23 Cdo 184/2026 — Nejvyšší soud

23 Cdo 184/2026 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 2. 2026 Spisová značka:23 Cdo 184/2026 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:23.CDO.184.2026.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:1. 4. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 184/2026-365 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce R. K., zastoupeného Mgr. Ing. Alešem Martínkem, advokátem se sídlem v Brně, Heršpická 813/5, proti žalovanému D. Č., zastoupenému Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze, Opatovická 1659/4, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 6 C 104/2023, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2025, č. j. 13 Co 228/2024-333, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.) 1. Okresní soud ve Vyškově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 9. 2024, č. j. 6 C 104/2023-285, určil, že žalobce je vlastníkem pozemku st. p. č. XY, který leží v katastrálním území XY a jehož součástí je stavba v obci XY, rodinný dům (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III). 2. K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 6. 2025, č. j. 13 Co 228/2024-333, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a sice „zda… korektiv dobrých mravů je možno použít na situaci standardního závazkového vztahu nevykazujícího žádnou podstatnou nerovnost mezi účastníky vztahu“. Předpoklad přípustnosti dovolání spatřoval žalovaný rovněž v rozporu s judikaturou Ústavního soudu v otázce požadavků na odůvodnění rozhodnutí soudu. 4. Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 5. Žalobce se dle obsahu spisu k dovolání nevyjádřil. 6. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. 7. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. ustanovení § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. 10. Dovolání není přípustné. 11. Vymezenou dovolací otázkou napadá dovolatel správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, který potvrdil závěr soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti kupní smlouvy a smlouvy o zřízení služebnosti užívacího práva uzavřených mezi žalobcem a žalovaným pro rozpor s dobrými mravy. Dovolatel je toho názoru, že „korektiv dobrých mravů je možno použít jen za situace, kdy by ‚váhy spravedlnosti‘ v rámci závazkového vztahu byly podstatným způsobem vychýleny nespravedlivě ve prospěch jednoho z účastníků takového vztahu“. 12. Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá. Pojem dobrých mravů není v zákoně upraven a je definován v judikatuře. Soudní praxe v tomto směru vychází ze závěru, že za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod číslem 16/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod číslem 5/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tento názor je konformní se závěrem obsaženým v judikatuře Ústavního soudu, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněné pod číslem 14/1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). 13. Pro použití korektivu „dobrých mravů“ přitom zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každé konkrétní věci na úvaze soudu s přihlédnutím k okolnostem toho kterého případu. Odpovídající úsudek soudu však musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že posuzované právní jednání se skutečně příčí dobrým mravům (srov., mutatis mutandis, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 211/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2438/2019). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi také opakovaně zdůrazňuje, že v soukromoprávní sféře platí zásada, že co není zakázáno, je dovoleno. Proto je nutno vykládat ustanovení o neplatnosti právních úkonů pro rozpor se zákonem nebo s dobrými mravy restriktivně, a nikoli extenzivně (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 613/2018). 14. Soudní praxe (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněný pod číslem 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se přitom ustálila v závěru, že zejména v dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená. Uvedené lze přitom vztáhnout i na případy, kdy se podle konkrétních (zjištěných) okolností posuzuje otázka neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 580 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2023, sp. zn. 26 Cdo 2128/2023, uveřejněný pod číslem 76/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 15. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, na které odvolací soud odkazuje, vyplývá, že se soudy zabývaly specifiky skutkových zjištění řešené věci, kdy žalovaný – vědom si tíživé životní situace žalobce, jakož i jeho zranitelnosti a zneužitelnosti vyvěrající z jeho psychických problémů, osobnostních rysů a intelektu v pásmu dolního průměru – vytvořil v úzké součinnosti se svědkem O. L. předpoklady pro právní jednání, které pro žalobce založilo nepřiměřené a nespravedlivé následky spočívající v převodu vlastnického práva k nemovité věci, kde měl spolu se svým otcem bydliště, na žalovaného, a to za nevýhodných podmínek. 16. Soudy nižších stupňů postupovaly v souladu se závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, založily-li své závěry o absolutní neplatnosti předmětných smluv pro rozpor s dobrými mravy na zohlednění všech okolností věci, přičemž jejich úvahy v tomto směru odpovídají zjištěným okolnostem a nejsou dle závěru dovolacího soudu zjevně nepřiměřené. 17. Nelze naopak přisvědčit názoru dovolatele, podle něhož by se možnost uplatnit korektiv dobrých mravů mohla aktivovat pouze