22 Cdo 986/2006 — Nejvyšší soud

22 Cdo 986/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 5. 2008 Spisová značka:22 Cdo 986/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.986.2006.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 241a odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 986/2006 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce V. S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému R. H., zastoupenému  advokátem, o určení vlastnického práva k parní lokomotivě, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 7 C 196/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2005, č. j. 26 Co 519/2004-233, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2005, č. j. 26 Co 519/2004-233, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal, aby soud určil, že je výlučným vlastníkem níže specifikované parní lokomotivy. Koupil ji v roce 1989 od „cukrovaru B. nad J.“. S vedoucím vlečky Š., ekonomem Š. a ředitelem Ing. Z. se ústně dohodl na prodeji lokomotivy za cenu šrotu, což byla částka kolem 20 000,- Kč. Do kovošrotu předal šrot v dohodnuté ceně, která byla vyplacena cukrovaru. Lokomotivu převzal, připravoval na generální opravu  a zprovoznění. Činil tak v dobré víře, že mu lokomotiva patří. Tím byly naplněny i předpoklady pro vydržení vlastnického práva k této movité věci a jejím vlastníkem se žalobce stal nejpozději k 31. 12. 1992. Žalovaný se však bezdůvodně považuje za vlastníka lokomotivy a oznámil i policii, že mu žalobce odmítá lokomotivu vydat. Ta sice oznámení odložila, ale správní orgán pro rozhodnutí o provozování lokomotivy v drážní síti po žalobci požaduje doklad o  jejím vlastnictví.     Vzájemným návrhem se určení vlastnického práva k lokomotivě domáhal i žalovaný. Tvrdil, že vlastnictví nabyl ústní kupní smlouvou, kterou uzavřel s cukrovarem B. nad J. v roce 1990, se kterým jednal žalobce v jeho zastoupení, a to podle písemného pověření z 20. 4. 1990. Jedna z podnikatelských aktivit žalovaného se týkala i prodeje druhotných surovin, takže byl „kovošrotem“, který lokomotivu jako šrot odkoupil. Žalobce pak pro žalovaného zajišťoval opravu lokomotivy, avšak odmítá mu ji vydat. Okresní soud v Berouně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. září 2004, č. j. 7 C 196/2000-188, výrokem pod bodem I. zamítl žalobu na určení, že „žalobce je výlučným vlastníkem lokomotivy“, výrokem pod bodem II. určil, že „výlučným vlastníkem lokomotivy“ je žalovaný. Dále rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že spornou lokomotivu za cenu šrotu zakoupil „v cukrovaru B. nad J. v roce 1990“ žalovaný. Vyšel ze zjištění, že 1. 2. 1993 uzavřeli žalovaný jako strana zavázaná a žalobce spolu s M. M. a M. Š. jako strana oprávněná smlouvu o smlouvě budoucí. Účastníci smlouvy na straně oprávněné se zavázali osobně, případně i finančně, podílet se na opravě lokomotivy a žalovaný se jako vlastník lokomotivy zavázal, že nejpozději do jednoho měsíce po úspěšném absolvování technicko-bezpečnostních zkoušek a úředním schválení jejího provozu, jim ideální část lokomotivy daruje. Vlastnické právo žalovaného k lokomotivě bylo v bodě II. smlouvy deklarováno dobropisem z 19. 11. 1990, přejímacím listem z téhož data a výpisem z účtu žalovaného ze 14. 12. 1990. I když svědci M. M. a M. Š. vypověděli, že za vlastníka lokomotivy považovali žalobce, nebyli schopni uzavření smlouvy vysvětlit, jen žalobce tvrdil, že šlo o daňové účely. Žalovaný však soudu předložil i listiny, které byly ve smlouvě  citovány,  a ze kterých bylo zjištěno, že 19. 11. 1990 cukrovaru B. nad J. vystavil dobropis na 3 927,- Kč za dodávku neupraveného ocelového odpadu, který podle přejímacího listu z téhož data převzal, a uvedenou částku „K. cukrovaru“ skutečně zaplatil. Vlastnické právo žalovaného nepřímo prokazuje i svědecká výpověď Ing. M. G., který si je ověřoval u zaměstnance cukrovaru J. Š., pracovníka cukrovaru. Ten potvrdil, že lokomotiva byla prodána firmě H. (tedy žalovanému), že “dobropis žalovaného je účetně zaveden na závodě, ovšem  platba žalovaného byla směrována na účet K. cukrovarů K., s. p.“ Také z výpovědi svědka Z. S. vyplývá, že žalovaný v květnu 1991 jednal o pronájmu areálu IPS pro zřízení provozu kovošrotu, kam pak žalobce lokomotivu přivezl a kde ji s dalšími lidmi opravoval. Byl to také žalovaný, který 3. 5. 1999 uzavřel s Ing. B. P. smlouvu o dílo, jejímž předmětem byla oprava parního kotle lokomotivy a ve které byl žalobce označen jen jako osoba pověřená koordinací a kontrolou díla. Za opravu byla žalovanému vystavena faktura na 75 000,- Kč. Tu žalovaný nezaplatil, avšak tvrzení tohoto svědka „ohledně úhrady opravy, resp. problémů s tím, nemají význam pro vyřešení otázky vlastnictví lokomotivy.“ Z výpovědí svědků Ing. I. Z. a J. Š. a jejich písemných prohlášení, soud prvního stupně zjistil, že sice jednali o prodeji lokomotivy se žalobcem, ale nikoli, že lokomotiva byla prodána v roce 1989 žalobci, a to vzhledem k rozporům v jejich výpovědích, týkajících se formy kupní smlouvy, splatnosti kupní ceny a jejího zaplacení. Soud prvního stupně uvedl dále k výpovědím svědků M. M., M. Š. a B. G., že byli o vlastnickém právu žalobce ujištěni jen žalobcem samotným, a že svědek J. H. sice byl se žalobcem v cukrovaru jednat o koupi lokomotivy, ale obsahu jednání nevěnoval pozornost. Svědek Ing. J. K. „sponzoroval“ na žádost žalobce opravu lokomotivy provedenou Ing. B. P., ale byl o vlastnickém právu žalobce ujištěn rovněž jen žalobcem samotným. Dále soud prvního stupně považoval za účelové tvrzení o vlastnictví lokomotivy ve věci sp. zn. 3 C 127/99 (žalobce V. C. WW II P. proti M. H.), neboť nejprve se za vlastníka označil uvedený žalobce, a posléze se opravil tak, že lokomotivu mu zapůjčil vlastník V. S. Soud prvního stupně se rovněž zabýval pravostí listiny ze dne 20. 4. 1990, kterou  předložil žalovaný a podle které pověřil žalobce, aby za něho sjednal odkoupení lokomotivy, a žalobce potvrdil svým podpisem, že je poučenou a způsobilou osobou pro vstup do kolejiště ČSD a doprovod lokomotivy, neboť žalobce uvedl, že nejde o jeho podpis. Podle znaleckého posudku PhDr. J. V. z oboru grafologie byly obě části listiny napsány jedním strojem a podpis žalobce pravděpodobně není jeho pravým podpisem, nicméně kategorický závěr znalec neučinil, neboť měl k dispozici jen kopii listiny, podpis žalobce je relativně krátký a nelze vyloučit jeho variantnost. Soud prvního stupně označil znalecký posudek za důkaz pro projednávanou věc nerozhodný, neboť jím nebylo zpochybněno vlastnické právo žalovaného ani potvrzeno vlastnické právo žalobce. Dovodil, že v daném případě existuje naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu § 80 písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“), neboť jak vyplývá „z usnesení Policie ČR o odložení věci oznámení o podezření ze spáchání trestného činu neoprávněného užívání cizí věci a výzvy Drážního úřadu“, je postavení účastníků nejisté, nejasnosti ohledně vlastnického práva k lokomotivě brání vydání správních rozhodnutí a jsou zdrojem dalších sporů. Dospěl k závěru, že žalovaný jako kupující uzavřel s cukrovarem B. nad J. kupní smlouvu, jejímž předmětem byla sporná lokomotiva, a to podle § 239 odst. 2 a §§ 240-255 za použití § 256 občanského zákoníku, ve znění před novelou účinnou od 1. 1. 1992. Lokomotivu cukrovar žalovanému odevzdal a žalovaný zaplatil dohodnutou kupní cenu. Žalobce nenabyl podle soudu prvního stupně vlastnictví k lokomotivě ani vydržením podle § 134 odst. 1, zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále „ObčZ“), ve znění novely č. 509/1991 Sb., neboť nebyl jejím oprávněným držitelem (§ 130 odst. 1 ObčZ), a nebyl splněn ani předpoklad nepřetržité držby po tříletou vydržecí dobu: lokomotiva byla zakoupena v roce 1990 a již ve smlouvě z 1. 2. 1993 účastníci shodně označili za jejího vlastníka žalovaného. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. ledna 2005, č. j. 26 Co 519/2004-233, výrokem pod bodem I. rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích pod body I. a II. změnil tak, že určil, že „výlučným vlastníkem lokomotivy“ je žalobce, žalobu na určení, že „vlastníkem shora uvedené lokomotivy je žalovaný“, zamítl. Současně rozhodl o soudním poplatku a nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o