22 Cdo 728/2025 — Nejvyšší soud

22 Cdo 728/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 5. 2025 Spisová značka:22 Cdo 728/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:22.CDO.728.2025.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Společné jmění manželů Dotčené předpisy:§ 143 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:27. 6. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 728/2025-449 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyň a) P. Č. D. a b) K. M., zastoupených JUDr. Šárkou Veskovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Brněnská 300/31, proti žalované D. D., zastoupené Mgr. Michalem Smečkou, advokátem se sídlem v Praze, Badeniho 291/3, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 15 C 159/2021, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 10. 2024, č. j. 21 Co 243/2024-404, takto: Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 10. 2024, č. j. 21 Co 243/2024-404, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 12. 2023, č. j. 15 C 159/2021-314, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhaly určení, že pozemek parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY – bytový dům, a pozemek parc. č. XY, vše k. ú. XY (dále jen „předmětné nemovitosti“), byly ke dni úmrtí L. D., zemř. dne 28. 8. 2019 (dále též jen „zemřelý manžel“), ve společném jmění L. D. a žalované (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). 2. K odvolání žalobkyň Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 10. 2024, č. j. 21 Co 243/2024-404, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II). Z pohledu dovolacího přezkumu je klíčový závěr odvolacího soudu, podle kterého je nutno při posouzení, zda žalovaná prokázala, že nemovitosti koupené smlouvou ze dne 10. 10. 1997 zakoupila za své výlučné prostředky a netvořily tak součást tehdy existujícího bezpodílového spoluvlastnictví manželů, „přihlížet k nižšímu důkaznímu standardu, jenž lze na žalovanou klást“ (správně jde o míru důkazu – poznámka dovolacího soudu). Vzhledem k tomuto východisku pak odvolací soud uzavřel, že na úhradu kupní ceny byly použity výlučně finanční prostředky žalované. 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podaly obě žalobkyně dovolání. Uvedly, že dovolání je přípustné, poněvadž se odvolací soud stejně jako soud prvního stupně svým svévolným hodnocením důkazů zásadně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce unesení důkazního břemene a míry důkazu. K důkaznímu břemenu i k otázce míry důkazu uvedly několik rozhodnutí Nejvyššího soudu a vyjádřily nesouhlas s postupem odvolacího soudu, který v dané věci aplikoval tzv. nižší důkazní standard. Poukazovaly na to, že z jejich pohledu žalovaná dostatečně neprokázala skutečnosti, ohledně kterých ji tížilo důkazní břemeno, a sice že předmětné nemovitosti zakoupené po uzavření manželství zaplatila ze svých výlučných prostředků, a soudy proto měly rozhodnout v její neprospěch. Dovolatelky se neztotožnily s názorem soudů, dle kterých žalovaná své důkazní břemeno naopak unesla. Proto Nejvyššímu soudu navrhly, aby napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 4. Žalovaná se k dovolání vyjádřila tak, že žalobkyně interpretují výsledek provedeného dokazování účelově zkresleně, aby zlehčily výsledek provedeného dokazování. I přesto, že bylo dokazováním potřeba rekonstruovat stav ke dni 10. 10. 1997, tedy před více než čtvrtstoletím, vyšlo podle mínění žalované z provedených důkazů najevo, že nemovitosti pořídila za své výlučné prostředky. Za stěžejní důkaz k této skutečnosti považovala písemné prohlášení svého zemřelého manžela, jež bylo součástí kupní smlouvy, kterou se předmětné nemovitosti převáděly. Kromě dalších důkazů poukázala dále také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 173/13, podle kterého je nutno reflektovat, že skutkové okolnosti, které již odezněly, nelze ex post prokázat s absolutní jistotou. Byl by to důkazní standard, kterého není možno dosáhnout, proto by prakticky nebylo možno důkazní břemeno unést. Vždy jde o otázku určité míry pravděpodobnosti. Upozornila také na to, že skutečnost, že důkazní síla v průběhu času slábne, je zjevná i z existence promlčecích, prekluzivních i vydržecích lhůt, jejichž délky projednávaný případ násobně převyšuje. Nakonec ještě zdůraznila, že není bez významu, že tento spor neprobíhal mezi manžely, ale proti sobě stály pozůstalá manželka a dcery zemřelého manžela z předchozího manželství, které o nákupu nemovitostí prakticky nic nevěděly a jen se „rozhodly zkusit štěstí“, jestli žalovaná nákup za výlučné prostředky bude schopna po uplynutí více než čtvrt století prokázat či nikoliv. Takové jednání je podle žalované potřeba považovat za nemorální. Vzhledem ke všemu uvedenému navrhla dovolání odmítnout a přiznat jí náhradu nákladů dovolacího řízení. 5. Dovolání je zčásti přípustné a zároveň i důvodné. 6. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). 8. Dovolatelky předložily k dovolacímu přezkumu nejprve otázku unesení důkazního břemene žalované ve vztahu k prokázání vynaložení jejích výlučných finančních prostředků na zaplacení kupní ceny na koupi předmětných nemovitostí ve vazbě na odvolacím soudem zdůrazněný tzv. nižší důkazní standard. Odvolacímu soudu vytkly nesprávné právní posouzení této otázky procesního práva, jelikož své rozhodnutí založil na nižší než potřebné míře důkazu. Takové řešení považovaly za rozporné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, především s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1938/2008, či ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3070/2021. Poukazovaly na to, že z jejich pohledu žalovaná dostatečně neprokázala skutečnosti, ohledně kterých ji tížilo důkazní břemeno, a sice že předmětné nemovitosti zakoupené po uzavření manželství s L. D. zaplatila ze svých výlučných prostředků. Soudy proto měly rozhodnout, že předmětné nemovitosti patřily ke dni úmrtí manžela do jejich společného jmění. Dovolatelky se neztotožnily s názorem soudů, podle kterých žalovaná své důkazní břemeno při nižším důkazním standardu unesla. 9. Jelikož odvolací soud v napadeném rozhodnutí nevyšel z potřebné míry důkazu, ale naopak shledal důvod pro její snížení, ačkoliv pro takový postup v projednávaném případě nebyl prostor, odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání žalobkyň je proto přípustné a zároveň i důvodné. 10. Podle § 132 o. s. ř. důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. 11. Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zpr