23 Cdo 183/2012 — Nejvyšší soud

23 Cdo 183/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 4. 2012 Spisová značka:23 Cdo 183/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.183.2012.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Lhůty Pojištění Dotčené předpisy:§ 122 obč. zák. § 801 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:7. 6. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 183/2012 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně ČSOB Pojišťovna, a. s., člen holdingu ČSOB, se sídlem v Pardubicích, Zelené předměstí, Masarykovo náměstí čp. 1458, PSČ 532 18, identifikační číslo osoby 45534306, proti žalované TIM Praha, a. s., se sídlem v Českém Brodě, Palackého 1352, PSČ 282 01, identifikační číslo osoby 64949711, zastoupené JUDr. Simonou Lukas Bělákovou, advokátkou, se sídlem ve Znojmě, Lidická 5, o zaplacení částky 428.403,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 51 C 312/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2011, č. j. 58 Co 279/2011-172, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2011, č. j. 58 Co 279/2011-172, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 27. října 2010, č. j. 51 C 312/2008-153, zamítl žalobu s žádostí, aby žalovaná byla uznána povinnou zaplatit žalobkyni částku 428.403,- Kč s příslušenstvím (bod I. výroku), řízení ohledně zaplacení částky 102.247,- Kč zastavil (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III. výroku). Řízení v této věci bylo zahájeno dne 3. srpna 2001 u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14 Cm 316/2001. Postupně ve věci rozhodoval soud prvního stupně, dále soud odvolací. Nato ve věci samé rozhodl Nejvyšší soud (rozsudkem ze dne 19. dubna 2006, č. j. 32 Odo 270/2005-76) tak, že zrušil jak rozsudek soudu odvolacího, tak i rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Poté byla dle usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. června 2007, č. j. Ncp 1604/2007-82, věc vedená u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14 Cm 121/2006 postoupena k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 8, neboť k projednání a rozhodnutí této věci jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. ledna 2008, č. j. 9 C 266/2007-92, tento soud vyslovil svoji místní nepříslušnost s tím, že po právní moci bude věc, která mu byla postoupena výše uvedeným usnesením Vrchního soudu v Praze, postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 9. K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a III. potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena 31. března 1999 pojistná smlouva, v rámci níž se účastníci dohodli mimo jiné na jednorázovém pojistném na období jednoho roku (do 31. března 2000), jehož splatnost dohodli ve čtyřech splátkách. Dne 31. března 2000 uzavřeli účastníci tzv. Dodatek č. 1 ke smlouvě, kterým sjednali jednorázové pojistné za období od 1. dubna 2000 do 31. března 2001 a jeho splatnost. Žalovaná ve lhůtě splatnosti neuhradila částku pojistného za pojistný rok 1999/2000. V důsledku uzavření Dodatku č. 1 nedošlo podle odvolacího soudu mezi účastníky ke vzniku nového závazku vedle dosavadního závazku vyplývajícího z pojistné smlouvy (ve smyslu ustanovení § 516 odst. 2 občanského zákoníku, dále jen „obč. zák.“). Závazek z uzavřené pojistné smlouvy zanikl v důsledku nezaplacení pojistného žalovanou ke dni 1. května 2000, když lhůtu tří měsíců pro zánik pojištění s jednorázovým pojistným je třeba počítat ode dne splatnosti poslední splátky (§ 801 obč. zák., ve znění účinném do 31. prosince 2004). Pojištění zaniklo k 1. květnu 2000 a žalobkyně mohla nárokovat zaplacení pojistného pouze do tohoto dne. Odvolací soud odmítl námitku žalobkyně týkající se počítání lhůt a dovodil, že počítání času tak, jak má na mysli ustanovení § 122 odst. 1 a 3 obč. zák. na daný případ nedopadá, týká se počítání času např. pro počátek prodlení s placením pohledávky, nikoliv na okamžik zániku právního vztahu jako takového. Odvolací soud se tak neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle kterého pojištění zaniklo ke dni 1. února 2000. Přes dílem odlišné právní posouzení věci odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla žaloba zamítnuta, jako věcně správný potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně po právní stránce posoudil lhůtu, v níž pojištění zaniklo. Odkazuje na ustanovení § 801 obč. zák., ve znění do 31. prosince 2004, podle kterého lze lhůty, v nichž pojištění zaniká, dohodou prodloužit. Pojištění však uplynutím lhůty zanikne. Jde přitom o hmotněprávní lhůty, u kterých zákon výslovně připouští možnost jejich prodloužení. V daném případě lhůta trvání pojištění skončila nikoli 1. května 2000, ale podle ustanovení § 122 obč. zák. až následující pracovní den, tedy 2. května 2000. Vůlí stran přitom bylo uzavřením dohody o prodloužení lhůty splatnosti zachovat pojištění a předejít jeho zániku. Závěrem dovolatelka navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. července 2009) se podává z bodů 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, významné jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), je