23 Cdo 1393/2020 — Nejvyšší soud

23 Cdo 1393/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 11. 2021 Spisová značka:23 Cdo 1393/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.1393.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 1. 2022 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 374/22 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 1393/2020-920 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně WIGNES REAL, s. r. o., se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 21, identifikační číslo osoby 26134080, zastoupené JUDr. Vladimírem Krčmou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 437/4, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, identifikační číslo osoby 0006947, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 329 321 066 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Cm 210/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 12. 2019, č. j. 4 Cmo 104/2019-865, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 28. 1. 2020, č. j. 4 Cmo 104/2019-882, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím (již druhým v pořadí) ve znění opravného usnesení též označeného v záhlaví potvrdil rozsudek ze dne 9. 8. 2018, č. j. 11 Cm 210/2003-825, kterým Městský soud v Praze zamítl žalobu, aby žalované bylo uloženo zaplatit žalobci částku 329 321 066 Kč, a kterým byla žalobkyni uložena povinnost k náhradě nákladů řízení žalované ve výši 7 200 Kč (výrok I), a rozhodl o povinnosti žalobkyně k náhradě nákladů odvolacího řízení žalované ve výši 600 Kč (výrok II). Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti všem jeho výrokům) podala žalobkyně včasné dovolání, jehož přípustnost spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení sedmi otázek hmotného či procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly řešeny. Namítala nesprávnost právního posouzení věci a navrhla zrušení napadeného rozsudku a též rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná navrhla dovolání odmítnout, neboť jej považovala za nepřípustné. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz). Přípustnost dovolání proto nemůže založit otázka (první), „zda mohou být závěry rozhodnutí odvolacího soudu ohledně mezitímního rozsudku soudu I. stupně přezkoumány v dovolacím řízení probíhajícím ohledně dovolání podaného proti konečnému rozsudku soudu I. stupně a odvolacího soudu v případě, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ohledně mezitímního rozsudku soudu I. stupně bylo odmítnuto v prvním dovolacím řízení z důvodu formálních vad takového dovolání“, neboť takovou otázku odvolací soud zjevně neřešil a na jejím řešení napadené rozhodnutí nezáviselo. Považuje-li žalobkyně za dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou otázku (druhou), „zda majetek náležející původnímu žalovanému (společnosti Konpo, s. r. o.) je majetkem státu a nakládání s ním je hospodařením s majetkem státu či nikoliv“, pak stran této otázky je dovolání zjevně bezdůvodné, neboť řešení této otázky vyplývá přímo ze zákona, je zcela zjevné a nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti (ke zjevné bezdůvodnosti srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 21 Cdo 1714/2019). Pakliže se má jednat o majetek náležející obchodní společnosti, je již ze samotné formulace otázky zřejmé, že jde o majetek této obchodní společnosti (srov. § 6 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1. 2014, dále jen „obch. zák.“) jako samostatné právnické osoby, a nikoliv o majetek někoho jiného (státu). Na tom nic nemění skutečnost, že jediným společníkem obchodní společnosti Konpo, s. r. o., byla Konsolidační banka Praha, státní peněžní ústav, a později Česká konsolidační agentura, jež mohly podle § 55 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, a podle § 13 zákona č. 239/2001 Sb., o České konsolidační agentuře, při nakládání s majetkem státu nabývat majetkovou účast v obchodních společnostech, neboť o nakládání s majetkem státu se podle výslovné dikce těchto ustanovení jednalo výlučně při nabývání majetkové účasti (představované obchodním podílem podle § 114 odst. 1 obch. zák.) v obchodní společnosti, a nikoliv při nakládání samotné obchodní společnosti se svým majetkem. Pokud žalobkyně namítá, že odvolací soud řešil v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1661/2009, otázku (třetí), „zda výběrové řízení vyhlášené původním žalovaným (společností Konpo, s. r. o.), jehož vítězem se stal dovolatel, je obchodní veřejnou soutěží či nikoliv“ patrně přehlíží, že takovou otázku dovolací soud v citovaném rozhodnutí neřešil. V tam projednávané nebylo sporné, že statutární město vyhlásilo veřejnou obchodní soutěž, dovolací soud se ve skutkových poměrech zcela odlišných od nyní řešené věci zabýval platností tohoto vyhlášení z pohledu požadavků § 282 odst. 1 obch. zák. a řešil otázku, zda je nutný souhlas zastupitelstva obce k vyhlášení veřejné obchodní soutěže o převodu akcií ve vlastnictví obce, v situaci, kdy z jejích podmínek vyplývalo, že návrh smlouvy o převodu akcií, který by z veřejné obchodní soutěže vzešel, by musel být schválen zastupitelstvem obce. Jak Nejvyšší soud vysvětlil v usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017, k založení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepostačuje odkaz dovolatele na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí skutečně v rozporu. Tomuto požadavku žalobkyně nedostála, neboť její odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1661/2009 je nepřípadný. Nadto řešení této otázky nebylo pro napadené rozhodnutí určující, neboť žalobkyně v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně nebrojila proti závěru, že se nejednalo o obchodní veřejnou soutěž ve smyslu § 281 a násl. obch. zák., který vyslovil odvolací soud již v předchozím zrušujícím usnesení, v němž podle § 135 odst. 2 o. s. ř. ohledně tohoto závěru vycházel z rozsudku Městského soudu v Praze, ze dne 3. 7. 2006, č. j. 46 Cm 323/2001-479, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 3. 2009, č. j. 6 Cmo 58/2009, ve kterých byla mezi stejnými účastnicemi postavena najisto povaha předmětného veřejného výběrového řízení vyhlášeného společností Konpo, s. r. o. na nejvhodnější nabídku na úplatné postoupení pohledávky. Žalobkyně v odvolání naopak