23 Cdo 1840/2019 — Nejvyšší soud

23 Cdo 1840/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 7. 2019 Spisová značka:23 Cdo 1840/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.1840.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Nekalá soutěž Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:16. 10. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 1840/2019-258 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně BAUMIT, spol. s r. o., se sídlem v Brandýse nad Labem – Stará Boleslav, Průmyslová 1841, identifikační číslo osoby 48038296, zastoupené JUDr. Vladimírem Jaškem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 67/11, proti žalované JUB akciová společnost, se sídlem v Milevsku, Masarykova 265, identifikační číslo osoby 00511447, zastoupené JUDr. Michalem Hanko, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 58/32, o ochranu před nekalosoutěžním jednáním, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 35 Cm 456/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2018, č. j. 3 Cmo 32/2018-219, t a k t o : I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované. O d ů v o d n ě n í : (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.) Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 20. 9. 2017, č. j. 35 Cm 456/2016-187, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované zdržet se při svých obchodních aktivitách ve vztahu ke spotřebitelům a dalším zákazníkům uvádění a šíření reklamního sdělení „JUBIZOL Micro Air. Fasádní systém, který dýchá“, a zdržet se při svých obchodních aktivitách ve vztahu ke spotřebitelům a dalším zákazníkům uvádění a šíření reklamních sdělení obsahujících slovní spojení „Fasadní systém, který dýchá“ (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.). K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. 12. 2018, č. j. 3 Cmo 32/2018-219, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I., změnil ve výroku II. tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované do tří dnů od právní moci rozsudku na náhradě nákladů řízení k rukám zástupce žalované 33.406,77 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu „závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že je navrhuje odmítnout, případně zamítnout. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolání není přípustné. Dovolatelka předně předkládá dovolacímu soudu k řešení otázku: „zda, za jakých konkrétních podmínek a do jaké míry se lze z titulu porušení ustanovení na ochranu nekalé soutěže domáhat právní ochrany užívání označení výrobků, které je popisné či obecné, a zda a za jakých podmínek se takové obecné označení může stát pro soutěžitele příznačné.“ V této souvislosti dovolatelka uvádí, že odvolací soud se při řešení otázky možné ochrany označení obecného charakteru odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně od jeho rozsudku ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 3367/2007, když v rozporu se zde uvedenými závěry konstatoval, že označení dovolatelky je do takové míry obecné, že nemůže získat příznačnost samo o sobě ani v různých modifikacích. Touto otázkou však dovolatelka nezakládá přípustnost dovolání, neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu. V předmětném rozhodnutí se Nejvyšší soud zabýval možností ochrany obecných označení proti nekalosoutěžnímu jednání, přičemž uvedl, že „… nelze vyloučit, aby v hospodářské soutěži některé ze zvláštních označení podniku nebo výrobků, obchodních materiálů apod., které platí pro určitý podnik nebo závod za příznačné, mohlo získat ochranu proti nekalosoutěžnímu jednání i tehdy, pokud jde o označení, které je svým významem předmětem obecného užívání. V právní literatuře (srov. kupř. komentář C. H. Beck, Právo proti nekalé soutěži, I. Munková, 3. vydání 2008, str. 75) je obdobně zastáván názor, že druhové či generické označení postrádá zpravidla právní ochranu, není však vyloučeno, aby se takové zcela obecné označení stalo pro určitý podnik natolik příznačné, že je s ním v zákaznických kruzích zcela nepochybně spojováno“. V tam projednávané věci pak dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obecné označení žalobců není způsobilým předmětem ochrany, jelikož není zvláštním označením podniku či úpravy výrobků, výkonů anebo obchodních materiálů podniku ve smyslu ustanovení § 47 písm. b) zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (obdobně srov. § 2981 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále jen „o. z.“). Přihlédl přitom i k druhotnému významu výrazů tvořících označení, jehož ochrany se žalobci v dané věci domáhali („miss“ spolu s označením státu), dodal ovšem, že tento význam označení nezískalo díky soutěži žalobců. Ztotožnil se tak s názorem odvolacího soudu, že předmětné označení nemohlo získat příznačnost ve vztahu k žalobcům. Zcela v intencích citovaného rozsudku Nejvyššího soudu pak odvolací soud ve zde posuzované věci dospěl k závěru, že i kombinace obecných slov pro označení specifických výrobků, zde fasádního systému, se může stát příznačnou pro konkrétního výrobce. V napadeném rozhodnutí se odvolací soud taktéž zabýval otázkou druhotného významu pojmů, jejichž spojení tvoří označení výrobku dovolatelky („fasádní systém, který dýchá“), a uzavřel, že ani v tomto významu („dýchá“ jako označení vlastnosti fasádního systému – parapropustnosti) se toto označení nestalo pro dovolatelku příznačným a není tak zvláštním označením závodu (výrobku) dovolatelky ve smyslu § 2981 o. z. Tento závěr má přitom oporu ve skutkových zjištěních učiněných v nalézacím řízení. Odvolací soud neměl za prokázané, že by dané označení získalo distinktivitu ve vztahu k žalobkyni. Předkládá-li dále dovolatelka otázku, zda „opravňuje skutečnost, že soutěžitel použije v reklamě, byť dlouhodobě a s vynaložením vysokých nákladů, údaj, resp. formulaci popisující vlastnost výrobku jiného soutěžitele k tomu, aby bez dalšího kořistil z takového předchozího soutěžního výkonu, a p