23 Cdo 1328/2022 — Nejvyšší soud

23 Cdo 1328/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 6. 2022 Spisová značka:23 Cdo 1328/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.1328.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 238a o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:3. 9. 2022 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 2485/22 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 1328/2022-675 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobce L. M., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Lubomírem Pánikem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 1120/43, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, identifikační číslo osoby 00006947, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 30 C 2/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 12. 2021, č. j. 12 Co 229/2020-611, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Žalobce se v řízení domáhal určení, že žalovaná je vlastníkem pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, vše v k. ú. XY, obec XY. Okresní soud v Ústí nad Labem jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. 7. 2020, č. j. 30 C 2/2012-547, určil, že žalovaná je vlastníkem pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, vše v k. ú. XY, obec XY (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu na určení, že žalovaná je vlastníkem pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, vše v k. ú. XY, obec XY (výrok I napadeného rozsudku), uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů (výrok II napadeného rozsudku) a zaplatit státu na účet soudu prvního stupně soudní poplatek ve výši 5 000 Kč (výrok III napadeného rozsudku). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu dovoláním, ve kterém brojil proti závěru odvolacího soudu, že Smlouva č. 1240 o prodeji podniku (části podniku) ze dne 8. 2. 1996 (dále jen „kupní smlouva“), kterou žalobce nabyl předmětné nemovité věci od Pozemkového fondu České republiky (dále jen „Pozemkový fond ČR), není neplatná. Žalobce konkrétně nesouhlasil se závěry odvolacího soudu, že Pozemkový fond ČR byl na základě § 2 odst. 2 písm. g) zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu ČR, oprávněn uzavírat převodní smlouvy jménem státu na majetek, který mu byl svěřen ke správě, ani s tím, že nesprávné označení Pozemkového fondu ČR jako prodávajícího v kupní smlouvě nezpůsobilo její neplatnost, ani že neplatnost kupní smlouvy nebylo možné dovodit z nedostatků tzv. ekologického auditu ze dne 10. 9. 1993. Žalobce v dovolání dále namítal, že soud prvního stupně v průběhu řízení shledal pasivní legitimaci České republiky - Ministerstva financí namísto Státního pozemkového úřadu, se kterým původně jednal. Vzhledem k této skutečnosti, žalobce považoval dovolání za přípustné rovněž podle § 238a zákona č. 99/1963 Sb., neboť postupem odvolacího soudu mělo dojít „k porušení ustanovení § 107a případně § 92 odstavec 2 o. s. ř.“. Závěrem dovolání žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila se závěrem odvolacího soudu ohledně platnosti kupní smlouvy. Nadto měla žalovaná za to, že žalobce v dovolání pouze zpochybňoval skutková zjištění, z nichž odvolací soud ve svém rozhodnutí vycházel. S ohledem na uvedené žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl, eventuálně zamítl, a uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady dovolacího řízení. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud rovněž shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Vzhledem k tomu, že právní vztah mezi žalobcem a žalovanou vznikl před účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dovolací soud v souladu s § 3028 odst. 1 a odst. 3 občanského zákoníku aplikoval na věc zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“. Námitka žalobce, že Pozemkový fond ČR postrádal způsobilost uzavřít kupní smlouvu, jelikož nebyl vlastníkem předmětných nemovitých věcí, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť se míjí s právním posouzením odvolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2115/2021). Z napadeného rozsudku se totiž podává jednoznačný závěr, že vlastníkem převáděných nemovitostí byl stát a Pozemkový fond ČR byl způsobilý tyto nemovitosti převést na žalobce jako správce jemu svěřeného majetku státu podle ustanovení § 2 odst. 2 písm. g) zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu ČR. Žalobce současně namítal, že kupní smlouva je neplatná z důvodu vadného „pojmenování“ Pozemkového fondu ČR jako „převodce“, kterému nesvědčilo vlastnické právo, což nebylo možné „překlenout“ výkladem obsahu smlouvy. Ani tato námitka však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit. Odvolací soud se neodchýlil od judikatury dovolacího soudu, pokud po zohlednění skutečností, za nichž byla smlouva uzavřena, konstatoval, že označení Pozemkového fondu ČR jako prodávajícího by nečinilo kupní smlouvu neplatnou ani v případě, kdy by předmětné pozemky nespadaly pod správu Pozemkového fondu ČR. Jak totiž vyplývá z judikatury dovolacího soudu, lze-li z obsahu smlouvy a okolností provázejících její uzavření dovodit, kdo byl účastníkem smlouvy, potom pouhé nesprávné označení prodávajícího ve smlouvě její neplatnost nezpůsobuje (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 101/2000, nebo ze dne 25. 8. 2003, sp. zn. 33 Odo 341/2003). Nadto z rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že z důvodu nepřesného (nesprávného) označení účastníků smlouvy dovozovat neplatnost právního úkonu nelze (§ 37 odst. 1 obč. zák.), jelikož neplatnost se váže k náležitostem projevu vůle těch, kteří právní úkon učinili, a nikoliv k jejich označení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2485/2012, ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 29 Odo 1156/2005, nebo ze dne 12. 1. 2000, sp. zn. 25 Cdo 1319/98, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1656/2016). Dále měl žalobce za to, že odvolací soud konstatoval, že Pozemkový fond ČR byl oprávněn k převodu předmětných nemovitých věcí, protože měl jednat jako organizační složka státu. V této souvislosti žalobce položil otázku týkající se zákonného zastoupení státu Pozemkovým fondem ČR s ohledem na § 22 a § 26 obč. zák. Ani touto otázkou nemůže být přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založena, neboť se zcela míjí s právním hodnocením odvolacího soudu. V textu odůvodnění napadeného rozhodnutí závěr týkající se Pozemkového fondu ČR jako organizační složky státu obsažen není, odvolací soud toliko obecně v souvislosti s vypořádáním odvolací námitky žalobce (viz stranu 7 odvolání) posuzoval působnost a oprávnění organizačních složek k zastupování státu v rámci soukromoprávních vztahů. Otázka zákonného zastoupení státu Pozemkovým fondem ČR s ohledem na § 22 a