23 Cdo 1547/2025 — Nejvyšší soud

23 Cdo 1547/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 9. 2025 Spisová značka:23 Cdo 1547/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:23.CDO.1547.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Předběžná otázka Závaznost rozsudku Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 135 odst. 2 o. s. ř. § 159a o. s. ř. § 164 IZ. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:24. 10. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 18.12.2025IV.ÚS 3729/25 Michal Bartoň Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 1547/2025-235 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobce M. K., zastoupeného Mgr. Janem Krátkým, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, náměstí Míru 14, proti žalovaným 1) REOL Financial s.r.o., se sídlem v Olomouci, Nová Ulice, Hněvotínská 241/52, identifikační číslo osoby 25952552, zastoupené Mgr. Jiřím Kňávou, advokátem se sídlem v Olomouci, Sokolská 536/22, a 2) Bytové družstvo Jak bydlet doma II, se sídlem v Praze 10, Hostivař, Průmyslová 1306/7, identifikační číslo osoby 08826331, zastoupenému Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem v Olomouci, Pavelčákova 441/14, o určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 15 C 117/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2025, č. j. 21 Co 281/2024-201, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 5. 2025, č. j. 21 Co 281/2024-229, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se v řízení proti žalovaným domáhal určení, že je vlastníkem v žalobě označených nemovitých věcí v k. ú. a obci XY. Tvrdil, že jej počátkem roku 2020 kontaktovala společnost Obchodní FDR s.r.o. (dříve Zbavit se dluhu s.r.o.), jež mu za účelem řešení dluhové situace nabídla konsolidaci úvěrů s tím, že vstoupí do bytového družstva, do něhož vloží předmětné nemovitosti, jež bude nadále užívat jako nájemce. Dne 16. 3. 2020 žalobce podepsal předloženou smluvní dokumentaci (dále jen „kupní smlouva ze dne 16. 3. 2020“), na jejímž základě žalovanému 2) převedl předmětné nemovitosti za částku 1 791 000 Kč, oproti níž byla započtena pohledávka ve výši cca 580 000 Kč, která žalovanému 2) vznikla v souvislosti s členstvím žalobce v bytovém družstvu; na úhradu dluhů žalobce (1 800 000 Kč) tak zbylo pouze cca 1 200 000 Kč. Dne 27. 1. 2021 žalobce s žalovaným 2) uzavřel dohodu o ukončení členství v družstvu, přičemž dodatkem č. 1 byl dohodnut vypořádací podíl ve výši 73 764 Kč. Žalovaný 2) následně kupní smlouvou ze dne 2. 2. 2021 převedl nemovitosti do vlastnictví žalované 1). Podle žalobce jsou veškerá smluvní ujednání ze dne 16. 3. 2020, jakož i kupní smlouva ze dne 2. 2. 2021, neplatné, neboť jde o právní jednání v rozporu s dobrými mravy a odporující zákonu, jakož i o právní jednání, jež žalobce učinil v omylu. Žalobce měl rovněž za to, že jde o lichevní jednání, neboť dotčenými právními jednáními byl „vyveden jeho majetek“ v hodnotě cca 2 300 000 Kč, za nějž však on a jeho věřitelé obdrželi pouze 1 217 180 Kč. 2. Okresní soud v Mladé Boleslavi jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 9. 2024, č. j. 15 C 117/2022-161, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 12. 2024, č. j. 15 C 117/2022-187, žalobu o určení vlastnického práva zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III). 3. Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce a žalované 2) napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II, ve výroku III jej změnil co do výše náhrady nákladů řízení, ve zbývající části výrok III potvrdil (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II a III napadeného rozsudku). 4. Rozsudek odvolacího soudu žalobce napadl (výslovně v celém rozsahu) dovoláním, v němž namítl, že odvolací soud pochybil při aplikaci § 135 odst. 2 o. s. ř., ve spojení s § 159a odst. 1 a 4 o. s. ř., jestliže měl za to, že otázka platnosti shora uvedených právních jednání, jež byla v projednávané věci posuzována jako otázka předběžná, byla vyřešena výrokem II rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2023, č. j. 77 ICm 1575/2022-137, jenž byl potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2024, č. j. 105 VSPH 791/2023-169, a jenž nabyl právní moci dne 18. 1. 2024. Odvolací soud podle žalobce posoudil danou otázku nesprávně, neboť soudy v incidenčním sporu se zabývaly „neplatností či neúčinností ve smyslu insolvenčních předpisů, exekučního řádu, odporovatelnosti a vším, co by mohlo směřovat k poškození či zkrácení věřitelů“ a to „pouze vůči věřitelům“, avšak v projednávané věci se žalobce domáhal posouzení (předběžné) otázky (ne)platnosti předmětných právních jednání „z dalších důvodů, kterými se insolvenční soudy vůbec nezabývaly, a které je třeba vztáhnout právě k osobě žalobce“. Žalobce dále namítl, že jelikož na straně žalobce v incidenčním sporu nevystupoval sám žalobce (jako v projednávané věci), nýbrž insolvenční správce, nemají posuzovaná řízení totožné účastníky, a řešení otázky (ne)platnosti dotčených právních jednání v incidenčním sporu tak v projednávané věci není závazné. 5. Přípustnost dovolání žalobce spatřoval v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení (shora uvedené) otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (představované například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1961/2009, a ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 26 Cdo 813/2015), jakož i v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. 6. Konečně žalobce namítl, že soudy nižších stupňů postupovaly v rozporu se zásadou bezprostřednosti, neboť v řízení neprovedly žalobcem navrhované důkazy, v důsledku čehož nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav projednávané věci a žalobce neměl možnost se k věci vyjádřit. Žalobce v dovolání požádal, aby dovolací soud odložil právní moci a vykonatelnost napadeného rozsudku, a navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 7. Žalovaní se k dovolání žalobce nevyjádřili. 8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 9. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud dále zkoumal, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. 10. Ačkoliv žalobce v dovolání uvedl, že je považuje za přípustné proto, že napadený rozsudek závisí na vyřešení právní otázky „při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a současně má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, z celkového obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) Nejvyšší soud dovodil, že ve skutečnosti žalobce uplatnil toliko jediné kritérium přípustnosti dovolání spočívající v tom, že se odvolací soud při řešení jím vymezené otázky procesního práva odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, na niž v dovolání odkazoval. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a dále se zabýval jeho přípustností. 11. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 13. Námitka žalobce, že odvolací soud pochybil při aplikaci § 135 o. s. ř., ve spojení s § 159a odst. 1 a 4 o. s. ř., jestliže měl za to, že otázka (ne)platnosti dotčených právních jednání, jež byla v projednávané věci posuzována jako otázka předběžná, byla závazně vyřešena výrokem II pravomocného rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2023, č. j. 77 ICm 1575/2022-137, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2024, č. j. 105 VSPH 79