23 Cdo 1508/2020 — Nejvyšší soud

23 Cdo 1508/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 6. 2020 Spisová značka:23 Cdo 1508/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.1508.2020.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Doručování Dotčené předpisy:§ 46 odst. 2 o. s. ř. ve znění do 31.12.2002 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:23. 9. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 1508/2020-187 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Realitní kancelář ZITA s.r.o. se sídlem v Praze 3, Žižkov, PSČ 130 00, Přemyslovská 1911/38, identifikační číslo osoby 60470704, proti žalovanému P. Ch., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému Mgr. Vratislavem Urbáškem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 973/41, PSČ 110 00, o zaplacení částky 103 754 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 8 Cm 205/1997, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 3. 2002, č. j. 11 Cmo 352/2001-65, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 3. 2002, č. j. 11 Cmo 352/2001-65, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem odvolací soud změnil rozsudek bývalého Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 7. 4. 2000, č. j. 8 Cm 205/97-30, tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 103 754 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež v odvolacím řízení nedoznala změn, podle kterých účastníci dne 23. 8. 1995 uzavřeli smlouvu o zprostředkování, na jejímž základě se žalobkyně zavázala zprostředkovat pro žalovaného uzavření nájemní smlouvy v dohodnutých lokalitách se sjednaným cenovým rozpětím a žalovaný se zavázal zaplatit žalobkyni provizi v dohodnuté výši po podpisu nájemní smlouvy. Žalobkyně zprostředkovala uzavření smlouvy podnájemní, nikoli nájemní, a s vyšší úhradou za podnájem, než bylo dohodnuté cenové rozmezí nájmu. Žalovaný tuto podnájemní smlouvu dne 28. 2. 1996 uzavřel. Téhož dne současně uzavřela žalobkyně a žalovaný dohodu, na jejímž základě se žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni provizi ve splátkách ve výši 50 000 Kč a 53 754 Kč s tím, že žalobkyně splnila zprostředkovatelskou smlouvu uzavřením podnájemní smlouvy. Přitom oba účastníci věděli, že žalovaný uzavřel smlouvu podnájemní, a žalovaný ani později nenamítal nesplnění zprostředkovatelské smlouvy ze strany žalobkyně a uváděl jiné důvody, pro které není schopen svůj dluh splnit. Po právní stránce dospěl odvolací soud k závěru, že dohoda uzavřená mezi účastníky dne 28. 2. 1996 je smlouvu o narovnání, proto je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni podle § 585 obč. zák. požadovanou částku sjednanou v této dohodě. Rozsudek odvolacího soudu napadl v celém rozsahu dovoláním žalovaný, které odůvodnil tím, že nebyl k jednání odvolacího soudu řádně předvolán, neboť od 7. 2. 2002 do 20. 12. 2002 byl ve vazbě, a nebylo mu tak umožněno se osobně jednání u odvolacího soudu zúčastnit. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně se k dovolání žalovaného nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) projednal dovolání žalovaného a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.), ve znění účinném do 31. 12. 2000 (a to i vzhledem k přerušení řízení od 1. 10. 2004 do 17. 12. 2004 a znovu od 27. 4. 2007 do 5. 12. 2018 v důsledku prohlášení konkursu na majetek žalovaného), neboť ve smyslu bodu 15 a 17, hlavy první, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, odvolací soud rovněž projednal odvolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (srov. obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2004 ve věci sp. zn. 35 Odo 801/2002, uveřejněný pod číslem 50/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolací soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je přípustné i důvodné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle § 241 odst. 3 písm. a) o. s. ř. dovolání lze podat z důvodu, že v řízení došlo k vadám uvedeným v § 237. Ze shora uvedeného vyplývá, že podle právní úpravy dovolání účinné do 31. 12. 2000 je existence tzv. zmatečnostní vady řízení spočívající v tom, že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, samostatným způsobilým dovolacím důvodem. K této vadě řízení je navíc dovolací soud povinen přihlédnout, i když nebyla uplatněna v dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 1996 ve věci sp. zn. 2 Odon 24/96, uveřejněné pod číslem 27/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Postupem soudu v průběhu řízení ve smyslu § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. je činnost, která vydání konečného soudního rozhodnutí předchází, nikoli vlastní rozhodovací akt soudu, který má za úkol průběh řízení zhodnotit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1996 ve věci sp. zn. 2 Cdon 539/96). Odnětím možnosti jednat před soudem ve smyslu výše citovaného ustanovení je třeba rozumět takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává, např. navrhovat důkazy, účastnit se jednání apod. O vadu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení (srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997 ve věci sp. zn. 2 Cdon 953/96, uveřejněné pod číslem 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Mezi procesní práva přiznaná účastníku řízení občanským soudním řádem náleží i právo účastníka být předvolán způsobem uvedeným v ustanovení § 51 o. s. ř. k jednání, jak to vyplývá z § 115 odst. 1 a 2 o. s. ř. (jenž ve spojení s ustanovením § 211 o. s. ř. platí i pro odvolací řízení). Podle § 101 odst. 2 věty druhé ve spojení s ustanovením § 211 o. s. ř. může sice odvolací soud věc projednat v nepřítomnosti řádně předvolaného účastníka řízení, projedná-li však věc v nepřítomnosti účastníka, který k jednání řádně předvolán nebyl, aniž účastník tento postup navrhl (popř. s ním souhlasil), jde o odnětí možnosti tohoto účastníka jednat před soudem ve smyslu § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. (srov. v tomto smyslu též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000 ve věci sp. zn. 26 Cdo 2023/2000 či ze dne 24. 9. 2002 ve věci sp. zn. 29 Odo 502/2001). Podle § 46 odst. 1 a 2 o. s. ř. (ve znění účinném v době doručování předvolání žalovaného k jednání u odvolacího soudu) fyzické osobě lze doručit písemnost v bytě, v místě podnikání, na pracovišti nebo kdekoli bude zastižena (odst. 1). Nebyl-li adresát zastižen, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, doručí se jiné dospělé osobě bydlící v témže bytě nebo v témže domě, působící v témže místě podnikání anebo zaměstnané na témže pracovišti, je-li ochotna obstarat odevzdání písemnosti. Není-li možno ani takto doručit, písemnost se uloží a adresát se vhodným způsobem vyzve, aby si písemnost vyzvedl. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do 3 dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl (odst. 2). Zákonná konstrukce umožňující náhradní doručení podle § 46 odst. 2 o. s. ř. vychází z toho, že adresát se v době doručení (tj. konkrétního dne) skutečně zdržuje v místě doručení a má tak možnost si doručovanou zásilku bezprostředně po náhradním doručení převzít či vyzvednout. Jestliže však je adresátem dodatečně prokázáno, že zjištění pošty o tomto předpokladu náhradního doručení je nesprávný, jde o doručení neúčinné (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1199/99). Z obsahu spisu se podává, že k projednání odvolání, které žalobkyně podala proti roz