22 ICdo 137/2025 – Nejvyšší soud

KSLB 87 INS 5055/2020 87 ICm 1308/2021 22 ICdo 137/2025-199 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně J. M., zastoupené Mgr. Filipem Vyskočilem, advokátem se sídlem v Praze, Laubova 1729/8, proti žalované Langmeier & Co., insolvenční správci v. o. s., se sídlem v Praze, Na Bělidle 997/15, IČO 07860498, jako insolvenčnímu správci dlužníka K. M., zastoupené Mgr. Filipem Shrbeným, advokátem se sídlem v Praze, Na Bělidle 997/15, o vyloučení věci z majetkové podstaty dlužníka, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 87 ICm 1308/2021, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka K. M., narozeného XY, bytem v XY, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSLB 87 INS 5055/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 3. 2025, č. j. 87 ICm 1308/2021, 102 VSPH 18/2025-168 (KSLB 87 INS 5055/2020), takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 344,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované Mgr. Filipa Shrbeného, advokáta se sídlem v Praze, Na Bělidle 997/15. Odůvodnění: 1. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 9. 2024, č. j. 87 ICm 1308/2021-138, zamítl žalobu na vyloučení nemovitého majetku sepsaného do majetkové podstaty dlužníka K. M., narozeného XY, v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. KSLB 87 INS 5055/2020, konkrétně dvou bytových jednotek v budově č. p. XY, stojící na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY – byt č. XY včetně spoluvlastnického podílu o velikosti 31/188 na společných částech budovy a pozemku (dále jen „byt č. 1“) a byt č. XY včetně spoluvlastnického podílu o velikosti 683/2820 na společných částech budovy a pozemku (dále jen „byt č. 4“) – (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 2. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 3. 2025, č. j. 102 VSPH 18/2025-168, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vymezila tak, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. u kterých má být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak. Začala otázkou, zda lze žalobu zamítnout s tím, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno, v situaci, kdy provedené důkazy prokazují její tvrzení a soud žalobkyni nijak dále nepoučil. Jako druhou uvedla otázku, zda odvolací soud respektoval při zjišťování skutkového stavu procesní zásady. Poslední otázka dovolatelky zněla, zda se stávají majetkové hodnoty součástí společného jmění manželů (dále též „SJM“), byly-li na jejich pořízení použity peněžní prostředky získané na základě půjčky, jejíž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů a kterou uzavřel jeden z manželů přes výslovný nesouhlas druhého. 4. Dovolatelka především nesouhlasila se závěrem soudů, že se jí nepodařilo vyvrátit zákonnou domněnku, že pokud byly byty pořízeny za trvání manželství, jsou součástí společného jmění. Byla názoru, že v řízení označila důkazy, které prokázaly, že byty č. 1 a č. 4 součástí společného jmění nebyly, a že při hodnocení všech důkazů v jejich vzájemné souvislosti by odvolací soud nemohl dospět k jinému závěru. Závěry odvolacího soudu označila za zmatečné a nepřezkoumatelné. Uvedla, že napadené rozhodnutí nedostálo požadavkům řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění, čímž se odvolací soud odchýlil od nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 103/99, k postupu odvolacího soudu odkázala také na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 570/03. V souvislosti se závěrem soudu, že se žalobkyni nepodařilo prokázat tvrzení o výlučném závazku z půjčky vztahující se k bytu č. 4, odkázala na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, které se zabývá otázkou extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními, provedenými důkazy a hodnocením důkazů založeného na libovůli soudu, poněvadž se domnívala, že její tvrzení bylo v řízení prokázáno. Odvolacímu soudu také vytkla, že se podrobněji nezabýval skutkovými zjištěními a své rozhodnutí odůvodnil zejména odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1658/98, z něhož vyplývá, že i přes to, že je kupní cena zaplacena z výlučných prostředků jednoho z manželů, pořizuje se věc do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, jsou-li kupujícími oba manželé a oba jasně projeví vůli nabýt koupenou věc do bezpodílového spoluvlastnictví. Tento rozsudek však na projednávanou věc neměl dopadat a tato právní otázka by v tomto konkrétním případě měla být posouzena jinak. Soudy se měly zabývat vůlí manželů, nikoliv paušálně uzavřít, že protože jsou na kupní smlouvě oba podepsáni, oba jasně projevili vůli nabýt koupenou věc do bezpodílového spoluvlastnictví. Kromě toho odvolací soud pochybil i v tom, že žalobkyni podle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) nepoučil, že netvrdila a neprokázala rozhodné skutečnosti. Konkrétně se žalobkyni nedostalo žádného poučení, že by měla tvrdit a následně prokazovat, že půjčka od rodičů žalobkyně nepatří do společného jmění manželů. K tomu odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1747/2015. Ze všech těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 5. Žalovaná se k dovolání vyjádřila tak, že se otázky, které žalobkyně v dovolání uvedla, zabývají zejména skutkovým stavem a nejedná se o právní otázky. Sama žalobkyně ve svém dovolání uvádí zejména skutečnosti týkající se hodnocení důkazů předložených ze strany žalobkyně, přičemž toto hodnocení považuje žalobkyně za nesprávné a nedostatečně odůvodněné. Naopak žalovaná se zcela ztotožňuje s hodnocením odvolacího soudu, když tento dospěl k závěru, že se žalobkyni nepovedlo vyvrátit domněnku podle § 144 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“), dle které, pokud není prokázán opak, má se za to, že majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání manželství tvoří společné jmění manželů. Dovolání žalobkyně má za nepřípustné, a proto dovolacímu soudu navrhuje jeho odmítnutí. 6. Dovolání není přípustné. 7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 9. Na úvod dovolací soud předesílá, že již mnohokrát poukazoval na nález Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23 (dostupný stejně jako i další rozhodnutí Ústavního soudu na https://nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je ve vztahu k této otázce naplněn a jak konkrétně je naplněn. 10. V dovolání žalobkyně nejsou jednoznačně formulovány zobecnitelné právní otázky, které by vycházely ze skutkového stavu zjištěného odvolacím soudem a které by byly každá zvlášť spojena s konkrétním předpokladem přípustnosti, jak předvídá zákon v § 237 o. s. ř. Dovolatelka kromě tří právních otázek dále v dovolání uvedla několik námitek, které se částečně prolínají s uvedenými otázkami, aniž by polemizovala se skutečnostmi a závěry rozhodnými pro právní posouzení věci odvolacím soudem. Dovolací soud proto považuje za vhodné na tomto místě odůvodnění shrnout okolnosti rozhodné pro dovolací přezkum. 11. V projednávaném případě se žalobkyně domáh