Z rozhodnutí: O b v o d n í s o u d pro Prahu 3 rozsudkem uložil žalované, aby jednak uzavřela se žalobkyněmi dohodu, jíž každé z nich vydala 1/9 domu čp. 889 spolu se staveb. pozemkem parc. č. l680 v kat. území Ž., jednak aby žalobkyním uvedené podíly na předmětných nemovitostech vydala. Soud prvního stupně dále zamítl návrh, aby bylo určeno, že žalobkyně jsou podílovými spoluvlastnicemi uvedených nemovito…
O b v o d n í s o u d pro Prahu 3 rozsudkem uložil žalované, aby jednak uzavřela se žalobkyněmi dohodu, jíž každé z nich vydala 1/9 domu čp. 889 spolu se staveb. pozemkem parc. č. l680 v kat. území Ž., jednak aby žalobkyním uvedené podíly na předmětných nemovitostech vydala. Soud prvního stupně dále zamítl návrh, aby bylo určeno, že žalobkyně jsou podílovými spoluvlastnicemi uvedených nemovitostí - každá k 1/3 celku, a zamítl také návrh, aby součástí dohody o vydání věci bylo prohlášení vydávající žalované, že dohoda o vydání věcí ze dne 19. 11. 1991, pokud se týká 2/9 k celku, které podle této dohody obdržela, je neplatná, a že dohoda o vydání věcí ze dne 19. 11. 1991 je platná pouze v bodě II., III., IV., V. této dohody. Dále vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Doplňujícím rozsudkem ze dne 3. května 1993 žalované uložil, aby vydala žalobkyním 2/9 shora popsaných nemovitostí a to každé po 1/9 k celku, které patřily, podle dohody o vydání věcí ze dne 19. 11. 1991 pod č. j. Reh 728/91, vlastnicky jí.
K odvolání žalované M ě s t s k ý s o u d v Praze jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s doplňujícím rozsudkem a opravným usnesením v odvoláním napadeném vyhovujícím výroku o povinnosti žalované uzavřít se žalobkyněmi dohodu potvrdil v upřesněném znění, zatímco ve výroku o vydání nemovitostí rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že návrh v tomto rozsahu zamítl. Dále vyslovil, že v zamítavých výrocích ve věci samé zůstává rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Rozhodl o náhradě nákladů řízení a proti potvrzujícímu výroku připustil dovolání.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění a dílčích právních závěrů učiněných vesměs již soudem prvního stupně, které lze stručně shrnout takto:
Dům čp. 889 spolu se staveb. pozemkem č. parc. 1680 v kat. území Ž. patřil v době před rozhodným obdobím, tj. před 25. únorem 1948, z jedné poloviny Ing. J. Č. a z druhé poloviny komanditní společnosti Ing. Č. a spol. Posledními společníky této obchodní společnosti byli Ing. J. Č., jeho první manželka M. Č. a jejich dcera - žalovaná. Podle výpisu z podnikového rejstříku byla firma vymazána “z moci úřední podle § 4 zákona č. 22/1948 Sb.”, a to na základě výmazu firmy z obchodního rejstříku rejstříkovým soudem s datem 16. VIII. 1952. Ing. J. Č. zemřel 30. září 1963, dědictví po jmenovaném projednalo Státní notářství pro Prahu 8 pod sp. zn. 8 D 1522/63. Jako dědičky ze zákona přicházely v úvahu pozůstalá manželka - žalobkyně A/ a pozůstalé dcery: žalobkyně B/ a žalovaná. Do dědictví byly zahrnuty i celé předmětné nemovitosti, přičemž všichni dědici dědictví odmítli. Usnesením státního notářství z 24. 7. 1964 sp. zn. 8 D 1522/63 pak bylo potvrzeno, že čsl. stát tyto nemovitosti nabyl jako odúmrť. Všechny tři účastnice uplatnily u povinné osoby - Bytového podniku v P. 3 - včas výzvu k vydání předmětných nemovitostí, aniž by vymezily podíl na nich. Všechny účastnice pak uzavřely dohodu o vydání nemovitostí s Bytovým podnikem v P. 3. Podle této dohody registrované Státním notářstvím pro Prahu 3 pod sp. zn. 3 Reh 728/91 účastnice jako oprávněné osoby podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen “restituční zákon”), odmítly dědictví v tísni a proto by jim tyto nemovitosti měly být podle uvedeného zákona vydány. S přihlédnutím k tomu, že ideální polovina vydávaných nemovitostí patřila podle výpisu z podnikového rejstříku komanditní společnosti, jejímiž společníky byl Ing. J. Č., M. Č. a jejich dcera žalovaná V. Č., provdaná Ch., vydala povinná osoba touto dohodou žalobkyním po ideálních 2/9 předmětných nemovitostí a V. Ch. - žalované ideálních 5/9 nemovitostí. Žalobkyně vycházely z ujištění žalované, že komanditní společnost ke dni převzetí nemovitostí státem existovala. Po zjištění, že zanikla ke dni 16. 8. 1952 a tedy že neexistovala ke dni převzetí nemovitostí státem odpovídalo jejich představám, že každé ze tří účastnic jako oprávněné osobě, měla být vydána ideální 1/3 předmětných nemovitostí. S odkazem na § 5 odst. 5 restitučního zákona vůči žalované uplatnily, aby dohodou ve smyslu uvedeného ustanovení každé ze žalobkyň vydala další 1/9 každé z nich.
Odvolací soud učinil právní závěr, že celé předmětné nemovitosti připadly do vlastnictví státu jako odúmrť po Ing. Č. “Nejednalo se tedy v žádném případě o spoluvlastnictví s komanditní společností, jak je nesprávně uvedeno v dohodě ze dne 19. 1. 1991. Pak ovšem je chybný výchozí stav, který byl podkladem pro stanovení výše podílů jednotlivých oprávněných osob, neboť ve prospěch žalované zcela evidentně neodůvodněně byl započten neexistující spoluvlastnický podíl komanditní společnosti, která zanikla v roce 1952”. Odvolací soud se dále zabýval výkladem ustanovení § 5 odst. 5 restitučního zákona. Dovodil, že nárok žalobkyň podle tohoto ustanovení je oprávněný, když získaly menší podíl, než jaký jim podle zákona náležel. Podstatné je, že ve výzvě k vydání věci ve smyslu § 5 odst. 2 restitučního zákona obě žalobkyně uplatnily nárok na vydání věcí ve větším rozsahu, než byly podíly, vydané jim podle dohody s povinnou osobou. Nároky žalobkyň co do 1/9 pro každou nebyly uspokojeny a jejich žaloba je tedy po právu. Souhlas žalobkyň vyjádřený podpisem dohody je nezbavil možnosti uplatnit u soudu nárok ve smyslu § 5 odst. 5 restitučního zákona. Podle názoru odvolacího soudu “však pro možnost uplatnění postupu podle ustanovení § 5 odst. 5 restitučního zákona postačí pouhá skutečnost, že nároky oprávněné osoby nebyly uspokojeny, tedy, že povinná osoba nevydala oprávněné osobě to, co představuje její nárok, a věc která náleží takovéto oprávněné osobě, vydala jiné oprávněné osobě. Protože věcí je nutno rozumět i podíl na ní, mohlo být v souzené věci ustanovení § 5 odst. 5 restitučního zákona aplikováno. Za otázku zásadního procesního významu, pro jejíž řešení připustil odvolací soud dovolání, považuje to “zda přes souhlas oprávněných osob se stanoveným podílem na vydávané věci může být (po registraci dohody) postupováno podle § 5 odst. 5 restitučního zákona, a to za situace, že ve skutkových podkladech pro uzavření dohody nedošlo k žádné změně, ani se po uzavření dohody neobjevily nové skutečnosti”. Odvolací soud pak formuloval svůj právní názor, podle kterého “pro možnost postupu podle ustanovení § 5 odst. 5 restitučního zákona postačuje pouhá skutečnost, že nároky oprávněné osoby nebyly uspokojeny v plné míře, přičemž oprávněná osoba se nevzdala svého nároku ve prospěch jiné oprávněné osoby a výzva směřovala k vydání věci nejméně v rozsahu zákonného nároku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, a to zjevně proti té části rozsudku, kterou bylo žalobě vyhověno. Podle ní rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 241 odst. 2 písm. d) o.s.ř. (ve znění před novelou provedenou zákonem č. 238/1995 Sb. - dále jen “o.s.ř.”) věc nesprávně posoudil po stránce právní. Žalovaná je toho názoru, že v případě, kdy dohoda s oprávněnými osobami se týká celé vydávané věci a oprávněné osoby se stanovenými podíly souhlasí, lze postupovat podle § 5 odst. 5 restitučního zákona, jedině tehdy, pokud by dohoda byla z nějakého zákonem předpokládaného důvodu neplatná. Jelikož restituční zákon nemá v části týkající se občanskoprávních vztahů zvláštní úpravu, měla být na daný případ aplikována obecná úprava právních úkonů z hlediska jejich náležitostí či platnosti. Aplikace ustanovení § 49a obč. zák. o neplatnosti právního úkonu z důvodu omylu pak na daný případ nedopadá - sporná dohoda není neplatná. Žalovaná dále namítala, že soud vycházel z toho, že komanditní společnost zanikla tak, jako by jí nikdy nebylo. Přitom však nebylo prokázáno její majetkové vypořádání s ohledem na ustanovení § 563 odst. 2 obč. zák. z roku 1950 a § 507 obč. zák. z roku 1964 v původním znění. Přitom i podle publikovaného názoru Nejvyššího soudu (Cpjn 50/93) komanditní společnost stejně jako veřejná obchodní společnost právnickými osobami nebyly. Proto nevlastnily ani majetek a ten byl ve vlastnictví komanditistů. Ideální polovina nemovitostí náležející původně komanditní společnosti byla tedy ve vlastnictví zesnulého Ing. Č., žalované a její matky. Proto ze zesnulého Ing. Č. přešly na stát jen ideální 4/6 sporných nemovitostí. Žalovaná proto navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedly, že aplikace ustanovení § 5 odst. 5 restitučního zákona nepřichází v úvahu tam, kde by tato dohoda byla neplatná, neboť “neplatná dohoda o vydání věci nemůže založit zamýšlené právní důsledky, tedy vydání věci. V takovém případě by v úvahu zřejmě mohlo přicházet pouze uzavření dohody nové”. Ve vztahu k velikosti podílů, které měly být vydány žalobkyním, žalobkyně zdůraznily, že celé dědictví po Ing. J. Č. včetně sporných nemovitostí připadlo jako odúmrť čsl. státu. Navrhly, aby dovolání žalované bylo zamítnuto.
Podle § 10a o.s.ř. ve znění po novele provedené zákonem č. 238/1995