23 Cdo 1545/2023 — Nejvyšší soud

23 Cdo 1545/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 8. 2023 Spisová značka:23 Cdo 1545/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.1545.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Vrácení daru Nepřípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 630 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:20. 11. 2023 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 3164/23 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 1545/2023-226 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce F. K., zastoupeného Mgr. Bc. Ivem Nejezchlebem, advokátem se sídlem v Brně, Joštova 138/4, proti žalované M. P., zastoupené Mgr. Markem Lhotským, advokátem se sídlem v Brně, Lesnická 787/10, o určení vlastnického práva, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 38 C 157/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 10. 2022, č. j. 15 Co 47/2022-204, t a k t o: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce. Odůvodnění: (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.) Žalobce se v řízení žalobou domáhal určení, že je vlastníkem spoluvlastnického podílu ve výši id. 3/8 na nemovitostech uvedených ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. 9. 2021, č. j. 38 C 157/2018-161, rozhodl, že se určuje, že žalobce F. K. je vlastníkem spoluvlastnického podílu ve výši id. 3/8 na nemovitostech ve výroku specifikovaných (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). K odvolání žalované Krajský soud v Brně v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti oběma výrokům, podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotné i procesního práva, a) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, b) a při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve vyjádření k dovolání žalobce navrhl dovolání zamítnout. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dovolací soud dále posoudil, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř. a zda je přípustné. Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v prvním i druhém výroku, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; výroky, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, se dovolací soud proto nezabýval. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolání není přípustné. Předkládá-li dovolatelka jako dovolacím soudem dosud neřešenou otázku, „zda je soud oprávněn ve smyslu ustanovení § 124 o. s. ř. ve spojení s § 55 a § 57 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, jako důkaz využít dokumenty vyhotovené pro účely stále neuzavřeného opatrovnického spisu s konkrétním nezletilým a jež jsou obsahem a součástí tohoto opatrovnického spisu“, pak tato otázka přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud napadené rozhodnutí na jejím vyřešení nezaložil. Podle § 237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující. K tomu srov. např. usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na aplikaci ustanovení § 124 o. s. ř. a s tím spojeného výkladu ustanovení § 55 a § 57 zák. č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, v nichž je upravena povinnost obecních úřadů obcí s rozšířenou působností vést spisovou dokumentaci dětí v evidenci, specifikuje se její obsah a oprávnění nahlížet do spisové dokumentace (§ 55) a povinnost mlčenlivosti o skutečnostech, které se zaměstnanci orgánů sociálně-právní ochrany dětí a zařízení sociálně-právní ochrany dozvědí při výkonu sociálně-právní ochrany dětí (§ 57). Odvolací soud k námitce nezákonných důkazů pouze uvedl, že při zjišťování skutkového stavu bylo vycházeno mimo jiné z obsahu výchovných zpráv, které jsou obsahem opatrovnického spisu soudu, z e-mailů zaslaných synu žalobce a orgánům sociálně-právní ochrany dětí, a že e-maily zaslané žalovanou orgánu sociálně-právní ochrany dětí, jejichž adresátem nebyl v kopii syn žalobce, zjevně nejsou listinami tvořícími podklad pro zpracování spisové dokumentace, které se nikomu nevydávají ve smyslu čl. 8 Směrnice o vedení spisové dokumentace. Odvolací soud dodal, že měl-li syn žalobce, jako rodič nezletilého, tyto k dispozici, nic mu nebránilo v tom, aby je poskytl pro potřeby tohoto řízení, zejména pokud i ostuzení jeho osoby bylo důvodem pro výzvu k vrácení daru, a že používala-li žalovaná pro šíření nepravdivých a dehonestujících informací o žalobci a osobách jemu blízkých formu e-mailu, je jen logické, že právě obsahem těchto e-mailů, tj. přímým důkazem, bylo její jednání prokazováno. Pokud jde o samotný dílčí závěr odvolacího soudu, že e-maily zaslané žalovanou orgánu sociálně-právní ochrany dětí, jejichž adresátem nebyl v kopii syn žalobce, nejsou listinami tvořícími podklad pro zpracování spisové dokumentace, které se nikomu nevydávají ve smyslu čl. 8 Směrnice o vedení spisové dokumentace (respektive ve smyslu § 55 odst. 5 zák. č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí), pak řešení této otázky vyplývá přímo ze zákona a nečiní v soudní praxi výkladové obtíže. Přípustnost dov