22 Cdo 741/2018 — Nejvyšší soud

22 Cdo 741/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 3. 2018 Spisová značka:22 Cdo 741/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.741.2018.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Předkupní právo Dotčené předpisy:§ 3062 o. z. § 140 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:25. 6. 2018 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 16.7.2018III.ÚS 2430/18prof. JUDr. Josef Fiala, CSc.odmítnuto30.8.2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 741/2018-210 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce L. H., zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Hnilem, advokátem se sídlem Brně, Bašty 415/6, proti žalované UNIPRO SERVIS, spol. s r. o., se sídlem v Brně, Gebauerova 605/34, identifikační číslo osoby 63489481, zastoupené JUDr. Pavlem Čapčuchem, advokátem se sídlem v Brně, Orlí 492/18, o nahrazení projevu vůle, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 46 C 54/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2017, č. j. 19 Co 69/2017-168, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 10 890 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. et Mgr. Václava Hnila, advokáta se sídlem v Brně, Bašty 415/6. Odůvodnění: Žalovaná smlouvou z 2. 3. 2012, účinnou k 5. 3. 2012, nabyla spoluvlastnický podíl k nebytové jednotce. Žalobce jako další spoluvlastník ji 25. 2. 2015 vyzval, aby mu podíl prodala s tím, že osoba, která jej převedla na žalovanou, porušila jeho zákonné předkupní právo. Dne 4. 3. 2015 pak předkupní právo uplatnil žalobou. Městský soud v Brně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 7. 2016, č. j. 46 C 54/2015-133, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal nahrazení projevu vůle žalované uzavřít s ním kupní smlouvu o prodeji spoluvlastnického podílu id. 1/29 k nebytové jednotce garáž č. 778/1 v 1. PP bytového domu a spoluvlastnického podílu o velikosti 3638/360325 k pozemku zast. plocha o výměře 989 m2 v katastrálním území B., obec B., zapsáno na LV, za 190 000 Kč (znění smlouvy uvedeno v rozsudku) - výrok I., a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že předkupní právo náležející žalobci jako spoluvlastníkovi podle § 140 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále „obč. zák.“) bylo porušeno, a podle § 603 odst. 3 obč. zák. mu tak vzniklo právo, aby mu žalovaná nabídla spoluvlastnické podíly ke koupi. Občanský zákoník č. 40/1964 Sb. však byl zrušen zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“), který nabyl účinnosti 1. 1. 2014. Nový občanský zákoník v § 3062 stanoví, že předkupní právo spoluvlastníků podle § 140 obč. zák. zanikne (s výjimkou spoluvlastnictví k zemědělskému nebo rodinnému závodu) uplynutím jednoho roku ode dne nabytí účinnosti zákona, to znamená k 1. 1. 2015. Protože předkupní právo žalobce zaniklo 1. 1. 2015, soud žalobu zamítl. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. 10. 2017, č. j. 19 Co 69/2017-168, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I. tak, že žalobě vyhověl; změnil také výrok II. o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud uvedl, že přechodné ustanovení § 3062 o. z. neříká nic jiného než to, že předkupní právo (s tam uvedenou výjimkou) již od 1. 1. 2015 nemůže vzniknout; to však nemá vliv na trvání nároku spoluvlastníka z porušení předkupního práva, upraveného v § 140 a § 602 odst. 2 obč. zák. Nárok z porušení předkupního práva žalobce v době jeho uplatnění trval a odvolací soud neshledal, že byl uplatněn v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 2 odst. 3 o. z. Žalobce neučinil před zahájením řízení ani v jeho průběhu žádné nemorální kroky; vysvětlil, že má zájem pořídit si další parkovací místo pro svou přítelkyni a nelze mu vytýkat, že se dříve nezajímal, zda je takové místo k prodeji. Bylo povinností developera, který spoluvlastnické podíly žalované prodal, aby je nabídl ke koupi spoluvlastníkům. Není racionální tvrdit, že by tím došlo ke ztížení jeho činnosti. Žalobci také nelze vytýkat, že průběžně nesledoval zápis v katastru nemovitostí a že se v přiměřené době po zjištění porušení předkupního práva obrátil na žalovanou. Mohl se totiž důvodně domnívat, že developer splní povinnost nabídnout mu spoluvlastnické podíly ke koupi. V konečném důsledku nese následky jeho postupu žalovaná; z povahy předkupního práva sice vyplývá, že ona vzniklý stav nezavinila, ovšem mohla okolnosti týkající se předkupního práva zjišťovat a případně smlouvu neuzavírat. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 296/2017 Sb. („o. s. ř.“). Uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena, a to, zda po zániku předkupního práva podle § 3062 o. z. k 1. 1. 2015 trvá právo spoluvlastníka, jehož předkupní právo bylo v době účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. porušeno. Žalovaná dovozuje, že nárok z porušení předkupního práva (§140 a § 603 odst. 3 obč. zák.) je akcesorický a nemůže samostatně existovat po zániku předkupního práva. To znamená, že předkupní právo žalobce vůči žalované zaniklo 1. 1. 2015 a současně zanikl i nárok z porušení tohoto práva; proto nebylo možno žalobě vyhovět. Dovolatelka dále tvrdí, že při řešení otázky, zda uplatnění nároku z porušení předkupního práva žalobcem nebylo v rozporu s dobrými mravy, se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2007, sp. zn. 22 Cdo 364/2007, z něhož vyplývá, že požadavek, aby byl oprávněnému z porušení předkupního práva nabídnut k odkupu spoluvlastnický podíl k nemovitostem, může být v rozporu s dobrými mravy. Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí zdůraznil, že oprávněný uplatnil nárok z porušení předkupního práva až několik let poté, co se dozvěděl o převodu podílu, a navíc v reakci na spory ohledně správy společné nemovitosti. Akcentoval také skutečnost, že nabyvatel porušení předkupního práva nezavinil. Žalovaná poukazuje na to, že spoluvlastnické podíly koupila od developerské společnosti, po které vzhledem k předmětu její činnosti nelze povinnost nabídnout stávajícím spoluvlastníkům spravedlivě požadovat. Dále připomíná, že žalobce měl možnost další spoluvlastnické podíly koupit již v roce 2009, svého práva však nevyužil. Společnost také i později nabízela prodej spoluvlastnických podílů; k tomu žalovaná navrhovala i důkaz výslechem svědka, který však odvolací soud neprovedl. Žalobce o opakovaném prodeji spoluvlastnických podílů k nemovitostem věděl ze zápisů ze schůzí vlastníků jednotek v letech 2010 až 2012; žalovaná sama koupila další spoluvlastnické podíly ještě smlouvou s účinky vkladu 31. 12. 2012 a ještě v roce 2013 společnost další spoluvlastnické podíly prodávala. Dále žalovaná odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5064/2015, který rovněž řešil otázku uplatnění předkupního práva spoluvlastníka podle § 8 o. z., a na odbornou literaturu. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje a ve výroku o nákladech řízení tak, že žalobce je povinen nahradit jí náklady odvolacího řízení. Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl. Odvolací soud správně dovodil, že nároky vzniklé z porušení předkupního práva vzniklé před 1. 1. 2015 nelze retroaktivně v jeho neprospěch zrušit. Bylo by mu tak odňato zákonné nabyté právo, ohledně kterého začala běžet i promlčecí lhůta. Správný je také závěr odvolacího soudu, že výkon práva žalobce není v rozporu s dobrými mravy. Žalovaná se staví do pozice ochránce developera, ale zákonné předkupní právo jeho činnost nijak neomezovalo. Spíše to nasvědčuje tomu, že o porušení předkupního práva věděla. Žalobce vysvětluje, že neměl reálnou možnost dozvědět se o převodu spoluvlastnických podílů při schůzích spoluvlastníků. Uzavírá, že žalovaná od něj obdrží celou kupní cenu, a nebude jí tak výkonem jeho práva způsobená žádná újma. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené