22 Cdo 960/2025 – Nejvyšší soud

22 Cdo 960/2025-267 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce M. L., zastoupeného Mgr. Petrem Strejčkem, advokátem se sídlem v Plzni, Škroupova 796/10, proti žalované I. T., zastoupené JUDr. Michaelou Anastázií Písařovičovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Urxova 430/4, o odstranění neoprávněné stavby, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 6 C 316/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 10. 2024, č. j. 14 Co 181/2024-168, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud Plzeň-jih (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 4. 2024, č. j. 6 C 316/2022-144, uložil žalované povinnost „na vlastní náklady odstranit stavbu plotu postavenou na pozemcích žalobce, parcelách p. č. XY a XY v katastrálním území XY zapsaných u Katastrálního úřadu XY, Katastrální pracoviště XY na listu vlastnictví č. XY pro obec a katastrální území XY a uvést tyto pozemky do původního stavu před výstavbou, a to ve lhůtě do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku“ (výrok I). Žalované dále uložil povinnost nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 38 958 Kč (výrok II) a státu na účet Okresního soudu Plzeň-jih náklady řízení ve výši 3 022,60 Kč (výrok III). Žalované rovněž uložil povinnost nahradit státu částku na znalečném, které bude vyplaceno znalci doc. Ing. Čadovi, CSc., za jeho účast na jednání soudu dne 19. 4. 2024, jejíž výše bude určena v samostatném usnesení (výrok IV). 2. Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 22. 10. 2024, č. j. 14 Co 181/2024-168, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 2 178 Kč (výrok II). 3. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce je výlučným vlastníkem pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, obou v katastrálním území XY (dále „pozemky žalobce“), a žalované náleží do výlučného vlastnictví pozemek parc. č. st. XY v tomtéž katastrálním území (dále „pozemek žalované“), přičemž uvedené pozemky mají společnou hranici. Shledal, že žalovaná v období od dubna do srpna roku 2022 vybudovala na pozemcích žalobce bez jeho souhlasu zděný plot. Konstatoval, že se jedná o stavbu na cizím pozemku, která dle § 1084 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále „o. z.“ nebo „zákon č. 89/2012 Sb.“) připadla žalobci. Dále odvolací soud dovodil, že žalovaná nebyla v dobré víře, že staví zděný plot na pozemku, k němuž jí svědčí vlastnické právo, respektive že má ke stavbě zděného plotu občanskoprávní titul. Zděný plot totiž žalovaná nevybudovala na základech původního drátěného plotu, nýbrž ve vzdálenosti průměrně přibližně 40 cm od něj; původní drátěný plot ostatně nebyl při stavbě nového zděného plotu odstraněn. Odvolací soud proto uzavřel, že žalobce je podle ustanovení § 1085 o. z. oprávněn domáhat se odstranění stavby zděného plotu. II. Dovolání, vyjádření k dovolání 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Přípustnost dovolání opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále „o. s. ř.“) a tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť se dostatečně nevypořádal s kritérii, jež mají být dle judikatury Nejvyššího soudu (konkrétně dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5111/2016, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 432/2002, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2003, sp. zn. 22 Cdo 880/2003, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3765/2015 – tato rozhodnutí, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz) zohledněna při rozhodování o odstranění neoprávněné stavby. Vyzdvihuje především, že se odvolací soud nezabýval otázkou účelnosti odstranění stavby. Domnívá se přitom, že hospodářská ztráta, která vznikne žalované splněním povinnosti odstranit zděný plot, je v porovnání s užitkem, jenž vznikne odstraněním tohoto plotu žalobci, zcela neúměrně vysoká. Vhodnou alternativu tak dle názoru dovolatelky představuje převod vlastnického práva k dotčené části pozemků žalobce dle ustanovení § 1086 odst. 1 o. z. Nesouhlasí rovněž se závěrem odvolacího soudu o absenci dobré víry, že stavbu staví na vlastním pozemku. V této souvislosti uvádí, že stavbu zděného plotu realizovala na základech původního drátěného plotu, přičemž vycházela také z vyznačených geodetických bodů. Má za to, že její dobrou víru nemůže vyvrátit znalecký posudek vypracovaný téměř rok po dokončení stavby zděného plotu. Odvolacímu soudu vytýká, že nezohlednil též účel stavby, rozsah zastavěného pozemku a ani okolnost, že v době realizace zděného plotu žalobce proti této stavbě nezakročil. Odstranění stavby zděného plotu považuje rovněž za rozporné s dobrými mravy. Dále poukazuje na porušení ústavně zaručených práv a svobod při hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu. Zdůrazňuje, že odvolací soud neprovedl žalovanou navrhované důkazy, a naopak vyšel ze závěrů znaleckého posudku doc. Ing. Václava Čady, CSc., jež dle mínění žalované nejsou správné. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 5. Žalobce se k dovolání žalované nevyjádřil. III. Přípustnost dovolání 6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.). 7. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 8. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými). 9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 10. Přípustnost dovolání žalované podle ustanovení § 237 o. s. ř. není způsobilá založit námitka, že „došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod při hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu.“ 11. V poměrech projednávané věci nemůže z hlediska identifikace uplatnění zákonem aprobovaného dovolacího důvodu, kterým je pouze (nesprávné) právní posouzení věci obstát poukaz dovolatelky na závěry vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2017, sp. zn. I. ÚS 729/17 (zmíněný nález, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz). V tomto nálezu traktovaná provázanost skutkových zjištění a (nesprávného) právního posouzení věci totiž není založena na kritice skutkových zjištění, k nimž nalézací soud (odvolací soud) dospěl, ale na tom, zda si soud skutkový základ pro právní posouzení věci opatřil procesně korektním způsobem. Jinými slovy vyjádřeno, jde o to, zda byla v konkrétním případě respektována zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů, neboť významná část těchto pravidel má povahu ústavních zásad spravedlivého procesu. Relevantní právní otázka se může týkat například toho, zda odvolacím soudem učiněná skutková zjištění nejsou v důsledku excesu při hodnocení důkazů v extrémním rozporu s provedenými důkazy, nebo zda hodnocení důkazů není nepřezkoumatelné s ohledem na absenci náležitého odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí. Žádné námitky této povahy žalovaná v dovolání nevznesla. Pokud žalovaná dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci spojila s požadavkem na odlišná (dle jejího mínění správná) skutková zjištění, pak závěr o nepřípustnosti takového dovolání učinil i Ústavní soud v odkazovaném nálezu ze dne 10. 8. 2017, sp. zn. I. ÚS 729/17, bod bodem 18 odůvodnění („Dovolání, jehož přípustnost spatřuje dovolatel - za předpokladu splnění ostatních náležit