23 Cdo 1167/2024 — Nejvyšší soud

23 Cdo 1167/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 7. 2024 Spisová značka:23 Cdo 1167/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:23.CDO.1167.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Duševní vlastnictví Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř. § 15 odst. 3 předpisu č. 355/2014 Sb. čl. 2 odst. 5 bod a Nařízení () č. 608/2013 Kategorie rozhodnutí:E EU Zveřejněno na webu:11. 9. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 11.11.2024III.ÚS 3078/24 Jiří Přibáň odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost12. 8. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 1167/2024–166 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně Fossil Group, Inc., se sídlem 901 S. Central Expressway, Richardson, Texas 75080, Spojené státy americké, zastoupené Mgr. Markétou Shubik, patentovou zástupkyní se sídlem v Praze 6, Bělohorská 39, proti žalované BRASTY GROUP s.r.o., se sídlem v Praze 2, Lípová 511/15, identifikační číslo osoby 24276821, zastoupené JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem Olomouci, Wellnerova 1322, o porušení práv k duševnímu vlastnictví, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 24/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 9. 2023, č. j. 3 Cmo 52/2022-137, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Žalobkyně se žalobou domáhala, aby soud určil, že zboží, zadržené dne 11. 10. 2017 Celním úřadem pro Olomoucký kraj, specifikované jako 257 ks náramkových hodinek s označením FOSSIL je zbožím, jímž jsou porušena práva žalobkyně k její ochranné známce Evropské unie č. 431148. 2. Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. 3. 2022, č. j. 32 Cm 24/2017-93, určil, že 257 ks náramkových hodinek FOSSIL, zadržených dne 11. 10. 2017 Celním úřadem pro Olomoucký kraj pod č. j. 78883-7/2017-58000-61, je zbožím, kterým jsou porušena práva duševního vlastnictví žalobkyně k ochranné známce Evropské unie č. 431148 (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 3. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze dovoláním napadeným rozsudkem zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ohledně 33 ve výroku specifikovaných náramkových hodinek a řízení v tomto rozsahu zastavil (první výrok), ve zbývajícím rozsahu výrok I a rovněž výrok II rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok). 4. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že předmětné zboží (s výjimkou 33 náramkových hodinek, ohledně nichž žalobkyně vzala v průběhu odvolacího řízení žalobu částečně zpět) zadržené celním úřadem podle zákona č. 355/2014 Sb., o působnosti orgánů Celní správy České republiky v souvislosti s vymáháním práv duševního vlastnictví, porušuje práva žalobkyně k její ochranné známce EU podle čl. 9 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1001 ze dne 14. června 2017 o ochranné známce Evropské unie (kodifikované znění), neboť žalobkyně prokázala, že zadržené zboží nejsou originály a bylo vyrobeno bez souhlasu žalobkyně [jedná se o padělky ve smyslu § 4 zákona č. 355/2014 ve spojení s čl. 2 odst. 5 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 608/2013 ze dne 12. června 2013 o vymáhání práv duševního vlastnictví celními orgány a o zrušení nařízení Rady (ES) č. 1383/2003]. Žalobkyně tak v řízení prokázala, že je vlastníkem předmětné ochranné známky a že zboží zadržené celním úřadem žalované bylo označeno touto ochrannou známkou bez souhlasu žalobkyně. Proto lze dle odvolacího soudu vyhovět žalobkyní uplatněnému nároku na určení, že zadržené zboží porušuje práva duševního vlastnictví žalobkyně, podle § 15 odst. 3 zákona č. 355/2014 Sb. 5. Proti druhému a třetímu výroku rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř., pro řešení jí vymezených otázek hmotného a procesního práva, které nebyly dle žalované v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. 6. Žalobkyně se k podanému dovolání vyjádřila v tom smyslu, že napadené rozhodnutí považuje za správné, a navrhla, aby je dovolací soud jako nepřípustné odmítl, případně aby bylo jako nedůvodné zamítnuto. 7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti a zda je přípustné. 8. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 10. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). 11. Přípustnost dovolání nezakládají otázky dovolatelky, kterými se v různé podobě táže na procesní problematiku povinnosti stran tvrdit a prokazovat v poměrech projednávané věci rozhodující skutečnosti (resp. na související problematiku institutu břemene tvrzení a břemene důkazního, ať již na straně žalobkyně, tak na straně žalované), neboť na těchto otázkách rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. 12. Pro úsudek dovolacího soudu, zda dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., jsou relevantní jen ty právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá (tj. právní otázky, které měly pro rozhodnutí ve věci určující význam) a jejichž řešení dovolatel v dovolání zpochybnil (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 33 Odo 1187/2005, ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. 26 Cdo 3297/2011, ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, popř. srovnej též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006 ve věci sp. zn. III. ÚS 10/06). 13. Dovolací soud ve svém rozhodování uvedl, že břemenem tvrzení a břemenem důkazním se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že v řízení jsou vylíčeny všechny rozhodující skutečnosti jím uplatněného nároku či obrany proti tomuto nároku a tato tvrzení byla prokázána, tj. nesplní-li účastník povinnosti vyplývající z ustanovení § 101 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem těchto břemen je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v tzv. skutkové (důkazní) nouzi, tedy v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, pro nečinnost účastníka nebo vůbec (objektivně vzato) nebyla tvrzena a prokázána, takže výsledky hodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o existenci této skutečnosti ani o tom, že tato skutečnost nenastala (srovnej obdobně například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, nebo ze dne 31. 8. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2027/2020). 14. Odvolací soud však ve svém rozhodnutí vyšel ze skutkového závěru, že zboží, které zůstalo předmětem řízení po částečném zpětvzetí žaloby, bylo označeno předmětnou ochrannou známkou bez souhlasu žalobkyně a jedná se tak o padělky ve smyslu § 4 zákona č. 355/2014 Sb. ve spojení s čl. 2 odst. 5 písm. a) nařízení č. 608/2013. 15. Rozhodnutí odvolacího soudu proto ve vztahu k obraně dovolatelky, že zadržené výrobky nebyly padělky, nýbrž se jednalo o originální zboží uvedené na trh EU a dovezené v rámci tzv. paralelního dovozu (a to případně i dovozu nedovoleného, na nějž se úprava stanovená v zákoně č. 355/2014 S