23 Cdo 1582/2023 — Nejvyšší soud

23 Cdo 1582/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 7. 2023 Spisová značka:23 Cdo 1582/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.1582.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Rozsudek pro uznání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 114b o. s. ř. § 153a o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:23. 10. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 1582/2023-119 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně A. P., nar. XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Jiřím Křížem, advokátem se sídlem v Praze 8, Na Terase 133/3, proti žalované H. K., se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Kateřinou Turnhöfer, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 6, Evropská 2758/11, o zaplacení částky 200.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 40 C 153/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2022, č. j. 13 Co 331/2022-89, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.374 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně. Odůvodnění: (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.) Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem pro uznání ze dne 7. 6. 2022, č. j. 40 C 153/2021-67, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 200.000 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v rozsahu prvního a druhého výroku, podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. K dovolání žalované se žalobkyně vyjádřila tak, že navrhuje, aby dovolací soud odmítl dovolání jako nepřípustné. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalované rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II. a XII. zákona č. 286/2021 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo kteráv rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolání není přípustné. Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky, kdy jsou splněny podmínky pro vydání kvalifikované výzvy podle § 114b o. s. ř. a rozsudku pro uznání dle § 153a o. s. ř. Konkrétně dovolatelka namítá, že nebyly splněny podmínky pro vydání kvalifikované výzvy, jelikož v dané věci se jedná o synallagmatický závazek mezi žalobkyní a žalovanou, když jak rezervační, tak kupní smlouva obsahují práva a povinnosti obou smluvních stran a žalobkyně byla dle tvrzení dovolatelky povinna uhradit žalované a prodávající smluvní pokutu, kterou žalovaná započetla vůči pohledávce žalobkyně. Kvalifikovaná výzva tak byla vydána v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 220/2004, neboť se soudy nikterak nezabývaly vzájemným vypořádáním účastníků, když nezohlednily nárok žalované na smluvní pokutu ve výši 200.000 Kč vůči žalobkyni. Tato argumentace dovolatelky však přípustnost dovolání nezakládá. V nyní posuzované věci byl předmětem řízení nárok žalobkyně na vrácení zaplaceného rezervačního poplatku dle smlouvy o rezervaci nemovitosti uzavřené dne 9. 10. 2020 mezi žalobkyní a žalovanou z důvodu porušení povinností vyplývajících pro žalovanou z této smlouvy. Dovolatelka přitom poukazuje na tvrzenou povinnost žalobkyně uhradit žalované a prodávající smluvní pokutu ve výši 200.000 Kč, jelikož žalobkyně neuzavřela kupní smlouvu ve sjednané lhůtě. Dovolatelka přehlíží, že v dané věci o vzájemnou podmíněnost plnění nejde a že v rozsudku ze dne 5. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 220/2004, na který dovolatelka odkazuje, se Nejvyšší soud zabýval situací skutkově i právně zcela odlišnou, když vyložil, že v tam řešené věci uplatnili žalobci proti žalovanému žalobou nárok na vrácení kupní ceny (tj. plnění) z neplatné smlouvy podle § 451 a § 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“). Plnění z neplatné smlouvy, která je dvoustranným právním úkonem, je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení definovaných § 451 obč. zák. Jejím důsledkem je povinnost účastníků smlouvy vzájemně si vydat vše, čeho plněním ze smlouvy nabyli, jak výslovně stanoví § 457 obč. zák. Uvedené ustanovení tak zakládá vzájemnou podmíněnost plnění mezi účastníky smlouvy. Jestliže ustanovení hmotného práva váže povinnost plnění jednoho z účastníků na povinnost druhého z nich, pak žádný z účastníků se nemůže svého nároku úspěšně domáhat, jestliže žalobní návrh sám nebo ve spojení se vzájemným návrhem žalovaného neumožňuje soudu, aby tuto vzájemnou vázanost restituční povinnosti (tzv. synallagma) mohl vyjádřit ve výroku svého rozsudku, aniž by tak překročil návrh (srovnej R 26/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Není-li v žalobním petitu (jímž je soud vázán) vyjádřena vzájemná podmíněnost vrácení tohoto plnění, a není-li z žalobních tvrzení zároveň zřejmé, že k vrácení plnění ze strany žalobců již došlo (pokud jde o zahradní domek), nebyly splněny podmínky pro postup soudu podle § 114b o. s. ř. Odkaz na závěry rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 220/2004 tedy není případný a odvolací soud se tak od závěrů uvedeného rozhodnutí nikterak neodchýlil, uvedl-li, že se o žádný synallagmatický závazek, tj. vzájemně podmíněné plnění, nejedná, přičemž dodal, že vzhledem k tomu, že se žalovaná bez vážného důvodu na výzvu soudu dle § 114b o. s. ř. ve stanovené lhůtě nevyjádřila ani v této lhůtě nesdělila, jaký vážný důvod jí ve vyjádření brání, soud prvního stupně se nemohl při vydání rozsudku pro uznání zabývat ani později uplatněnou námitkou započtení tvrzené pohledávky žalované na zaplacení smluvní pokuty. Toliko k argumentaci ohledně vzájemné podmíněnosti plnění a úpravy zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), kdy dovolatelka dovozuje, že závěry uvedené ve výše citovaném rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 220/2004 jsou nadále platné i v režimu nové právní úpravy, lze nad