23 Cdo 1780/2017 – Nejvyšší soud

23 Cdo 1780/2017-297 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně Hettich ČR k.s. se sídlem ve Žďáru nad Sázavou 1, Jihlavská 2190/3, PSČ 591 01, IČO 49437283, zastoupené Mgr. Ing. Martinem Lukášem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) NÁBYTKÁR Česká republika, s.r.o. se sídlem v Kuřimi, Blanenská 1855/4, PSČ 664 34, 2) NÁBYTKÁR, s.r.o., se sídlem v Dolnom Kubíne, Nábrežie Oravy 2909/5, PSČ 026 01, Slovenská republika, IČO 36418668, oběma zastoupeným JUDr. Pavlem Novotným, advokátem se sídlem ve Svitavách, Milady Horákové 10, PSČ 568 02, o zaplacení částky 187 404,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 13/2014, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. října 2016, č. j. 3 Cmo 324/2015-252, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalované jsou povinny zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 10 793,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Ing. Martina Lukáše, advokáta. O d ů v o d n ě n í : Předmětem sporu byl nárok na náhradu škody, která podle žalobních tvrzení vznikla žalobkyni tím, že vynaložila náklady na právní pomoc advokáta při mimosoudní ochraně svých práv duševního vlastnictví. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. září 2015, č. j. 32 Cm 13/2014-199, uložil žalovaným zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 187 404,80 Kč s příslušenstvím (I. výrok) a nahradit žalobkyni náklady řízení (II. výrok). Vyšel z nesporné skutečnosti, že žalované měly ve své nabídce výrobek označený „Quadro skrytý plnovýsuv“, že však označení „Quadro“ je chráněno jako mezinárodní ochranná známka „ve prospěch společností Hettich“ a že žalované po jednání s právním zástupcem žalobkyně stáhly tyto výrobky ze své nabídky. Vzal za prokázané, že žalobkyně uzavřela smlouvu o právní pomoci s kanceláří Weinhold Legal, v. o. s., pro zastupování ve věci porušování práv duševního vlastnictví se sjednanou hodinovou sazbou odměny za právní služby ve výši 4 500 Kč a že za právní pomoc související s mimosoudním jednáním se žalovanými zaplatila této advokátní kanceláři částku přesahující 500 000 Kč. Dospěl k závěru, že náklady za právní zastoupení jsou škodou, která vznikla v příčinné souvislosti s porušením právní povinnosti žalovanými; kdyby žalované své povinnosti neporušily, nebyl by důvod pro právní zastoupení. Konstatoval, že oblast duševního vlastnictví vyžaduje vysokou odbornost, proto využití služeb advokáta pro mimosoudní jednání není nepřiměřeným bráněním práva. Žalobkyní původně požadovaná výše škody (508 357,25 Kč) však neodpovídá požadavku na předvídatelnost vzniklé škody, protože nebylo možné předvídat konkrétní podobu smlouvy, kterou žalobkyně se svým zástupcem uzavřela. S poukazem na požadavek přiměřenosti [§ 379 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“)] určil výši škody podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „AT“) s přihlédnutím k počtu úkonů, které zástupce žalobkyně podle zjištění soudu prvního stupně v souvislosti s mimosoudním jednáním účastníků učinil, přihlédl též k obtížnosti jednotlivých úkonů a odměnu stanovenou podle sazby v § 9 odst. 4 AT zvýšil dle § 12 odst. 1 AT na trojnásobek. Odvolací soud napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I, ve II. výroku změnil tak, že uložil žalobkyni povinnost k náhradě nákladů řízení žalovaným (I. výrok) a uložil žalovaným nahradit náklady odvolacího řízení žalobkyni (II. výrok). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, konstatoval, že se neprokázalo tvrzení žalovaných, že konkrétní náklady žalobkyně vynaložila v souvislosti s jiným právním poradenstvím, nebo že byly účtovány nesprávně. Dospěl k závěru, že žalované porušily předpisy týkající se ochrany ochranných známek, žalobkyně na odstranění tohoto závadného stavu musela vynaložit náklady na právní zastoupení ve výši zjištěné soudem prvního stupně, za takto vzniklou škodu společně a nerozdílně odpovídají žalované. Odvolací soud nepřisvědčil námitce žalovaných, že žalobkyně není v tomto sporu aktivně legitimována. V řízení, jak uvedl, bylo totiž prokázáno, že vlastník ochranné známky poskytl žalobkyni v r. 2000 smlouvou uzavřenou ústně podle německého práva nevýhradní licenci a prokázáno bylo rovněž, že tuto formu licenční smlouvy německé právo připouští. Odkázal na § 9 zákona č. 97/1963 S., o mezinárodním právu soukromém a procesním, účinného v době, kdy byla smlouva uzavřena, který umožňoval zvolit si právo, jímž se vzájemné vztahy účastníků mají řídit. Uvedl, že podmínkou pro uplatnění práva podle § 2 zákona č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví (dále jen ZVPPV), není ani forma licenční smlouvy, ani volba rozhodného práva, ale pouze skutečnost, že osoba, která právo vymáhá, je v postavení nabyvatele licence k právu, k jehož porušení došlo. Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalované včas dovolání, které považují za přípustné podle § 237 o. s. ř., uplatňujíce důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Jsou totiž přesvědčeny, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí jednak na vyřešení právní otázky, kterou dovolací soud dosud neřešil, a rovněž na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Zdůrazňují, že podle ustanovení § 2 odst. 1 ZVPPV může vymáhat práva průmyslového vlastnictví jednak jejich vlastník, jednak jejich uživatel jako „osoba oprávněná podle zvláštního předpisu“. Tímto zvláštním předpisem může být podle jejich názoru pouze některý z českých právních předpisů, na který odkazuje poznámka pod čarou. Připomínají, že ZVPPV vznikl z důvodu transpozice směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2004/48/ES ze dne 29. dubna 2004, o vymáhání práv k duševnímu vlastnictví (dále jen „Směrnice“), v jejímž článku 4 byly vymezeny osoby, které se mohou práv duševního vlastnictví domáhat. Jsou přesvědčeny, že čl. 4 odst. 1 písm. b) Směrnice, který hovoří o držitelích licence, výslovně odkazuje na vnitrostátní právo jednotlivých členských zemí. Podle českých právních předpisů uvedených v poznámce pod čarou může být licenční smlouva uzavřena pouze písemně, žalobkyně však uzavřela smlouvu podle německého práva ústně. Žalované jsou z tohoto důvodu přesvědčeny, že žalobkyně není v daném sporu aktivně legitimována. Podle žalovaných je v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu úvaha dovolacího soudu o odpovědnosti žalovaných za škodu. Odvolací soud se podle nich odchýlil od závěrů, které Nejvyšší soud vyslovil ve svém rozsudku ze dne 22. října 2008, sp. zn. 32 Cdo 1733/2008, když dovodil, že odměna, kterou žalobce v daném sporu zaplatil inkasní společnosti, neodpovídá definici újmy spočívající v marně vynaložených nákladech podle § 380 obch. zák. a nesplňuje ani požadavek přímé příčinné souvislosti s protiprávním jednáním škůdce. Podstatou uvedeného rozhodnutí byl podle dovolatelky závěr, že mezi protiprávním jednáním dlužníka jako hlavní příčinou a vznikem škody stál věřitelův volní akt, tj. jeho rozhodnutí vymáhat pohledávku prostřednictvím třetího subjektu, které nebylo nutným důsledkem dlužníkova prodlení. Z tohoto závěru dovozuje, že podobně v daném případě byl mezi protiprávním jednáním a vznikem škody (odpovídající nákladům na právní zastoupení) volní akt žalobkyně, tedy její rozhodnutí vyzvat žalované k tomu, aby se zdržely protiprávního stavu, prostřednictvím advokátní kanceláře. Jednání žalovaných nebylo podle jejího názoru bezprostřední příčinou vzniku škody. Odvolací soud se podle jejich názoru ostatně odchýlil též od jiné judikatury související se vztahem příčiny a následku, např. v rozporu s rozsudkem ze dne 29. února 2012, sp. zn. 23 Cdo 1045/2010, nezjišťoval, která skutečnost byla bezprostřední příčinou vzniku škody. Odchýlil se též od rozsudku ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 23 Cdo 4384/2008, v němž Nejvyšší soud s odkazem na své již zmíněné rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 1733/2008 uvedl, že závěr (odvolacího soudu) o tom, že vynaložení nákladů na mediální průzkum a právní analýzy měly vztah k zajištění důkazů ve sporu a nebyly nutným důsledkem jednání žalovaného. Náklady na právní zastoupení byly zjevně nepřiměřené, neboť žalobkyně požadovala částku přesahující 500 000 Kč v situaci, kdy žalované zareagovaly již na první výzvu zástupce žalované. Další výzvy a vyjádření obsahovaly již pouze konstatování, že žalobce akceptoval, že došlo k zastavení prodeje a distribuce výrobků a současně obsahovaly další finanční požadavky na odměnu advokátní kanceláře, která se pak s každým dalším podáním navyšovala. Žalované navrhly dovolání jako nepřípustné odmítnout, protože dovolatelky nevymezily rozsah, v jakém dovolání napadají, případně jako nedůvodné zamítnout. Námitka týkající se nedos