23 Cdo 1/2016 — Nejvyšší soud

23 Cdo 1/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 6. 2016 Spisová značka:23 Cdo 1/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.1.2016.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Smlouva o dílo Jednání právnických osob Právní úkony Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 536 obch. zák. § 40 odst. 3 obč. zák. § 16 obch. zák. § 15 obch. zák. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:12. 9. 2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 1/2016 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně HVFree s. r. o., se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Bayerova 62, identifikační číslo osoby 01500317, zastoupené Mgr. Jaroslavem Baierem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 8, U libeňského pivovaru 1943/20, proti žalované LPN s. r. o., se sídlem v Praze 5, Plzeňská 1270/97, identifikační číslo osoby 29128641, zastoupené JUDr. Štěpánem Liškou, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 36/31, o zaplacení částky 59.030 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 9 C 567/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 8. 2015, č. j. 95 Co 128/2015-202, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.) Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 19. 3. 2015, č. j. 9 C 567/2013-169, ve znění opravného usnesení, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 59.030 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku), a rozhodl o náhradě nákladů státu na svědečném (bod II. výroku) a dále o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod III. výroku). K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že se žaloba v části nároku na úhradu částky 2.900 Kč zamítá a ve zbývající části potvrzuje (první výrok). Současně rozhodl o povinnosti žalované uhradit žalobkyni náhradu nákladů řízení u prvního stupně (druhý výrok) a náhradu nákladů odvolacího řízení (třetí výrok). Dále uložil žalované a žalobkyni povinnost zaplatit státu náhradu nákladů na svědečném (čtvrtý a pátý výrok). Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jelikož rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na otázkách hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a které nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny. Uplatňuje důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně se dle obsahu spisu k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. Dovolatelka předkládá dovolacímu soudu k řešení následující otázky: a) „Zda byla uzavřena smlouva o dílo tím, že nabídka na dodávku a montáž kamerového systému je zaslána na soukromou e-mailovou adresu jednatelky žalované společnosti a akceptace je odeslána z této soukromé e-mailové adresy a podepsána obyčejným elektronickým podpisem.“ b) „Zda je dána pasivní věcná legitimace žalované společnosti.“ c) Zda splňuje podmínky ve smyslu § 16 obchodního zákoníku osoba, která není zaměstnancem podnikatele, ale je zaměstnancem, příp. jednatelem jiného podnikatele sídlícího na stejné adrese provozovny podnikatele, pokud žalovaná nebyla přítomna při dodávce, montáži a předání díla a ani tuto jinou osobu k tomu nepověřila.“ d) „Zda osoba, která není zaměstnancem a ani v jiném vztahu k podnikateli a koná bez pověření podnikatele, odpovídá podle § 744 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších právních předpisů.“ e) „Zda se jedná o řádné ukončení a předání díla ve smyslu § 554 odst. 1 obchodního zákoníku, pokud osoba přítomná v místě plnění, která není osobou oprávněnou jednat za podnikatele, zpřístupní objekt a poskytuje součinnost při montáži díla a vidí na počítači, že kamerový systém funguje.“ f) „Zda vzniká podnikateli v souvislosti s nevyžádaným plněním povinnost zaplatit cenu nebo vrátit takové plnění.“ g) „Zda je dána spoluodpovědnost žalobce, který postupuje nepečlivě a neodborně při jednání o uzavření smlouvy v souvislosti se zjišťováním právní subjektivity právnické osoby a osoby oprávněné za ni jednat.“ K otázce označené písm. a) /dále rozvedené v bodě III. dovolání/ dovolací soud uvádí, že v ní obsažené argumenty dovolatelky nezakládají přípustnost dovolání. Odkazuje-li dovolatelka k ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu týkající se zaručeného elektronického podpisu u právních úkonů činěných elektronickými prostředky, přehlíží, že tento požadavek je stanoven dle § 40 odst. 3 obč. zák. pro písemné právní úkony. V projednávané věci však byla mezi účastníky uzavřena smlouva o dílo dle § 536 a násl. obch. zák., pro kterou zákon nestanoví obligatorní písemnou formu a ani z obsahu spisu se nepodává, že by si požadavek písemné formy sjednali účastníci. Otázka, zda byl právní úkon „podepsán“, je proto pro věc zcela nerozhodná, neboť právní úkon nemusel být v písemné formě vůbec učiněn. Skutečnost, že došlo k řádnému přijetí nabídky smlouvy o dílo, vyplývá ze skutkových zjištění, tak jak jsou podrobně rozvedena v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Zpochybňuje-li dále dovolatelka tento závěr, dovolací soud připomíná, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V této části dovolání (dále pod bodem IV. dovolání) nejsou přiléhavé ani odkazy na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4266/2010, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 28/2008, neboť právní závěry uvedené v těchto rozhodnutích na věc dopadají pouze nepřímo, respektive rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího soudu s nimi není v rozporu. První z citovaných rozhodnutí vychází z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dle které nebyla-li identifikována konkrétní osoba, která učinila právní úkon, a kumulativně ani určeno konkrétní místo, kde byl učiněn, není možno bez dalšího aplikovat § 16 obch. zák. Tak tomu však dle skutkových zjištění soudu prvního stupně v projednávané věci není (srov. str. 10 odst. 4 a 5 rozsudku soudu prvního stupně), neboť není pochyb o identifikaci osoby či místu jednání. Ani závěry druhého citovaného rozhodnutí pro věc nejsou rozhodné, neboť toto vychází ze závěru, že při posuzování zákonného zastoupení podnikatele je třeba postavit najisto, zda jednající osoba byla podnikatelem pověřena určitou činností (§ 15 obch. zák.), popř. jednala v jeho provozovně (§ 16 obch. zák.), nikoli její oprávnění k jednání vyvozovat alternativně. Tento rozpor však rozhodnutí odvolacího soudu neobsahuje, neboť odvolací soud se ztotožnil se stanoviskem soudu prvního stupně o tom, že jednání J. M. v provozovně ža