23 Cdo 1191/2021 – Nejvyšší soud

23 Cdo 1191/2021-652 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně FOL-Obal, s.r.o., se sídlem v Doksech, Pražská 548, PSČ 472 01, IČO 63219816, zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem, se sídlem v Praze, Bělehradská 643/77, PSČ 120 00, proti žalované ČEZ Distribuce, a. s., se sídlem v Děčíně, Teplická 874/8, PSČ 405 02, IČO 24729035, zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem, se sídlem v Praze, Klimentská 1216/46, PSČ 110 00, o zaplacení částky 83 002 485,29 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 6 C 230/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 7. 2020, č. j. 17 Co 255/2019-621, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 94 186 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Radka Pokorného, advokáta, se sídlem v Praze, Klimentská 1216/46, PSČ 110 00. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení [1] Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 25. 1. 2019, č. j. 6 C 230/2016-550, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 81 774 941,79 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 13. 4. 2016 do zaplacení a částek 1 164 043,50 Kč a 63 500 Kč vždy se zákonným úrokem z prodlení od 28. 3. 2017 do zaplacení (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). [2] Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala úhrady výše uvedených částek z titulu náhrady škody. Ta měla žalobkyni vzniknout v důsledku porušení smlouvy o připojení odběrného místa ze dne 28. 4. 2006 ze strany právní předchůdkyně žalované tím, že vadně zapojila měřící transformátor proudu. Vadné připojení odběrného místa žalobkyně k distribuční soustavě dle žalobních tvrzení vedlo k dvojnásobnému měření odběru elektrické energie, než odpovídalo skutečnosti. Škoda způsobená žalobkyni tak měla být představována výší plateb, které žalobkyně navíc zaplatila svým dodavatelům (částka 81 774 941,79 Kč), výší dalších plateb za daň z elektřiny, systémové služby, poplatky za použití sítě a nevyžádané dodávky jalové energie a poplatky za OZE a KVET, které byly rovněž zaplaceny navíc (částka 1 164 043,50 Kč), jakož i náklady vynaloženými na výměnu měřícího transformátoru proudu a zapojení nového (částka 63 500 Kč). [3] Soud prvního stupně předně poukázal na to, že aby mohlo být nárokům žalobkyně vyhověno, musel by být v řízení zjištěn jejich základ, tedy muselo by být v řízení prokázáno porušení právní povinnosti žalovanou, vznik škody v majetkové sféře žalobkyně a příčinná souvislost mezi touto škodou a protiprávním jednáním žalované. Již ze samotných žalobních tvrzení žalobkyně však vyplývá, že žalobkyní označené protiprávní jednání žalované (pokud k němu došlo) bezprostřední příčinou tvrzené majetkové újmy nebylo. Pokud žalobkyně skutečně za dodanou elektrickou energii platila dvojnásobné ceny, než by odpovídalo reálně uskutečněným dodávkám elektrické energie, pak byl tento stav zapříčiněn primárně jednáním smluvních partnerů žalobkyně, tedy společností ČEZ Prodej s.r.o, ČEZ Prodej a.s. a Lumius, spol. s r. o. I kdyby však byla všechna tvrzení žalobkyně prokázána a byla by shledána příčinná souvislost mezi žalobkyní tvrzeným protiprávním jednáním žalované a vzniklou újmou v majetkové sféře žalobkyně, pak s ohledem na vznesenou námitku promlčení těchto případných škodných nároků, nemohl by soud tyto nároky žalobkyni přiznat. [4] Soud prvního stupně za svá skutková zjištění vzal shodná tvrzení účastníků, dle nichž mezi žalobkyní a žalovanou, resp. její právní předchůdkyní společností ČEZ Distribuce, a.s., IČ 272 32 425, byla dne 28. 4. 2006 uzavřena smlouva o připojení odběrného místa, přičemž odběrné místo bylo rovněž tohoto dne připojeno. [5] Smlouva o připojení odběrného místa byla uzavřena mezi žalobkyní jako podnikatelem a žalovanou jako podnikatelem, a byl tak založen závazkový vztah mezi podnikateli, a jestliže při jeho vzniku bylo zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týká jejich podnikatelské činnosti, řídí se promlčení práva na případnou náhradu škody způsobenou žalovanou zákonem č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též jen „obch. zák.“), obecná promlčecí doba je tedy čtyřletá (§ 397 obch. zák.) a běží ode dne, kdy se poškozený (žalobkyně) dozvěděl nebo mohl dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě; končí však nejpozději uplynutím 10 let ode dne, kdy došlo k porušení povinnosti (§ 398 obch. zák.). K promlčení práva na náhradu škody uplynutím těchto 10 let od porušení dané povinnosti přitom dojde bez ohledu na subjektivní vědomost poškozeného o škodě. Protože k porušení právní povinnosti žalovanou mělo podle žalobních tvrzení žalobkyně dojít dne 28. 4. 2006, nejzazší termín pro uplatňování jakýchkoliv škodných nároků majících svůj původ v protiprávním jednání, ke kterému podle žalobního tvrzení žalobkyně došlo dne 28. 4. 2006, byl 28. 4. 2016. Avšak žaloba byla podána až dne 11. 10. 2016. Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že všechny žalobní nároky uplatněné žalobkyní v řízení jsou promlčené a nelze je přiznat. [6] Námitku promlčení uplatněnou žalovanou soud prvního stupně neshledal rozpornou s dobrými mravy. V tomto ohledu poukázal na to, že byť může námitka promlčení být za určitých okolností výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil; v projednávané věci se o takový případ nejedná. Žalobkyně setrvávala v závazkovém vztahu s žalovanou téměř deset let. Po celou tuto dobu bylo v možnostech žalobkyně učinit si alespoň rámcovou představu o příkonu jednotlivých elektrických spotřebičů a tuto svou rámcovou představu porovnat s fakturovanou spotřebou elektřiny a zjistit případné chyby v měření spotřebované elektrické energie. Navíc nelze odhlížet od toho, že v posuzovaném případě se jedná o vztah mezi podnikateli, když dosavadní rozhodnutí soudů, kdy byly námitky promlčení shledány uplatněné v rozporu s dobrými mravy, se týkaly svou povahou zcela jiného druhu sporů (spory mezi rodinnými příslušníky, spory se státem), případně v těchto sporech byly zvažovány okolnosti, které v nyní posuzovaném případě nenastaly (případy hrubé nedbalosti účastníka, která zapříčinila vznik škody, nebo šikanózní námitky promlčení). [7] K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. 7. 2020, č. j. 17 Co 255/2019-621, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II). [8] Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovanou byla důvodně uplatněna námitka promlčení, neboť uplynula objektivní promlčecí doba dle § 398 obch. zák. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5651/2016, uvedl, že pro začátek běhu této lhůty je rozhodný okamžik porušení právní povinnosti a žádná další skutečnost zde nehraje roli. K porušení povinnosti řádně připojit k distribuční soustavě, jakožto škodné události, která měla zapříčinit vznik tvrzené škody, mělo dojít dne 28. 4. 2006. Dne 26. 3. 2016 proběhla výměna měřícího transformátoru proudu u žalobkyně a následně bylo zjištěno, že naměřená spotřeba elektrické energie v odběrném místě je poloviční. Žalobkyně nastalou situaci začala řešit se svým dodavatelem elektrické energie společností Lumius, spol. s r.o., a posléze s žalobkyní, s níž vstoupila v mimosoudní jednání. Žalobkyně podala žalobu až dne 11. 10. 2016, tedy až po marném uplynutí desetileté objektivní promlčecí doby podle § 398 obch. zák., která uplynula dne 28. 4. 2016. [9] Odvolací soud nepřitakal námitce žalobkyně, že ke vzniku škody docházelo průběžně vlivem chybně zapojené měřící soupravy. O samostatné nároky, které vznikly později z téže škodné události, by se jednalo toliko v případě, že by žalovaná byla dodavatelkou elektřiny, se kterou by měla žalobkyně uzavřenou smlouvu o dodávkách elektřiny, na jejímž základě by jí byla dodána elektřina do sjednaného odběrného místa a za to by prováděla na účet dodavatele řádné měsíční platby, jejichž výše by byla odvislá od chybně měřené měsíční spotřeby (srov. R 38/1975 civ.). V dané věci však tomu tak není, jelikož žalovaná je provozovatelkou distribuční soustavy, která v minulosti provedla zapojení odběrného místa žalobkyně k distribuční soustavě, aby tak byla žalobkyni umožněna dodávka elektrické energie, ale samotné dodávky elektrické energie již nezajištovala. Nejedná se proto o opakované dílčí útoky vůči žalobkyni, nýbrž jedinou událost, od níž započala běžet objektivní promlčecí doba. [10] Rovněž námitku žalobkyně, že po dobu mi