22 Cdo 4843/2017 – Nejvyšší soud

22 Cdo 4843/2017-443 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně Městské části Prahy 7, se sídlem v Praze 7, nábřeží Kapitána Jaroše 1000/7, IČO: 00063754, zastoupené JUDr. Janou Kopáčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Kroftova 329/1, proti žalovaným 1) J. Š., zastoupené JUDr. Ondřejem Tošnerem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Slavíkova 1568/23, a 2) Společenství vlastníků v domě č. p. P.¸ zastoupenému JUDr. Borisem Treglerem, advokátem se sídlem v Praze 1, V Celnici 1034/6, o povolení nezbytné cesty, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 462/2008, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2017, č. j. 15 Co 572/2016-383, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 23. května 2017, č. j. 15 Co 572/2016-392, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2017, č. j. 15 Co 572/2016-383, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 23. května 2017, č. j. 15 Co 572/2016-392, ve výroku I., a rozsudek Obvodního soudu v Praze 7 ze dne 30. června 2016, č. j. 10 C 462/2008-318, ve výroku I. se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení. II. Dovolání směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2017, č. j. 15 Co 572/2016-383, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 23. května 2017, č. j. 15 Co 572/2016-392, ve výrocích II. a IV. a ve výroku doplňujícího usnesení se odmítá.III. Návrh žalované 1) na odklad vykonatelnosti a právní moci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2017, č. j. 15 Co 572/2016-383, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 23. května 2017, č. j. 15 Co 572/2016-392, ve výrocích II. a IV. a ve výroku doplňujícího usnesení, se zamítá. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 6. 2016, č. j. 10 C 462/2008-318, povolil právo nezbytné cesty tak, že uložil žalované 1) povinnost strpět průchod a průjezd žalobkyně za účelem provozování mateřské školy přes část pozemku parc. č. v katastrálním území H., obec P. [dále též „nemovitost žalované 1)“], vymezeného geometrickým plánem č. 1769-5/2016 ze dne 15. 3. 2016, vypracovaným P. S., bytem B., P. 4 (dále jen „příslušný geometrický plán“), k pozemkům parc. č. a parc. č. (dále též „nemovitosti žalobkyně“), zapsaných na LV č., pro k. ú. H., u Katastrálního úřadu P., Katastrálního pracoviště P. (výrok I.), uložil žalobkyni povinnost uhradit žalované 1) za povolení nezbytné cesty úplatu ve výši 183 260 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Dále povolil právo nezbytné cesty tak, že uložil žalovanému 2) povinnost strpět průchod a průjezd žalobkyně za účelem provozování mateřské školy přes část pozemku parc. č. v k. ú. H., obec P. [dále též „nemovitost žalovaného 2)“], vymezeného příslušným geometrickým plánem, k nemovitostem žalobkyně (výrok III.), uložil žalobkyni povinnost uhradit žalovanému 2) za povolení nezbytné cesty úplatu ve výši 448 800 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.), uložil žalované 1) povinnost zaplatit České republice na nákladech řízení (znalečném) 5 536,50 Kč poukázáním na účet soudu prvního stupně do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok V.), uložil žalovanému 2) povinnost zaplatit České republice na nákladech řízení (znalečném) 5 536,50 Kč poukázáním na účet soudu prvního stupně do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok VI.) a nepřiznal žalobkyni vůči žalované 1) a žalovanému 2) náhradu nákladů řízení (výrok VII.). V řízení bylo podle soudu prvního stupně prokázáno, že žalobkyně si způsobila z nedbalosti postupem při prodeji domu žalované 1) nedostatek přístupu ke svým nemovitostem. Nejvyšší soud však v rozhodnutí v této věci uvedl, že se soudy nezabývaly věcí z hlediska § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). V dané věci jde o zajištění přístupu k nemovitostem žalobkyně, které mají sloužit k provozování mateřské školy žalobkyní coby veřejnoprávní korporací. Mateřská škola se stavěla v letech 1981 až 1984, kdy vlastnictví pozemků „ztratilo svůj význam“ a do určité míry bylo nahrazeno instituty osobního užívání pozemků. Objekt mateřské školy byl vyprojektován, a řadu let zpřístupněn jak průjezdem domu č. p. z ulice U P., tak průjezdem domu č. p. z ulice N. M. Na základě toho lze mít za to, že bránění průchodu je v rozporu s dobrými mravy. Podle stavebního povolení napojení na kanalizaci, vodu, topení bylo provedeno z domu č. p., průjezd z ulice N. M. sloužil pro zásobování kuchyně školy. I když průchod přes dům žalované 1) je nyní nefunkční, neboť žalovaná 1) jej zahradila opěrnou zídkou a vyrovnala terén násypem, lze tuto opěrnou zídku jednoduše odstranit. Vstup obyvatelů domu N. M. je samostatný, a proto nebude docházet ke střetu obyvatel domu se zásobováním školy. Obyvatelé domu U P. nemají samostatný vstup z ulice. Průjezd zásobovacích vozidel nad 3,5t není možný průjezdem budovy č. p. N. M. Za těchto okolností soud prvního stupně dospěl k závěru, že pro řádný provoz mateřské školy je nutné zachovat oba průjezdy, aby se nekřížily přístupy zásobování a dětí s doprovodem a aby došlo k co nejmenšímu obtěžování obou žalovaných. Soud proto povolil právo nezbytné cesty průjezdem budovy č. p. v ulici N. M. a průjezdem budovy č. p. v ulici U P., obojí vymezené příslušným geometrickým plánem. Za nezbytnou cestu náleží úplata; znalec ohodnotil právo nezbytné cesty domem č. p. 1056 na 183 260 Kč a domem č. p. 1514 na 448 800 Kč, pročež soud uložil žalobkyni zaplatit žalovaným uvedené částky. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 5. 2017, č. j. 15 Co 572/2016-383, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 23. 5. 2017, č. j. 15 Co 572/2016-392, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil s tím, že příslušný geometrický plán tvoří nedílnou součást rozsudku (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III. a IV. změnil tak, že žalobu ve vztahu k žalovanému 2) zamítl (výrok II.), rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II., V., VI. a VII. ve vztahu k žalované 1) zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III.). Uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů 44 000 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta (výrok IV.) a změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku VI. ve vztahu k druhému žalovanému tak, že žalovanému 2) povinnost k úhradě nákladů řízení státu neuložil (výrok doplňujícího usnesení). V odůvodnění zdůraznil, že soud prvního stupně se řídil správně zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), přičemž ani tato nová úprava není v rozporu se závazným právním názorem dovolacího soudu, který obecným soudům uložil povinnost posoudit, zda jde z hlediska dobrých mravů a obecné spravedlnosti o skutečnosti natolik vážné a mimořádné, že odůvodňují výjimečný postup, a vyslovil, že jestliže jde o zajištění přístupu ve prospěch veřejnoprávní korporace, je třeba přihlížet nejen k jejímu dosavadnímu postupu v této věci, ale je též třeba zvážit postavení veřejnosti. S odkazem na § 10 o. z. dovodil odvolací soud, že právní úprava soudu umožňuje v zájmu dobrého uspořádání práv a povinností povolit právo cesty nejen přes pozemek, ale i přes průjezd v nemovitosti, není-li jiné řešení. Bránění průchodu je v daném případě v rozporu s dobrými mravy a jeho umožnění je plně ve veřejném zájmu, kterým je rozšíření možnosti umístění potřebného množství dětí do mateřských školek v obvodu působnosti žalobkyně. Umístění mateřských školek na sídlištích ve vnitroblocích v těsné blízkosti obytných domů je zcela běžné, aniž by kdo uvažoval o tom, že toto těsné sousedství jakkoliv obtěžuje obyvatele těchto domů. Rozdíl je v tomto případě pouze v tom, že průchod do vnitrobloků je zajištěn k tomu zřízenými průchody domů a slouží nejen osobám docházejícím do školek, ale všem obyvatelům. Odvolací soud vzal v úvahu historický vývoj, kdy přístup do mateřské školy byl realizován průjezdem v nemovitosti žalované 1). K vybudování mateřské školy sice došlo v době, kdy vlastnictví nemovitostí nebylo rozhodnou okolností, nelze však přehlédnout, že rodina žalované 1) restituovala ideální podíl na nemovitosti za této situace a s vědomím této „služebnosti“ a posléze za této situace získala od žalobkyně i podíl zbývající. Restituční zákonodárství bylo neseno myšlenkou, že je nutné odstranit některé křivdy, nelze však akceptovat, aby byly vytvořeny křivdy jiné. Bylo jistě pochybením žalobkyně, že si při prodeji podílu právo cesty smluvně nezajistila, na druhou stranu muselo být žalované 1) zřejmé, že k mateřské školce jiný průchod nevede, přes to příchodu zabránila; pokud bylo zamezeno příchodu k mateřské škole, a nikoliv například k veřejnému domu, nelze takové jednání považovat za souladné s dobrými mravy. Z tohoto úhlu je