23 Cdo 1660/2014 — Nejvyšší soud

23 Cdo 1660/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 10. 2014 Spisová značka:23 Cdo 1660/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.1660.2014.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Výluka Dotčené předpisy:§ 37 písm. a) předpisu č. 56/2001Sb. § 36 předpisu č. 341/2002Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:7. 11. 2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 1660/2014 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobce A. J., zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem Ostrava, Poštovní 2, proti žalované Allianz pojišťovna, a.s., se sídlem Praha 8, Ke Štvanici 656/3, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 47115971, o zaplacení 200 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 142/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. října 2013, č. j. 22 Co 187/2013 - 117, takto: I. Dovolání žalobkyně se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. října 2013 č. j. 22 Co 187/2013 – 117, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11. ledna 2013, č. j. 25 C 142/2011-72, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení 200 000 Kč a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalobce nemá nárok na zaplacení pojistného plnění v požadované výši z titulu škody, která mu měla vzniknout v příčinné souvislosti s dopravní nehodou dne 14. 3. 2010 na jeho vozidle havarijně pojištěného u žalované, neboť žalovanou byly důvodně uplatněny podmínky výluky z pojistného plnění zakotvené v čl. III. odst. 1 písm. m) Všeobecných pojistných podmínek (dále jen VPP), které jsou součástí pojistné smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 21. 9. 2009. V uvedeném ustanovení VPP je uvedeno, že pojištění se nevztahuje na škody vzniklé na vozidle, nebylo-li vozidlo v době škodné události (mající svůj původ v havárii vozidla) k provozu způsobilé. Ze závěrů Policie České republiky a ze závěrů znaleckého posudku znalce Ing. Josefa Ťoupalíka soud zjistil, že v době nehody byl technický stav pojištěného vozidla shledán jako nevyhovující z důvodu opotřebení předních pneumatik pod mez stanovenou právními předpisy. Odvolací soud věc posoudil s ohledem na ustanovení § 36 odst. 1 vyhl. č. 341/2002 Sb., o schvalování technické způsobilosti a o technických podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, stanovící, že pokud jsou na vozidle závady, které ohrožují bezpečnost provozu na pozemních komunikacích, nesmí být vozidlo užito v provozu na pozemních komunikacích, s výjimkou nouzového dojetí, a též vzal v úvahu odstavec 7 písm. a) uvedeného ustanovení, podle něhož je závadou podle odstavce 1 na pneumatikách vozidla vždy, je-li hloubka dezénu hlavních dezénových drážek nebo zářezů menší než 1,6 mm u vozidel všech kategorií. Protože podle § 37 písm. a) zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, je silniční vozidlo technicky nezpůsobilé k provozu na pozemních komunikacích, pokud pro závady v technickém stavu bezprostředně ohrožuje bezpečnost provozu na pozemních komunikacích, odvolací soud dospěl k závěru, že žalobcova polemika o způsobilosti vozidla k provozu, zejména s odkazem na závěry státní technické kontroly (STK), není namístě a je formalistická a ryze účelová, neboť pojem „vozidlo nezpůsobilé k provozu“ je třeba chápat v širším smyslu, a to nejen jak je užíván vyhláškou č. 341/2002 Sb., ale je třeba ustanovení o výluce z pojištění VPP vyložit nikoliv striktně, jak činí žalobce, nýbrž s ohledem na smysl daného ustanovení, které má z pojištění vyloučit škody, kterým lze s ohledem na prevenční povinnost zakotvenou v § 415 občanského zákoníku, myšleno platného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), předejít vlastním přičiněním pojištěného. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání s tím, že jej považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) dosud nebyla vyřešena, a kterou odvolací soud podle názoru žalobce vyřešil v rozporu s hmotným právem. Za dovolacím soudem neřešenou otázku považuje otázku, kdy není vozidlo způsobilé k provozu na pozemních komunikacích ve smyslu využití tohoto pojmu jako výluky z pojištění, a zda je tomu tak v případě sjetého dezénu pneumatik pod přípustnou mez. Dovolatel je přesvědčen, že výluka z pojištění se nevztahuje na případ závady na pneumatikách v podobě nedostatečné hloubky dezénu, která sice ohrožuje bezpečnost provozu, ale nečiní vozidlo nezpůsobilým k provozu, neboť k naplnění znaku nezpůsobilost vozidla k provozu, jak je formulován ve smluvním ujednání výluky, nepostačuje, že závada ohrožuje bezpečnost provozu. Pokud pojišťovna chtěla do výluky zahrnout i závadu v podobě sjeté pneumatiky nebo jiné nebezpečné závady, měla tak učinit jinou formulací takové výluky. Jestliže tak učiněno nebylo, je podle dovolatele nesprávně právně věc posouzena, zamítl-li odvolací soud žalobu s tím, že žalovaná byla oprávněna uplatnit výluku z pojistného plnění. Na podporu svého závěru dovolatel zdůraznil, že jeho pojištěné vozidlo mělo v době nehody platnou technickou kontrolu a bylo tak způsobilé k provozu na pozemních komunikacích. Poukázal též na § 36 odst. 10 zákona č. 341/2002 Sb., kde jsou označeny závady, které způsobují, že vozidlo je nezpůsobilé k provozu na pozemních komunikacích, avšak závada na pneumatikách mezi těmito závadami uvedena není. Závada na pneumatikách, označená takto v § 36 odst. 7 zákona č. 341/2002 Sb., sice podle § 36 odst. 1 cit. zákona ohrožuje bezpečnost provozu na pozemních komunikacích, ale z těchto ustanovení nevyplývá, že činí vozidlo nezpůsobilým k provozu. Závada na pneumatikách v podobě sjetého dezénu pod stanovenou mez podle dovolatele není tedy důvodem pro uplatnění výluky z pojištění a odmítnutí pojistného plnění. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání s tím, že základ nároku je po právu a v dalším řízení je nutno se zabývat oprávněností jeho výše. K dovolání žalobce podala žalovaná vyjádření, v němž navrhla zamítnutí dovolání. Má za to, že závada na pneumatikách, spočívající v nedostatečné hloubce dezénu pod hranici stanovenou právním předpisem, je důvodem pro výluku z pojištění. Poukazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. II. ÚS 4463/12, řešící ústavní stížnost podanou proti rozhodnutí soudu, z něhož vyplynulo, že stěžovatel v posuzovaném případě porušil právním předpisem stanovenou povinnost tím, že použil k jízdě vozidlo, které nesplňovalo technické předpoklady, neboť hloubka dezénu jedné pneumatiky dosahovala toliko 1 mm. Konkrétně v tomto poukazovaném usnesení Ústavní soud konstatoval: „Závěr, že nepřípustné použití vozidla nezpůsobilého k provozu na pozemních komunikacích bylo vedle dalších skutečností v příčinné souvislosti s posuzovanou dopravní nehodou, lze tedy ze všech shora uvedených důvodů považovat za ústavně souladný.“ Žalovaná poukazem na toto rozhodnutí míní doložit oprávněnost kvalifikace vozidla žalobce, jako vozidla nezpůsobilého k provozu na pozemních komunikacích, byla-li na vozidle shledána závada na pneumatikách, spočívající v nedostatečné hloubce dezénu, a zároveň oprávněnost uplatnění výluky z pojištění podle cit. článku III. odst. 1 písm. m) VPP. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 o.