23 Cdo 1782/2017 — Nejvyšší soud

23 Cdo 1782/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 7. 2017 Spisová značka:23 Cdo 1782/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.1782.2017.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Rozhodčí doložka Dotčené předpisy:§ 2 odst. 2 předpisu č. 216/1994Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:6. 10. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 1782/2017 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Giese & Partner, s. r. o., se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 1096/8, IČO 26156920, zastoupené JUDr. Ondřejem Rathouským, advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 1096/8, proti žalované Mgr. J. P., zastoupené Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 36/31, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 119/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. prosince 2016, č. j. 14 Cmo 95/2015-186, takto: I. Dovolání žalobkyně se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. října 2014, č. j. 37 Cm 119/2013-107, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zrušení rozhodčího nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR ze dne 21. června 2013, č. j. Rsp 2527/12, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně se domáhala zrušení výše uvedeného rozhodčího nálezu z toho důvodu, že rozhodčí nález byl vydán ve věci, o níž nelze uzavřít platnou rozhodčí smlouvu (§ 31 písm. a) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, dále jen „zákon o rozhodčím řízení“), neboť výplata podílu žalované na zisku žalobkyně za rok 2011 (nárok společníka veřejné obchodní společnosti na podíl na zisku) není nárokem, ohledně kterého by strany mohly uzavřít smír. Podle názoru žalobkyně totiž není nárok společníka na výplatu podílu na zisku vůči obchodní společnosti nárokem, kterým by strany mohly volně disponovat. Ustanovení § 82 obch. zák. je pak podle žalobkyně kogentní a dohoda stran o nároku společníka na podíl na zisku by byla absolutně neplatná. Žalobkyně dále namítala další důvod pro zrušení rozhodčího nálezu spočívající v tom, že jí nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodčím soudem projednat (§ 31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení). Podle žalobkyně měl rozhodčí nález rovněž znaky nepředvídatelnosti. Soud prvního stupně po provedeném dokazování vzal za prokázané, že ve společenské smlouvě veřejné obchodní společnosti Giese & Partner, v. o. s., byla v článku 16 odst. 2 sjednána rozhodčí doložka ve znění: „O veškerých sporech, které vzniknou z této smlouvy nebo se týkají jejího porušení, zrušení či nicotnosti, s konečnou platností rozhodne Rozhodčí soud při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR podle jeho pravidel.“ V článku 6 společenské smlouvy byly stanoveny podmínky, za nichž dochází k rozdělení zisku a ztrát s tím, že podíly na zisku a ztrátě se řídí rozhodnutím Shromáždění společníků jakožto nejvyšším orgánem společnosti. Soud prvního stupně shrnul, že rozhodčí doložka ve společenské smlouvě zahrnuje spory mezi společníky a společností. Ohledně argumentace žalobkyně, že rozhodčí nález by měl být zrušen podle § 31 písm. a) zákona o rozhodčím řízení, dospěl soud prvního stupně k závěru, že řešená věc je sporem, o němž lze uzavřít rozhodčí doložku. Uvedl, že ustanovení § 82 obch. zák. je dispozitivní, a odkázal v tomto směru i na relevantní literaturu. Podle soudu prvního stupně zákon ani společenská smlouva neomezovala možnost stran dohodnout se ohledně rozdělení zisku za jednotlivé roky. Podle závěru soudu prvního stupně tak v dané věci bylo možné uzavřít smír, což nevylučuje ani námitka žalobkyně, že případné soudní řízení by mělo povahu řízení nesporného. Povaha řízení nemá vliv na závěr o arbitrabilitě věci, rozhodná je povaha uplatněného nároku (§ 99 odst. 1 o. s. ř.). Soud prvního stupně v tomto směru odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. března 2014, sp. zn. 29 Cdo 2648/2013. Soud prvního stupně neshledal ani žádné další důvody uplatněné žalobkyní za relevantní pro zrušení rozhodčího nálezu a vypořádal se s argumentací žalobkyně ohledně její námitky, že jí v rozhodčím řízení nebyla dána možnost se k věci vyjádřit. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. prosince 2016, č. j. 14 Cmo 95/2015-186, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně a argumentaci soudu prvního stupně ohledně věcí, o nichž je možno uzavřít smír a tedy i rozhodčí doložku podle § 2 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení, ještě rozšířil s odkazem na další judikaturu Nejvyššího soudu. Odvolací soud tedy stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že byly splněny podmínky pro uzavření smíru, tedy i pro sjednání rozhodčí doložky, neboť předmětem byl majetkový nárok společníka, který právní úprava z volné dispozice účastníků nijak nevylučuje, neboť na dělení zisku a nesení zrát ve společnosti dopadá § 82 obch. zák., které má dispozitivní charakter, a v případě sporu tak nevylučuje možnost uzavřít smír podle § 99 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud se ztotožnil také s právním posouzením ostatních námitek žalobkyně tak, jak jej provedl soud prvního stupně, a argumentaci soudu prvního stupně doplnil dalšími odkazy na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na řešení právní otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Touto otázkou je podle dovolatelky to, zda je nárok společníka veřejné obchodní společnosti na podíl na zisku nárokem, o kterém společnost a společník mohou platně uzavřít rozhodčí smlouvu. Podle dovolatelky soudy obou stupňů tuto otázku nesprávně posoudily, když dospěly k závěru, že v řešené věci bylo možné platně uzavřít rozhodčí doložku. Podle názoru dovolatelky o nároku společníka na podíl na zisku vůči společnosti nebylo možné uzavřít rozhodčí doložku, neboť nebyla splněna podmínka § 2 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení, podle které je platné uzavření rozhodčí smlouvy podmíněno možností stran uzavřít o předmětu sporu smír. Dovolatelka odkázala na odbornou literaturu vztahující k tomu, za jakých podmínek je možné, aby strany uzavřely smír, a uvedla, že smír lze uzavřít tehdy, pokud hmotněprávní úprava ohledně příslušného nároku nevylučuje, aby si účastníci řízení mezi sebou upravili právní vztahy dispozitivními úkony. Podle dovolatelky ovšem nárok společníka veřejné obchodní společnosti na podíl na zisku není nárokem, o kterém společnost a dotčený společník mohou uzavřít jakoukoliv dohodu, a spor o tomto nároku tedy nelze podřídit rozhodčímu řízení. Obchodní zákoník totiž podle dovolatelky dispozice s takovým nárokem zakazuje, neboť stanoví podmínky výplaty podílu na zisku vůči společnosti kogentně. Podle dovolatelky je tak úprava v § 82 obch. zák. dispozitivní pouze do té míry, že nechává na vůli společníků, jakým způsobem upraví výplatu podílu na zisku ve společenské smlouvě společnosti. Pro společnost jako takovou je ovšem tato úprava podle dovolatelky jednoznačně kogentní a společnost se od takové úpravy nemůže odchýlit a musí se řídit úpravou ve společenské smlouvě či v zákoně a nárok společníka na podíl na zisku nemůže následně dispozitivně modifikovat. Dovolatelka dále podotkla, že předmětem rozhodčího řízení byl nárok společníka vůči obchodní společnosti související s jeho účastí na dané obchodní společnosti, přičemž řízení o takových nárocích jsou řízeními nespornými. V tomto ohledu pak dovolatelka namítala, že uzavření smíru je možné pouze řízení sporném a odkázala na závěry odborné literatury. Na základě výše uvedených námitek dovolatelka polemizovala s právním posouzením odvolacího soudu i soudu prvního stupně a uzavřela, že právní posouzení věci soudy obou stupňů ve vztahu k otázce, zda byl rozhodčí nález vydán ve věci, o níž nelze uzavřít platnou rozhodčí smlouvu, je nesprávné a že je dán důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. a) zákona o rozhodčím řízení. Dovolatelka tedy navrhla, že dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákon