22 Cdo 4847/2016 — Nejvyšší soud

22 Cdo 4847/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 3. 2017 Spisová značka:22 Cdo 4847/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.4847.2016.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Vlastnictví Dotčené předpisy:§ 1013 odst. 1 a 2 o. z. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:19. 6. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 4847/2016 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce J. L., zastoupeného JUDr. Davidem Černeckým, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 225, proti žalovaným 1) M. L., 2) J. L., zastoupeným JUDr. Tomášem Davidem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlážděná 4, o stanovení povinnosti zdržet se obtěžování imisemi prachu a much, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 4 C 33/2015, o dovolání žalobce i žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2016, č. j. 31 Co 118/2016-367, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2016, č. j. 31 Co 118/2016-367, se ruší ve výrocích pod body II. a III. a věc se vrací v uvedeném rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Benešově („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 1. 2016, č. j. 4 C 33/2015-320, uložil žalovanému 1) povinnost zdržet se obtěžování žalobce imisemi pachu a much pocházejícími z činnosti žalovaného provozované na pozemku parc. č. 1164, zapsaném na LV č. 96 pro katastrální území a obec M., na pozemcích žalobce st. parc. č. 117, jehož součástí je rodinný dům, a parc. č. 1160, zapsaných na LV č. 110 pro katastrální území a obec M., u katastrálního úřadu pro Severočeský kraj, katastrální pracoviště Benešov (výrok I.). Výrokem pod bodem II. uložil žalovaným 1) a 2) povinnost zdržet se obtěžování žalobce imisemi pachu a much pocházejícími z činnosti žalovaných provozované na pozemku parc. č. 1165, zapsaného na LV č. 51 pro k. ú. a obec M., na pozemcích žalobce st. parc. č. 117, jehož součástí je stavba rodinného domu, a parc. č. 1160, zapsaných na LV č. 110 pro obec a katastrální území M. Výrokem pod bodem III. zamítl návrh žalobce, aby uložil žalovanému 1) povinnost zdržet se umísťování hnojiště jako zdroje zápachu a hmyzu na pozemku parc. č. 1164 v k. ú. M. ve vzdálenosti menší než 150 m od hranice pozemků žalobce st. parc. č. 117, jehož součástí je rodinný dům, a parc. č. 1160 v k. ú. M., a aby žalovaným uložil povinnost zdržet se umísťování hnojiště na pozemku parc. č. 1165 v k. ú. M. ve vzdálenosti menší než 150 m od hranice pozemků žalobce v k. ú. M. st. parc. č. 117, jehož součástí je stavba rodinného domu, a parc. č. 1160. Výrokem pod bodem IV. uložil žalovaným 1) a 2) povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 28 919 Kč. Soud vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. 1160 a st. parc. č. 117, jehož součástí je stavba rodinného domu, vše v k. ú. M. Žalovaní jsou vlastníci bezprostředně sousedících pozemků v témže katastrálním území, a to žalovaný 1) pozemku parc. č. 1164 a žalovaný 1) se žalovaným 2) jsou spoluvlastníky, každý v podílu id. ½, pozemku parc. č. 1165. Žalovaní ukládají chlévskou mrvu v množství přibližně 216 tun na úložiště vzdálené od domu žalobce necelých 50 m (úložiště má kapacitu 300 tun). Soud zjistil ze zprávy hygienické stanice vycházející z místního šetření konaného dne 25. 3. 2015, že ze skládky chlévské mrvy na pozemcích žalovaných vychází silný zápach a v jejím okolí je zvýšený výskyt much. Podle územního plánu obce M. jsou pozemky žalovaných zařazeny mezi takzvané plochy se smíšenou funkcí, které by měly zabezpečovat bydlení v zemědělských usedlostech, v rodinných domech, chov hospodářského zvířectva v omezeném rozsahu, provozování drobné výroby, řemesel a služeb a k rekreačnímu bydlení. Jako nepřípustné jsou označeny všechny činnosti obtěžující okolí nadměrným hlukem, chemickými emisemi, zápachem a nadměrnou dopravou. Žalovaný 1) je od roku 1992 zapsán v evidenci samostatně hospodařících rolníků jako zemědělský podnikatel se zaměřením na rostlinnou a živočišnou výrobu. Od roku 1992 pozemky parc. č. 1164 a 1165 pravidelně hnojí a skladuje na nich hnůj. Jako úložiště chlévské mrvy uvedené pozemky užívá 1x za čtyři roky (přibližně po dobu jednoho roku). V havarijním plánu pro M. L. je toto místo vedle dalších čtyř míst vymezeno jako vhodné k uskladnění chlévské mrvy. Ostatní úložiště se nacházejí ve větší vzdálenosti od obytných domů. Žalobcův zdravotní stav vyžaduje pravidelné větrání. Při jednání na obecním úřadě dne 26. 1. 2011 žalobce s žalovaným 1) uzavřeli dohodu, kde na sebe vzal žalobce závazek, že postoupí část svého pozemku pro zřízení cesty, a žalovaný se zavázal, že na svých pozemcích parc. č. 1164 a 1165 nebude nadále ukládat siláž, senáž ani hnůj. Žalovaný závazek nesplnil. Další obyvatele obce, bydlící poblíž pozemků žalovaných, zápach rovněž obtěžuje a omezuje v užívání jejich pozemků, ale méně než žalobce, neboť jejich nemovitosti jsou od úložiště hnoje vzdálenější. K 9. 11. 2015 žalovaný z předmětných pozemků hnůj odvezl a zaoral, nicméně hnojiště chce i nadále používat. Soud prvního stupně věc posoudil podle § 1013 odst. 1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. („o. z. „). Dospěl k závěru, že i když míra tolerance k zápachu z chlévské mrvy na venkově je větší než ve městě, imise zápachu a much pocházející z činnosti žalovaných vnikající na pozemek žalobce překračují míru přiměřenou poměrům v dané lokalitě. Tato míra by byla překročena vždy, když by chlévská mrva byla ukládána v blízkosti obydlí; vnikání většího počtu much pak soud dovodil mimo jiné z pozorování při místním šetření a „z logiky věci“. Konstatoval, že úložiště chlévské mrvy v objemu 300 tun na předmětných pozemcích je v rozporu s územním plánem. Uložení chlévské mrvy v daném místě nemůže být odůvodněno havarijním plánem schváleným vodoprávními úřady. Užívání pozemku přilehlého k domu žalobce k práci na zahradě, případně k relaxaci v době, kdy má v těsné blízkosti uvedenou skládku, je téměř nemožné. Soud přihlédl i k tomu, že žalovaný 1) nesplnil závazek, že hnůj na uvedených pozemcích nebude ukládat, ke kterému se zavázal v dohodě z 26. 1. 2011. Soud prvního stupně také uvedl, že § 1013 odst. 2 o. z. nelze na danou věc vztáhnout. Žalovaný [patrně tu měl na mysli žalovaného 1)] ani po výzvě soudu neprokázal, že by jeho podnikání prošlo takovým schvalovacím procesem, při kterém by mohli sousedé uplatnit svá práva a vznést připomínky. Žalobě vyhověl s výjimkou části požadující zdržení se umísťování hnojiště s tím, že takový nárok z § 1013 odst. 1 o. z. nevyplývá. Do způsobu, jakým žalovaní zajistí, aby k imisím nedocházelo, není soud oprávněný zasahovat. Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 21. 6. 2016, č. j. 31 Co 118/2016-367, odmítl odvolání žalovaných proti výroku III. rozsudku soudu prvního stupně (výrok I.). Ve výrocích I. a II. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaní jsou povinni zdržet se obtěžování vnikáním pachu z úložiště chlévské mrvy vzdáleného méně než 150 m od hranice pozemků parc. č. 1160 a st. parc. č. 117 na tyto pozemky, a to žalovaný 1) z pozemku parc. č. 1164 a oba žalovaní z pozemku parc. č. 1165, vše v k. ú. M., a v části týkající se much a jiných imisí pachu žalobu zamítl (výrok II.). Rozhodl také, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, za správné považoval i posouzení věci podle § 1013 odst. 1 o. z. Ztotožnil se i s jeho závěry, že imise zápachu pronikající na pozemky žalobce z úložiště chlévské mrvy na pozemcích žalovaných překračují míru přiměřenou místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemků žalobce, kterému je třeba proti tomuto obtěžování poskytnout soudní ochranu. Vyšel z úvahy, že přiměřenost imise zápachu, který je objektivně neměřitelný, musí vycházet ze subjektivního vnímání takového zápachu v porovnání s pachem odpovídajícím místním poměrům a musí být vyjádřena pomocí jiných než přesně měřitelných hodnot, jako je například vzdálenost zdroje zápachu nebo označení nepřípustného zdroje zápachu. Závěr, zda jde o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, je do značné míry věcí soudcovského uvážení. V této konkrétní věci jde o intenzivní zápach v místě obce, které je územním plánem určeno k bydlení v zemědělských usedlostech nebo v rodinných domech, k omezenému chovu hospodářských zvířat, které je také k bydlení využíváno a kde je mimo jiné nepřípustná každá činnost obtěžující okolí nadměrným zá