23 Cdo 1601/2015 — Nejvyšší soud

23 Cdo 1601/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:8. 10. 2015 Spisová značka:23 Cdo 1601/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.1601.2015.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:1. 12. 2015 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 28.12.2015III.ÚS 3824/15prof. JUDr. Josef Fiala, CSc.odmítnuto3.5.2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 1601/2015 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobkyně METALIS Nejdek s.r.o., se sídlem Nejdek, Závodu míru 340, okres Karlovy Vary, PSČ 36221, identifikační číslo osoby 45350582, zastoupené Mgr. Šárkou Gregorovou, LL.M., advokátkou se sídlem Praha 1, Vodičkova 710/31, proti žalované STYLE LINE s.r.o., se sídlem Louny, Školní 2944, PSČ 440 01, identifikační číslo osoby 25421573, zastoupené JUDr. Marcelou Polcarovou, advokátkou se sídlem Žatec, Komenského Alej 1110, o zaplacení 2 121 083 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 19 Cm 116/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2014, č. j. 1 Cmo 101/2014-290, takto: I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 20 715 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její právní zástupkyně JUDr. Marcely Polcarové, advokátky se sídlem Žatec, Komenského Alej 1110. O d ů v o d n ě n í : Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. listopadu 2014, č. j. 1 Cmo 101/2014-290, výrokem I. potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. února 2014, č. j. 19 Cm 116/2008-264, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení 2 121 083 Kč s příslušenstvím a výroky II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalobkyně nemá vůči žalované nárok na zaplacení požadované částky. Odvolací soud konstatoval, že v řízení nebyly prokázány skutečnosti, jež by vedly k závěru, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy. Vyšel přitom ze skutkového zjištění, že první nabídka žalobkyně z 23. 2. 2003, vztahující se k vyrobení první skupiny forem na odlití výrobků nebyla určena žalované. Dovodil proto, že nebylo prokázáno, že by došlo k předložení návrhu smlouvy. Dále vyšel ze zjištění, že žalovaná v objednávce ze dne 6. 3. 2003, věcně patřící k nabídce z 23. 2. 2003, jistým způsobem specifikovala formy, které má žalobkyně vyrobit, a v této objednávce bylo uvedeno „Termín zhotovení a odzkoušení: 15. 5. 2003. Odvolací soud dále konstatoval, že v řízení nebyla prokázána akceptace této objednávky. Vyšel dále ze zjištění, že žalobkyně v druhé nabídce datované dnem 13. 3. 2003 uvedla, že nabídka platí dva měsíce. Na tuto nabídku žalovaná reagovala až objednávkou ze dne 9. 6. 2003, která však nebyla nikým podepsána a akceptace této nabídky nebyla rovněž prokázána. S ohledem na ustanovení § 43b odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, platného v rozhodné době (dále jen „obč. zák.“), podle něhož návrh smlouvy zaniká uplynutím lhůty, která v něm byla určena pro přijetí, a kdy návrh zaniká také uplynutím přiměřené doby, odvolací soud dovodil, že v obou případech návrhy smluv zanikly, a to v prvním případě marným uplynutím lhůty 15. 5. 2003 a ve druhém případě v důsledku skončení žalobkyní určené platnosti nabídky, proto žádné smluvní vztahy s ohledem na tato zjištění nemohly vzniknout. Neexistoval-li žádný řádný návrh smlouvy, odvolací soud s přihlédnutím k ustanovení § 275 odst. 4 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) dospěl k závěru, že smlouva nemohla vzniknout ani „náhradním způsobem“. Ani z následného jednání stran, jak poukazovala žalobkyně, odvolací soud nedovodil, že by mezi účastníky byla uzavřena nějaká smlouva. Konstatoval rovněž, že v důsledku příslušných následných jednání nemohlo dojít k uznání vymáhaného dluhu, a to v souladu s již dříve přijatým závazným právním názorem v předešlém projednání věci, kdy došlo ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně, vydaného poprvé v dané věci (č. l. 125 a násl. spisu), v němž odvolací soud z provedených důkazů (právní úkony žalované učiněné dne 17. 2. 2004 a 10. 7. 2007) učinil na základě zjištěných skutkových okolností závěr, že částečné plnění žalovanou nemělo účinky uznání zbytku dluhu. Odvolací soud dále přisvědčil námitce žalované, že nedošlo k žádné dohodě o ceně díla, když ze spisového materiálu vyplývají odchylné představy stran týkající se ocenění příslušného plnění žalobkyně. Vzhledem k tomu, že odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že k uzavření tvrzené smlouvy mezi účastníky nedošlo, posuzoval uplatněný nárok z titulu bezdůvodného obohacení. Při posouzení věci z tohoto pohledu odvolací soud přihlédl ke včas vznesené námitce žalované o promlčení uplatněného nároku. S ohledem na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, tj., že právo věřitele požadovat vydání toho, oč se dlužník bezdůvodně obohatil plněním bez právního důvodu, vzniká dnem, kdy se dlužník bezdůvodně obohatil a kdy tento den je také dnem, kdy věřitel mohl své právo poprvé vykonat, odvolací soud dovodil, že pro projednávanou věc je okamžikem rozhodným pro počátek běhu obecné čtyřleté promlčecí doby den, kdy byly předmětné formy vyrobeny a zkoušeny. Z provedeného dokazování, zejména ze „Zpráv o zkoušce prvního vzorku“ učinil skutkový závěr, že první vzorky byly z vyrobených forem zhotoveny vesměs v říjnu 2003 a konečný odběratel firma VAGNERPLAST spol. s r.o. vzorky odsouhlasila vždy k 6. 11. 2003, proto tento den považoval odvolací soud za den rozhodný pro počátek běhu promlčecí doby. Uzavřel proto, že nárok na vypořádání odměny za plnění realizované žalobkyní do 6. 11. 2003 je promlčen, jestliže nárok byl uplatněn u soudu až 6. 5. 2008, a dodal, že není již nutné se zabývat podrobněji tím, zda byla naplněna některá ze skutkových podstat, s nimiž je spojen vznik nároku na vypřádání bezdůvodného obohacení. Odvolací soud s ohledem na uvedené důvody potvrdil zamítavý výrok soudu prvního stupně ve věci samé. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním s tím, že jej považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť odvolací soud se v napadeném rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce posouzení výkladu právního jednání, resp. projevu vůle žalované uzavřít s žalobkyní smlouvu, v otázce počátku běhu promlčení účinků částečného plnění závazku dlužníkem na uznání zbytku dluhu, a též otázky aplikace zásad zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen “o. z.“). Odkázala přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 33 Odo 1525/2006, ze dne 21. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 405/2013, ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 32 Odo 453/2004 a ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 29 Odo 341/2001. Dovolání považuje za přípustné i proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která podle jejího názoru v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, a to otázky interpretace právních jednání a posouzení vzniku smlouvy skrz zásady o. z., s přihlédnutím k ustanovení § 1757 o. z. Dovolatelka je přesvědčena, že odvolací soud pochybil, dospěl-li k závěru, že mezi stranami ke vzniku smlouvy nedošlo. Podle žalobkyně je objednávka ze dne 6. 3. 2003 návrhem smlouvy, která byla akceptována započetím provádění díla pro žalovanou. Podle dovolatelky odvolací soud zaměňuje lhůtu pro akceptaci (která není v objednávce uvedena) s lhůtou pro plnění, tj. termínem dodání stanoveným na 15. 5. 2003. Dovolatelka má za to, že došlo k akceptaci i druhé objednávky ze dne 9. 6. 2003, když s ohledem na další jednání mezi žalobkyní a žalovanou nelze posoudit akceptaci nabídky ze dne 13. 3. 2003 jako opožděnou, jelikož těmito jednáními došlo fakticky ke změně nabídky a žalovaná učiněnou nabídku ústně v rámci dalšího jednání akceptovala včas. Dovolatelka rovněž nesouhlasí s tím, že nedošlo k dohodě o ceně, neboť z chování stran vyplývá, že cena byla dohodnuta následně po změně konstrukčního řešení a o její výši nebylo mezi účastníky sporu. Podle dovolatelky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ohledně výkladu právního jednání (dříve právního úkonu – viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 33 Odo 1525/2006 a ze dne 21. 2. 2014, sp