opírá své vlastnické právo o tvrzení, že buňka byla příslušenstvím pozemku, jehož spoluvlastníkem J. Č. byl (a na kterém nestála, šlo o pozemek sousední), a on ji nabyl ve veřejné dražbě podle exekučního řádu právě jako příslušenství vydraženého pozemku (vydražil však jen id. polovinu pozemku). Soudy shledaly vlastnicí buňky žalobkyni. Okresní soud závěr o nedostatku nabývacího titulu svědčícího žalovanému opřel o konstatování, že buňka nebyla uvedena v usnesení o příklepu, které je nabývacím titulem ve veřejné dražbě. Odvolací soud plně odkázal na právní i skutkové závěry soudu prvního stupně (bod 12. rozsudku) a nad rámec toho uvedl, že žalovaný vlastnictví nabýt nemohl, neboť buňka nebyla součástí věci hlavní, tj. sousedního pozemku. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný („dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Tvrdí, že rozhodnutí závisí na řešení tří otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud zčásti odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a které zčásti nebyly dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny. Předně jde o otázku, zda obytná buňka sleduje jako příslušenství pozemku osud věci hlavní, a přešla tak příklepem v dražbě spolu s pozemkem na dovolatele. Odvolací soud se měl odchýlit od judikatury Nejvyššího soudu, podle které tvoří-li věc příslušenství hlavní věci, sdílí právní osud této hlavní věci, ledaže by to smluvní strany vyloučily. Navíc závěry odvolacího soudu se týkají součásti věci namísto příslušenství. Dosud neřešená je pak otázka, kdy začíná běžet vydržecí doba pro vydržení movité věci, jejíž držby se držitel chopil na základě usnesení o příklepu ve veřejné dražbě. Poslední otázku přípustnosti dovolání formuluje dovolatel takto: „Zda v případě, že soud v průběhu jednání vyjádří pochybnosti o určité skutečnosti s tím, že vyzve procesní stranu, aby své tvrzení a důkazy v tomto směru doplnila (zde v konkrétním případě jde o datum uzavření smlouvy kupní datované v r. 2007), s poučením, že neprokázání povede k závěru, že své tvrzení neprokázala, a následně, aniž by procesní strana výzvě soudu vyhověla, rozhodně tak, že její tvrzení považuje za prokázané, a následně touž pochybnost uplatní druhá procesní strana jako dovolací důvod, jde o novotu nepřípustnou v odvolacím řízení ve smyslu § 205a odst. 1 o. s. ř.“. Důvod dovolání spatřuje především v tom, že skutkové zjištění o době uzavření kupní smlouvy, kterou žalobkyně dokládala své vlastnické právo, nemá oporu v provedeném dokazování. Způsob, jakým odvolací soud dospěl k uvedenému skutkovému zjištění (svévolně), pak zakládá rovněž dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Napadené rozhodnutí navrhuje „zrušit“. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. Dovolání není přípustné. Rozhodnutí odvolacího soudu lze v dovolacím řízení přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Přitom je dovolací soud vázán nejen tím, který z důvodů přípustnosti dovolání byl uplatněn, ale i tím, jak byl důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel spatřuje jeho naplnění. K vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Námitka, podle níž skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, není způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. – tím je pouze nesprávné právní posouzení věci. Taková námitka pak nemůže založit přípustnost dovolání. Proto se jí dovolací soud nemohl zabývat. K nabytí příslušenství nemovité věci v dražbě: Dovolatel výslovně nezpochybňuje závěr, že nemohl vlastnické právo k buňce v dražbě nabýt, neboť buňka nebyla uvedena v usnesení o příklepu; s tímto závěrem dovolání přímo nepolemizuje. Odkazuje však na to, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 29 Cdo 4869/2009. Podle obsahu dovolání tak uplatňuje důvod přípustnosti dovolání, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§ 237 o. s. ř.). Tento důvod přípustnosti však není dán. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 4. 7. 1985, sp. zn. 4 Cz 25/85, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7, ročník 1987, judikoval: „Příslušenství věci (§ 121 odst. 1 obč. zák.) může být převedeno na nového nabyvatele, a to buď zároveň s věcí hlavní, nebo nezávisle na tomto převodu; nepřechází však vždy bez dalšího na nabyvatele věci hlavní. Ve smlouvě o převodu nemovitosti musí být proto vedle věci hlavní uvedeny a řádně identifikovány také věci, jež jsou jejím příslušenstvím.“ Odlišný právní názor zaujal Nejvyšší soud v rozsudku ze 14. 8. 2001, sp. zn. 28 Cdo 133/2001, publikovaným v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 678, svazek 9, v němž dovodil, že „při převodu vlastnictví sdílí příslušenství věci právní osud věci hlavní bez zřetele k tomu, jestli účastníci smlouvy v ní toto příslušenství přímo identifikovali“. Posledně uvedený rozsudek byl v poměrech občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. překonán rozsudkem velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 2772/2000, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 75/2004 (Rc 75/2004), ve kterém se uvádí: „Příslušenství tvoří věci samostatné, které mohou být samostatným předmětem právních vztahů, a jejich právní režim nesleduje ze zákona bez dalšího režim věci hlavní. Platné právo nemá ustanovení o tom, že by na nabyvatele věci hlavní přecházelo i příslušenství věci. K převodu příslušenství na nabyvatele věci hlavní je vždy třeba projevit zákonem předepsaným způsobem vůli převést i příslušenství; nebyla-li vůle převést i příslušenství věci hlavní právně významným způsobem projevena, příslušenství na nabyvatele věci hlavní nepřechází. Opačný názor nelze opřít o žádné