23 Cdo 1857/2025 – Nejvyšší soud

23 Cdo 1857/2025-558 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobců a) P. D., b) N. D., c) D. D., d) H. D., e) J. D. a f) J. D., všichni zastoupeni JUDr. Kateřinou Henychovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 672/14, proti žalovaným 1) J. A. D., zastoupenému Mgr. Janem Dohnálkem, advokátem se sídlem v Praze, Pod Hybšmankou 2339/19, a 2) M. D., t. č. ve Vazební věznici Valdice, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 13 C 319/2020, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 5. 2025, č. j. 26 Co 16/2025-521, takto: I. Dovolání se odmítá. II. První žalovaný je povinen nahradit každému z žalobců na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.072,33 Kč k rukám zástupkyně žalobců do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Ve vztahu mezi žalobci a druhým žalovaným nemá žádná ze stran právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.) 1. Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 10. 2024, č. j. 13 C 319/2020-391, určil, že druhý žalovaný je vlastníkem bytové jednotky ve výroku blíže určené (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II). 2. K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové (dále též jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 5. 2025, č. j. 26 Co 16/2025-521, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (první výrok), změnil výrok o náhradě nákladů řízení co do přiznané výše (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok). 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. 4. Dovolatel namítá, že soudy nižších stupňů nesprávně posoudily otázku existence naléhavého právního zájmu na straně žalobců. Uvádí, že „odvolací soud jednal v rozporu s ustálenou judikaturou (nejen) Nejvyššího soudu, když učinil závěr o naléhavém právním zájmu, aniž by posoudil, zda by pro uspokojení žalobců (ne)stačila jen ona 2. žalovaným vlastněná 1/2 bytové jednotky, o jejíž vlastnictví nikdy nepřišel. Tedy aniž by (v souladu s uvedenou judikaturou) posoudil, zda by bez soudem vysloveného určení bylo ohroženo právo žalobců na uspokojení jejich vykonatelných pohledávek, resp. by se jejich právní postavení stalo nejistým, resp. by nemohlo být uspokojení vymahatelných pohledávek žalobců dosaženo jinak“. 5. Dovolatel dále namítá, že soudy nižších stupňů nesprávně posoudily výkon práva odvolání daru v rozporu s dobrými mravy. Uvádí, že „v situaci, kdy odvolací soud vyšel ze závěru, že tu je jiný majetek ve vlastnictví 2. žalovaného (polovina bytové jednotky), z něhož se mohou v rámci exekuce žalobci uspokojovat, nemohl shledat v odvolání daru porušení dobrých mravů, aniž by předtím porovnal rozdíl mezi hodnotou odvolávaného daru (druhé poloviny bytové jednotky) s hodnotou případné ztráty na straně žalobců způsobené odvoláním. 1. žalovaný má za to, že soud může upustit od takového porovnání pouze za situace, kdy by k tomu existoval nějaký vážný důvod, který by činil odvolání rozporným s dobrými mravy bez ohledu na rozdíl v porovnávaných hodnotách.“ 6. Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. 7. Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu jakož i soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolatel též navrhuje, aby dovolací soud odložil právní moc a vykonatelnost napadeného rozsudku odvolacího soudu. 8. Žalobci se k dovolání vyjádřili v tom smyslu, že jej nepovažují za přípustné, a proto navrhují, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl. 9. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. 10. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 11. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 12. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. 13. Dovolání není přípustné. 14. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka, zda je dán naléhavý právní zájem žalobců na určení vlastnického práva žalovaného 2) k předmětné nemovitosti, neboť při jejím řešení se odvolací soud od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil. Judikatura Nejvyššího soudu se totiž ustálila na závěru, že naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovitým věcem podle § 80 o. s. ř. může mít i osoba, která nebyla nebo není jejich vlastníkem a nechce být v katastru nemovitostí jako vlastník zapsána, ale je osobou, pro kterou je určení vlastnického práva nutné z hlediska uplatnění jejích vykonatelných pohledávek cestou soudního výkonu rozhodnutí prodejem těchto nemovitých věcí. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1180/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1943/2004, uveřejněný pod č. 78/2006 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo dovolatelem odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 75/2015). 15. Na uvedeném ničeho nemění ani dovolatelovo tvrzení o tom, že 1/2 bytové jednotky je pro uspokojení žalobců zcela dostatečná, a že žalobci tudíž nemohou mít naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva žalovaného 2) k celé bytové jednotce. Dovolatel totiž zjevně přehlíží, že soudy rozhodovaly za situace, kdy skutečný stav vlastnického práva neodpovídal stavu zapsanému v katastru nemovitostí, a to ohledně celé bytové jednotky, nikoliv její ideální poloviny. Skutečnost, že odvolací soud dovodil, že ani odvoláním daru se nemohlo vlastnictví matky žalovaného obnovit zcela, ale pouze v rozsahu jedné poloviny sporného bytu, je proto pro posouzení existence naléhavého právního zájmu žalobců nerozhodná. Vzhledem k tomu, že dovolatel formuloval otázku, která není pro napadené rozhodnutí relevantní, nemohla ani tato otázka založit přípustnost dovolání (k nutnosti vymezení relevantní právní otázky v dovolání viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013). 16. Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolatelem namítané nesprávné posouzení odvolání daru v rozporu s dobrými mravy. 17. K pojmu „dobré mravy“ Nejvyšší soud vyložil, že východiskem úvah, zda je výkon práva v rozporu s dobrými mravy, je skutečnost, že ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda je jednání účastníka v souladu či v rozporu s dobrými mravy, zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je vždy třeba učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu. Právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokrat