23 Cdo 1355/2024 — Nejvyšší soud

23 Cdo 1355/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 9. 2024 Spisová značka:23 Cdo 1355/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:23.CDO.1355.2024.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Zdravotní pojištění Dotčené předpisy:§ 17 odst. 1 předpisu č. 48/1997 Sb. ve znění do 04.08.2013 § 17 odst. 5 předpisu č. 48/1997 Sb. ve znění do 04.08.2013 § 17a předpisu č. 18/1997 Sb. ve znění do 31.12.2017 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:4. 11. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 1355/2024-415 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně Fakultní nemocnice Bulovka, se sídlem v Praze 8, Budínova 67/2, identifikační číslo osoby 00064211, zastoupené Mgr. Ing. Janem Procházkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 572/11, proti žalované Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, se sídlem v Praze 4, Roškotova 1225/1, identifikační číslo osoby 47114321, zastoupené Mgr. Jakubem Štilcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 949/32, o zaplacení částky 29 609 726 Kč s příslušenstvím, a dále částky 28 327 907 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 219/2020, 18 C 296/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2023, č. j. 36 Co 240/2023-353, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2023, č. j. 36 Co 240/2023-353, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá zaplacení částky 29 609 726 Kč s příslušenstvím a částky 28 327 907 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že jde o doplacení rozdílu mezi reálnými náklady účelně vynaloženými žalobkyní za poskytnuté zdravotní služby pojištěncům žalované v letech 2015 a 2016 a úhradou za tyto služby ze strany žalované, tedy doplatku, který jí dle jejího názoru náleží s ohledem na nález pléna Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 19/13, a nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2545/16. 2. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 13. 4. 2023, č. j. 18 C 219/2020-304, 18 C 296/2021, zamítl žalobu o zaplacení částek ve výroku specifikovaných (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 3. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, že žalovaná poskytovala žalobkyni v průběhu let 2015 a 2016 veškeré platby v souladu s uzavřenými tzv. „úhradovými dodatky“ a po skončení každého roku žalovaná zpracovala tzv. finanční vyrovnání. Za období roku 2015 se jednalo o vyúčtování hrazených zdravotních služeb ze dne 14. 6. 2016 ve výši 29 609 726 Kč, doručené žalobkyni dne 17. 6. 2016, a za období roku 2016 bylo vyúčtování hrazených zdravotních služeb vystaveno dne 15. 6. 2017 ve výši 28 327 907 Kč, přičemž žalobkyni bylo doručeno dne 16. 6. 2017. Žalobkyně vůči žalované vznesla dne 11. 7. 2017 požadavek na navýšení úhrad, který byl vyřešen finančním vyrovnáním ze dne 4. 8. 2017, jež žalobkyně odsouhlasila. Dne 13. 6. 2020 podala žalobkyně žalobu o zaplacení částky 29 609 726 Kč za období roku 2015 a dne 15. 6. 2021 žalobu o zaplacení částky 28 327 907 Kč za období roku 2016. 4. Soud prvního stupně se při právním posouzení věci zaměřil především na žalovanou vznesenou námitku promlčení, kterou posoudil na základě § 619 a § 629 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, jako důvodnou. Vycházeje ze závěru, že se nejedná o nároky vyplývající ze smluvních vztahů mezi účastníky, ale o nároky koncipované na základě ústavního nálezu, dovodil, že vědomost o výši neproplacených zdravotních služeb žalované za roky 2015 a 2016 nabyla žalobkyně již dnem doručení příslušných vyúčtování za každý uvedený rok. Ode dne následujícího po tomto doručení mohla tedy vznést vůči žalované svůj požadavek na úhradu žalovaných částek a tímto dnem jí začala běžet obecná tříletá promlčecí lhůta. Ta v oboru případech marně uplynula, a soud prvního stupně proto uzavřel, že nárok žalobkyně vůči žalované je ve vztahu k obou žalovaným částkám promlčen. 5. Vedle závěru o promlčení nároku žalobkyně soud prvního stupně konstatoval, že vztahy mezi oběma stranami se v obou obdobích řídily uzavřenými smlouvami ve znění jejich pozdějších dodatků a jelikož žalobkyně netvrdila, že by tzv. úhradové dodatky, kterými došlo k sjednání ceny poskytnutých služeb, byly uzavřeny pod nátlakem, není žalobkyně oprávněna požadovat po žalované finanční plnění nad rámec uzavřených smluvních ujednání. Žalovaná byla proto povinna poskytnout žalobkyni plnění pouze podle smluvních ujednání stran. Doplnil dále, že žalobkyní uplatněné nároky není možné za stávajících okolností ohodnotit jinak než jako nároky z bezdůvodného obohacení, avšak v takovém případě žalované nesvědčí pasivní věcná legitimace, protože není subjektem, který by se mohl na úkor žalobkyně obohatit. 6. Pokud žalobkyně poukazovala na závěry nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 19/13, ve vztahu k nutně vynaloženým nákladům, které by jí měly být uhrazeny, pak podle soudu prvního stupně nelze soukromoprávní nárok ve vztahu mezi dvěma subjekty vyvodit z právního názoru Ústavního soudu prezentovaného v odůvodnění uvedeného nálezu, neboť se takto tvrzený nárok neopírá o zákonný důvod. 7. Soud prvního stupně proto uzavřel, že bez ohledu na skutečnost, že na základě citovaného nálezu Ústavního soudu není možné požadovat finanční plnění nad rámec smluvního ujednání, byla v projednávané věci ze strany žalované vznesena důvodně námitka promlčení a žalobu proto zamítl. 8. K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 9. 11. 2023, č. j. 36 Co 240/2023-353, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I a změnil ve výroku II tak, že přiznal žalované náhradu nákladů řízení vedeného před soudem prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 9. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, dle kterého byla žalovaná povinna poskytnout žalobkyni plnění pouze podle smluvního ujednání stran a žalobkyni nemohl vzniknout nárok na žalobou požadovaná plnění pouze na základě obecného závěru prezentovaného v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 19/13. Vycházeje z ustanovení § 13 o. z. navíc neshledal žádný důvod projednávanou právní věc posoudit jinak než typově shodné právní věci předešlé, které v odůvodnění rozsudku cituje a jež byly ze stejných důvodů zamítnuty. Uvedl, že žalobkyní uvedené odkazy na závěry Ústavního soudu nejsou přiléhavými. Jako zcela přiléhavou naopak shledal aplikaci závěrů vyslovených Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3546/2020, protože uzavřela-li žalobkyně se žalovanou úhradový dodatek, v němž byl ujednán způsob stanovení ceny zdravotních služeb, je z povahy věci vyloučen protiústavní zásah do práva podnikat (čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), i kdyby ujednaný způsob stanovení ceny zdravotních služeb nepokrýval ani nezbytné náklady na jejich poskytnutí. 10. Odvolací soud proto uzavřel, že se žalobkyně domáhala plnění, jehož opodstatněnost nebyla založena ani na smluvním ujednání, ani nevyplývala z právního předpisu, přičemž co bylo mezi stranami ujednáno, plněno bylo. Zároveň nepřisvědčil ani žalobkyní prosazovanému názoru, že právním titulem k plnění je porušení práva na podnikání. Jelikož odvolací soud dospěl k závěru, že žalobní nárok neexistuje, neboť není založen smlouvou ani zákonem, nelze podle něj uvažovat ani o jeho promlčení. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, byť z odlišných důvodů, potvrdil jako věcně správný. II. Dovolání a vyjádření k němu 11. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně v celém jeho rozsahu) podala žalobkyně dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), když rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a otázek, které dosud nebyly dovolacím soudem vyřešeny. Žalobkyně uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. 12. Žalobkyně předně předestírá dovolacímu soudu otázky vztahující se k výkladovým pravidlům o obsahu právních úkonů, a sice zda mohou soudy dojít ke správnému závěru tehdy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá, že by aplikovaly výkladová pravidla ve smyslu § 266 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zá