22 Cdo 963/2025 – Nejvyšší soud

22 Cdo 963/2025-775 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobců a) M. L. a b) J. F., zastoupených Mgr. Pavlem Pernickým, advokátem se sídlem v Sušici, nábřeží Karla Houry 180, proti žalované P. M., zastoupené Mgr. Hynkem Švarcem, advokátem se sídlem v Praze, Lihovarská 1060/12, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 310/2017, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2024, č. j. 62 Co 305/2021-714, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Návrh žalobců na odklad právní moci a vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2024, č. j. 62 Co 305/2021-714, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 4. 2021, č. j. 19 C 310/2017-344, určil, že jedinými spoluvlastníky nemovitostí, a to pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (dále jen „předmětné nemovitosti“), jsou žalobci, a to žalobkyně a) se spoluvlastnickým podílem o velikosti id. 2/3 a žalobce b) se spoluvlastnickým podílem o velikosti id. 1/3 (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). 2. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že společnost Wolf place s. r. o., se sídlem v Karlových Varech, Hybešova 167/18, IČO: 04788877 (dále jen „původní žalovaná“), která ve sporu původně vystupovala na straně žalované, nabyla předmětné nemovitosti od žalobců na základě lichevních smluv podle § 1796 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), tj. smluv od počátku (absolutně) neplatných. 3. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání původní žalované rozsudkem ze dne 24. 11. 2021, č. j. 62 Co 305/2021-383, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. 4. Následně došlo k převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem z původní žalované na společnost TASTE ONE s. r. o., se sídlem v Praze, Kaprova 42/14, IČO: 01957465 (dále jen „společnost“), a to s právními účinky vkladu práva do katastru nemovitostí ke dni 16. 3. 2022. 5. Nejvyšší soud k dovolání žalobců rozsudkem ze dne 15. 2. 2023, č. j. 33 Cdo 940/2022-450, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 6. Následně došlo k převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem ze společnosti na žalovanou, a to s právními účinky vkladu práva do katastru nemovitostí ke dni 5. 5. 2023. 7. Odvolací soud následně k návrhu žalobců usnesením ze dne 27. 4. 2023, č. j. 62 Co 305/2021-473, připustil, aby do řízení namísto původní žalované vstoupila společnost a dále k návrhu žalobců usnesením ze dne 21. 6. 2023, č. j. 62 Co 305/2021-490, připustil, aby do řízení namísto společnosti vstoupila žalovaná. 8. Odvolací soud následně připustil změnu žalobního petitu navrženou žalobci podáním ze dne 20. 7. 2023 tak, aby odrážel stav zapsaný v katastru nemovitostí, neboť v mezidobí došlo k rozdělení předmětných nemovitostí na jednotky. 9. Odvolací soud rozsudkem ze dne 26. 7. 2023, č. j. 62 Co 305/2021-507, rozsudek soudu prvního stupně, ve znění po připuštění změny žalobního petitu potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení před odvolacím a dovolacím soudem (výroky II a III). 10. Nejvyšší soud k dovolání žalované rozsudkem ze dne 28. 2. 2024, č. j. 22 Cdo 304/2024-563, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 11. Odvolací soud rozsudkem ze dne 15. 11. 2024, č. j. 62 Co 305/2021-714, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali určení, že jsou „jedinými spoluvlastníky nemovitostí [žalobkyně a) se spoluvlastnickým podílem o velikosti id. 2/3 a žalobce b) se spoluvlastnickým podílem o velikosti id. 1/3], a to jednotky č. XY vymezené v pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, s podílem na společných částech nemovitosti o velikosti 775/3139, a to na pozemcích parc. č. XY a XY, jednotky č. XY vymezené v pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, s podílem na společných částech nemovitosti o velikosti 813/3139, a to na pozemcích parc. č. XY a XY, jednotky č. XY vymezené v pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, s podílem na společných částech nemovitosti o velikosti 813/3139, a to na pozemcích parc. č. XY a XY, jednotky č. XY vymezené v pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, s podílem na společných částech nemovitosti o velikosti 738/3139, a to na pozemcích parc. č. XY a XY, vše v k. ú. XY“ (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy všech stupňů (výrok II). 12. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále doplněné) dovolání (ač je dovolání značně nepřehledné, z jeho obsahu lze, byť s určitými obtížemi, seznat námitky dovolatelů – pozn. dovolacího soudu). Jeho přípustnost ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) spatřovali především v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu při řešení otázky posouzení dobré víry. Odvolací soud se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, č. j. 22 Cdo 2307/2022-305. Dále odkázali na usnesení Nejvyššího soudu ze dne „19. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4540/2018“, a ze dne 23. 4. 2021, sp. zn. 22 Cdo 4174/2017. Namítli, že zde byly okolnosti, které svědčily proti dobré víře žalované (zřízená věcná břemena, zástavní právo, personální propojení subjektů na straně žalované), přičemž žalovaná byla povinna ověřovat, zda objektivní okolnosti vzbuzují pochybnost o vlastnictví. K tomu dále předložili úryvky výpovědi R. F., jednatele společnosti TASTE ONE s. r. o. Dále žalobci spatřovali přípustnost dovolání v řešení otázky, která doposud nebyla v praxi dovolacího soudu vyřešena, a to že odvolací soud „opakovaně vadným a protiprávním rozhodováním de facto a de iure legalizuje prokázanou lichvu“. Rovněž bylo zasaženo do práv žalobců na spravedlivý proces. Shrnuli, že je rozhodnutí odvolacího soudu „v příkrém rozporu s ustálenou judikaturou NS ČR a zjištěným skutkovým stavem, je zcela nepředvídatelné, nepřezkoumatelné a viditelně nespravedlivé, a v rozporu s dobrými mravy...“. K dobrým mravům odkázali na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1611/2021, a dále na nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2024, sp. zn. II. ÚS 618/23, a ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20. Závěrem navrhli, aby dovolací soud rozhodl podle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř., případně aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně navrhli, aby dovolací soud odložil právní moc a vykonatelnost napadeného rozhodnutí. 13. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. 14. Dovolání není přípustné. 15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 16. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 17. Dovolací soud především předesílá, že dovolání žalobců je na samé hraně projednatelnosti, je značně nepřehledné a není v něm jednoznačně formulována zobecnitelná právní otázka, která by vycházela ze skutkového stavu zjištěného odvolacím soudem. 18. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání