22 Cdo 892/2025 — Nejvyšší soud

22 Cdo 892/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 5. 2025 Spisová značka:22 Cdo 892/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:22.CDO.892.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Podílové spoluvlastnictví Dotčené předpisy:§ 1143 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:23. 6. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 25.07.2025IV.ÚS 2162/25 Lucie Dolanská Bányaiová odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost3. 9. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 892/2025-316 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně SUOPELOS s.r.o., se sídlem v Ostravě, Tyršova 885/24, IČO 27845541, zastoupené JUDr. Mgr. Marcelem Petráskem, advokátem se sídlem v Praze, Palackého 715/15, proti žalovaným 1) P. V. a 2) D. V., zastoupeným JUDr. Alanem Vitoušem, advokátem se sídlem v Praze, Dukelských hrdinů 406/23, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 8 C 564/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 10. 2024, č. j. 10 Co 179/2024-265, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně náklady dovolacího řízení ve výši 60 003,90 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaných JUDr. Alana Vitouše, advokáta se sídlem v Praze, Dukelských hrdinů 406/23. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Litoměřicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 2. 2024, č. j. 8 C 564/2022-205, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 3. 2024, č. j. 8 C 564/2022-216, zrušil podílové spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaných k pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, k pozemku parc. č. XY a k pozemku parc. č. XY, vše v k. ú. XY (dále též jen „předmětné nemovitosti“) – (výrok I), do vlastnictví žalované 1) přikázal podíl o rozsahu 3/4 ve vztahu k celku vypořádaných nemovitostí uvedených ve výroku I, do vlastnictví žalované 2) přikázal podíl o rozsahu 1/4 ve vztahu k celku vypořádaných nemovitostí uvedených ve výroku I (výrok II), uložil žalované 1) povinnost uhradit žalobkyni vypořádací podíl ve výši 1 187 500 Kč (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV–IX). 2. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 10. 2024, č. j. 10 Co 179/2024-265, rozsudek soudu prvního stupně v nákladových výrocích IV a V změnil tak, že se žádné z účastnic náhrada nákladů řízení nepřiznává, přičemž ve zbytku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání (a téhož dne soudu prvního stupně doručené doplnění dovolání). Jeho přípustnost ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) spatřovala v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení otázky posloupnosti jednotlivých způsobů vypořádání podílového spoluvlastnictví a zjišťování nákladů, jaké by bylo třeba k dělení věci vynaložit. Namítla, že je pevně dána posloupnost jednotlivých způsobů vypořádání, k čemuž poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1618/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4490/2018, a nález Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 572/19. Soud nemůže rozhodnout o prodeji věci tam, kde jsou splněny podmínky pro její rozdělení. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2631/2005, plyne, že otázku dělitelnosti pozemku je třeba zodpovědět v součinnosti se znalcem a při existenci geometrického plánu. Dělitelnost nemovitostí nebyla soudem relevantně zkoumána a nebylo ohledně této otázky provedeno odpovídající dokazování. Znalkyně nebyla způsobilá se k dělitelnosti nemovitostí vyjadřovat. Dělitelnosti nemovitostí nebrání podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3685/2008, skutečnost, že se nejedná o řešení optimální (byť možné). Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5764/2016, pak nebrání rozdělení domu na jednotky ani skutečnost, že je za tím účelem třeba vynaložit určité náklady. Výše nákladů ani soudy zjišťována nebyla. Žalobkyně byla ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008, připravena nést odpovídající náklady na rozdělení věci. Dále se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení otázek procesního práva. Soudy jednaly v rozporu s § 157 odst. 2, § 6, a § 18 odst. 1 o. s. ř., přičemž porušily právo žalobkyně na spravedlivý proces. Soudy při hodnocení důkazů postupovaly v rozporu s ustálenou judikaturou, k čemuž žalobkyně odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2022, sp. zn. IV. ÚS 638/22, ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. III. ÚS 1020/16, ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 1437/07, a ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 2622/16. Za rozporné s ustálenou judikaturou považovala dále žalobkyně rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení, k čemuž poukázala na závěry učiněné v nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 572/19, či ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. I. ÚS 262/20, a především pak na závěry učiněné ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2023, Pl. ÚS-st. 59/23. Nakonec žalobkyně vyjádřila nesouhlas s tím, že výše nákladů odvolacího řízení byla určena na základě znaleckého posudku Ing. Renáty Votrubové č. 054380/2023. Tento posudek se týkal stanovení ceny tržní, nikoliv ceny obvyklé. Při stanovení výše přiměřené náhrady pro potřeby řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je třeba vyjít z ceny obvyklé ve smyslu § 492 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. K tomu poukázala na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 885/2001, a ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 356/2000, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006. Znalkyně pak postupovala též v rozporu s § 2 odst. 3 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku. Závěrem žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 4. Žalované ve vyjádření k dovolání navrhly, aby bylo dovolání odmítnuto, přičemž se výslovně ztotožnily se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně i soudu odvolacího. 5. Dovolání není přípustné. 6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 8. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné, stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovol