23 Cdo 1010/2025 – Nejvyšší soud

23 Cdo 1010/2025-709 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobců a) E. V. a b) J. A., obou zastoupených Mgr. Miroslavem Kučerkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 416/37, proti žalovanému M. H., zastoupenému JUDr. Danielem Balounem, advokátem se sídlem v Klatovech, Václavská 12, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 6 C 39/2017, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 11. 2024, č. j. 11 Co 81/2024-624, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce a) je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6 323 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalovaného. III. Žalobkyně b) je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8 547 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalovaného. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 22. 1. 2024, č. j. 6 C 39/2017-497, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalobce a) je spoluvlastníkem v rozsahu spoluvlastnického podílu ideálních 27/100, žalobkyně b) je spoluvlastníkem v rozsahu spoluvlastnického podílu ideálních 36,5/100 a žalovaný je spoluvlastníkem v rozsahu spoluvlastnického podílu ideálních 36,5/100 nemovitých věcí tam specifikovaných (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 2. K odvolání žalobců Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 19. 11. 2024, č. j. 11 Co 81/2024-624, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 3. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně a pro stručnost na ně ve svém rozhodnutí odkázal. Podle soudů obou stupňů měla sporná otázka vlastnictví předmětných pozemků původ zejména v rozdílných názorech účastníků na výklad dvou smluv o sdružení, které žalobci považovali za tituly k nabytí svého vlastnictví předmětných pozemků a které byly sepsány laickým a nesrozumitelným způsobem. Na první smlouvu o sdružení uzavřenou dne 11. 6. 1998 mezi žalobcem a), žalovaným, J. A. a B. L. (dále jen „První smlouva o sdružení“) aplikoval soud prvního stupně § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“), výkladem smlouvy překlenul nejednoznačnost smluvních ujednání a dospěl k závěru, že cílem této smlouvy bylo soustředění finančních prostředků účastníků pro postoupení nároku na náhradu za nevydané nemovitosti. Po naplnění účelu smlouvy došlo automaticky k zániku sdružení. Jestliže pak žalovaný uzavřel smlouvu o převodu pozemku parc. č. XY, který později rozdělil na více pozemků vymezených v žalobě, jednal již mimo rámec první smlouvy o sdružení a pozemek nabyl do svého výlučného vlastnictví. Ohledně druhé smlouvy o sdružení uzavřené „nejdříve koncem ledna 2001“ mezi žalobcem a), žalovaným a J. A. (dále jen „Druhá smlouva o sdružení“) odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že je absolutně neplatným právním úkonem podle § 37 odst. 1 obč. zák. pro svou neurčitost a nesrozumitelnost, kterou se nepodařilo překonat ani výkladem. Při výkladu této smlouvy odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, který podle něj postupoval správně, s použitím gramatických, logických a systematických výkladových prostředků, přihlížel k ostatním provedeným důkazům, ke zjištěným okolnostem, za nichž byla smlouva uzavřena, jakož i k následnému chování stran. Žalobci tak neprokázali své spoluvlastnictví k předmětným pozemkům a odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. 4. Rozsudek odvolacího soudu napadli výslovně v celém jeho rozsahu žalobci dovoláním, jehož přípustnost spatřovali v tom, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to při posouzení platnosti Druhé smlouvy o sdružení, jestliže na ni nahlížel spíše jako na neplatnou než platnou, přičemž při tomto posouzení nevycházel ze skutečné vůle stran. Žalobci dále namítli překvapivost napadeného rozhodnutí, čímž odvolací soud dle jejich názoru porušil právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i nedostatečné odůvodnění napadeného rozhodnutí. 5. Žalobci navrhli, aby dovolací soud napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 6. Žalobci rovněž v dovolání navrhli odklad právní moci napadeného rozhodnutí. 7. Žalovaný se k dovolání žalobců vyjádřil tak, že je navrhuje odmítnout, případně zamítnout. 8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, zastoupenými advokátem [§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.], posuzoval, zda je dovolání přípustné. 9. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 11. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). 12. Dovolání není přípustné. 13. Otázka žalobců týkající se nesprávného postupu při výkladu Druhé smlouvy o sdružení a závěru o její neplatnosti přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud se při jejím řešení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Podle dovolatelů odvolací soud nezjišťoval skutečnou vůli smluvních stran, neboť ta z dokazování jednoznačně vyšla najevo. Podle jejich tvrzení smlouva nebyla neurčitá ani vnitřně rozporná a odvolací soud nevzal v potaz, že byla sepsána laiky, přičemž řádně provedeným výkladem musel odvolací soud dospět k jasnému závěru, na čem se účastníci dohodli, a tedy k závěru o platnosti smlouvy. Odvolací soud se tak podle dovolatelů odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu. 14. Podle § 37 odst. 1 obč. zák. musí být právní úkon učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Sankce neplatnosti právního úkonu se tímto ustanovením váže k náležitostem projevu vůle; projev vůle je neurčitý, je-li po jazykové stránce sice srozumitelný, avšak nejednoznačný zůstává jeho věcný obsah, tj. když se jednajícím nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit. Závěr o neurčitosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem (§ 35 odst. 2 obč. zák.) nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěli účastníci projevit (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněný pod č. 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 15. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ohledně výkladu smluvních ustanovení za účinnosti obč. zák. vyplývá, že v případě pochybnosti o obsahu právního úkonu je třeba tuto pochybnost odstranit jeho výkladem. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být vykládáno nejprve prostředky gramatickými (z hlediska možného významu použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Interpretace obsahu právního úkonu soudem nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 129/2005, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5711/2016). 16. Podle ustálené judikatury má přednost takový výklad smluv, který nezakládá jejich neplatnost, a to i v těch případech, jsou-li možné oba výklady. Tento závěr vyplývá z principu autonomie smluvních stran a z povahy