23 Cdo 1764/2025 – Nejvyšší soud

23 Cdo 1764/2025-645 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobce Václava Lhotského, identifikační číslo osoby 48022411, zastoupeného Mgr. Davidem Janusem, advokátem se sídlem v Kladně, Gorkého 502, proti žalované J. H., zastoupené Mgr. Tomášem Kaplanem, advokátem se sídlem v Praze, Opletalova 1525/39, o zaplacení částky 600.231,20 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 1.354.742,60 Kč s příslušenstvím a o návrhu žalované na zaplacení částky 906.344,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 10/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2014, č. j. 17 Co 260/2014-505, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2015, č. j. 17 Co 260/2014-590, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.) 1. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 11. 2012, č. j. 23 C 10/2002-398, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 600.231,20 Kč s 8 % úrokem z prodlení z částky 319.234,80 Kč a s 8 % úrokem z prodlení z částky 280.906,40 Kč od 15. 11. 2001 do zaplacení (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 470.354 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8 % z částky 470.354 Kč a 8 % z částky 367.362 Kč od 10. 4. 2009 do zaplacení (výrok II), zamítl nárok žalobce na smluvní pokutu v částce 517.026,60 Kč včetně zaplacení úroku z prodlení ve výši 8 % od 10. 10. 2002 do 9. 4. 2012 z částky 1.354.742,60 Kč (výrok III), zamítl protinávrh žalované na zaplacení částky 341.370 Kč s 8,5 % úrokem z prodlení z této částky od 18. 9. 2001 do zaplacení (výrok IV) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok V). 2. K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 10. 2014, č. j. 17 Co 260/2014-505, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 8. 2015, č. j. 17 Co 260/2014-590, rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I potvrzuje, a to ohledně úroků z prodlení z částky 280.906,40 Kč tak, že tyto úroky činí 8,5 % ročně (první výrok), ve výroku II ohledně smluvní pokuty v částce 470.354 Kč, ve výroku III ohledně částky 301.943,80 Kč s příslušenstvím a ve výroku IV se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje (druhý výrok), a ve výroku II ohledně úroků z prodlení a ve výroku V o náhradě nákladů řízení se rozsudek soudu prvního stupně zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací tomuto soudu k dalšímu řízení (třetí výrok). 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. 4. V konkrétnosti dovolatelka formuluje tyto dovolací otázky: a) Zda v daném smluvním vztahu vystupuje dovolatelka jako podnikatel či jako nepodnikatel. Dovolatelka namítá, že odvolací soud nerespektoval závěry vyjádřené v předcházejícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1752/2007. b) Zda se ve smluvním vztahu mezi žalobcem a žalovanou bude aplikovat zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též jen „obch. zák.“), či zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“). c) Zda se v posuzovaném případě jedná o jednání v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, respektive, zda je možno toto ustanovení aplikovat, když je jedna ze stran v postavení nepodnikatele. d) Zda prodlení žalobce v druhé etapě provádění díla je v příčinné souvislosti s prodlením žalované v první etapě provádění díla v případě, kdy je provádění dála sjednáno v etapách, a zda vícepráce sjednané další smlouvou mezi týmiž subjekty mohou v právním smyslu ovlivnit bez dalšího posunutí sjednaného termínu předání díla. e) Zda a kdy bylo dílo předáno s tím, že dovolatelka namítá, že dílo nebylo ke dni 31. 7. 2001 řádně dokončeno a nebylo bezvadné, a žalovaná tak nebyla k převzetí díla povinna. f) Zda je možné posoudit přiměřenost smluvní pokuty pouhým odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu bez dalšího zdůvodnění. g) Zda se v případě požadavku na úhradu smluvní pokuty za pozdní úhradu dluhu za období, u kterého se druhá strana oprávněné domnívala, že není v prodlení z důvodu zániku dluhu, nejedná o výkon práva v rozporu s dobrými mravy. h) Zda je možné formulovat výrok rozhodnutí jako potvrzení výroku soudu prvního stupně, avšak současně bez výslovného uvedení, že se v dané části mění, či zda musí být z výroku zjevné, která část výroku soudu prvního stupně se potvrzuje a ve které se mění. 5. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, popřípadě i soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 6. Žalobce se k dovolání vyjádřil v tom smyslu, že dovolání nepovažuje za přípustné, a proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl. 7. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. 8. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 10. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. 11. Dovolání není přípustné. 12. Dovolatelka předně namítá, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, jestliže dovodil, že dovolatelka vystupovala v daném smluvním vztahu jako podnikatel, a proto aplikoval na smluvní vztah úpravu obchodního zákoníku [dovolací námitky shora označené písm. a) a b)]. Tyto dovolací námitky přípustnost dovolání nezakládají. 13. Dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi k výkladu § 261 odst. 1 obch. zák. přijal stanovisko, dle kterého ke kvalifikaci závazku jako relativního obchodu musí být splněny dvě podmínky. První z nich je, že musí jít o vztah mezi podnikateli, přičemž podle odstavce pátého téhož ustanovení je rozhodující povaha účastníků při vzniku závazkového vztahu. Druhou podmínkou pak je, aby při vzniku závazkového vztahu bylo zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týká jejich podnikatelské činnosti. Podmiňuje-li ustanovení § 261 odst. 1 obch. zák. podřazení závazkového vztahu režimu obchodního zákoníku skutečností, že se týká podnikatelské činnosti jeho subjektů, neznamená to, že podstatou vztahu musí být výhradně podnikatelská činnost vymezená předmětem podnikání jeho subjektů podle veřejného rejstříku; ze slovního spojení „týkající se“ vyplývá, že nejde jen o závazky, jimiž se bezprostředně realizuje zapsaný předmět podnikání podnikatelů, nýbrž i o závazky, které s jejich podnikáním souvisejí (srov. rozsudek velkého senátu obchodního a občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 31 Cdo 660/2010, uveřejněný pod č. 40/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 249/2005). 14. Námitky dovolatelky přehlíží, že odvolací soud rozhodoval za zjištěného skutkového stavu o tom, že sama dovolatelka má živnostenské oprávnění pro hostinskou činnost a pro výrobu, obchod a služby a koupi zboží za účelem dalšího prodeje. Za této situace se pak odvolací soud od shora odkazované rozhodovací praxe nikterak neodchýlil, jestliže dovodil, že závazek mezi stranami je relativním obchodem ve smyslu § 261 odst. 1 obch. zák., neboť šlo o smlouvu uzavřenou mezi podnikateli. 15. Na uvedeném závěru ničeho nemění ani námitky dovolatelky o tom, že soudy nižších stupňů nerespektovaly závěry vyslovené v předcházejícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1752/2007. Zde dovolací soud totiž posuzoval toliko režim závazku ve smyslu dohody dle § 262 odst. 1 obch. zák., n