23 Cdo 2023/2009 – Nejvyšší soud

23 Cdo 2023/2009 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Horáka, Ph. D. ve věci žalobkyně Nordmann, Rassmann Czech Republic s.r.o., se sídlem v Praze 5, Pekařská 12, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 45242143, zastoupené JUDr. Jiřím Bedrnou, advokátem se sídlem v Praze 6 - Bubenči, Puškinovo náměstí 14, proti žalované Československé obchodní bance, a.s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 857/14, PSČ 115 20, identifikační číslo osoby 00001350, o zaplacení částky 429 684 USD s příslušenstvím, event. 12 909 855 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 39 Cm 31/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2008, č. j. 5 Cmo 370/2008-369, takto I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupce žalobkyně. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. prosince 2007, č. j. 39 Cm 31/2007-274, ve znění opravného usnesení ze dne 18. července 2008, sp. zn. 39 Cm 31/2007, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 12 909 855 Kč s úrokem z prodlení ve výši 17,2 % ročně za dobu od 1. 1. 1997 do zaplacení (výrok I), v části o zaplacení úroků z prodlení z částky 12 909 855 Kč ve výši 1,8 %% ročně za dobu od 1. 1. 1997 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II), v části týkající se plnění v cizí měně, tedy v části týkající se zaplacení částky 429 984 USD s příslušenstvím řízení zastavil (výrok III) a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok IV) a o povinnosti žalované zaplatit České republice na soudním poplatku 1 032 680 Kč (výrok V). K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. listopadu 2008, č. j. 5 Cmo 370/2008-369, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu ve vyhovujícím výroku ve věci samé I. a nákladových výrocích IV. a V. potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně. Ministerstvo financí povolilo žalobkyni na základě její žádosti čerpání finančních prostředků z tzv. účtu „SOMA“ (zřízeného na základě mezinárodní dohody uzavřené mezi Českou a Slovenskou federativní republikou a Tureckou republikou u Centrální banky Turecké republiky), a to ve výši 3 000 000 USD s disážiem 12 % a termínem vrácení prostředků ve výši 2 640 000 USD do státního rozpočtu do 31. 12. 1996 a dále mu bylo povoleno čerpat další prostředky ve výši 750 000 USD s disážiem 11 % a termínem vrácení do 31. 10. 1996. Žalobkyně následně objednala u turecké společnosti RODOP TUTUN TICARET VE SANAYI, A.S., (dále jen „RODOP“) dodávku tabáku, jejíž cena měla být zaplacena z uvedeného účtu SOMA, a to formou neodvolatelného dokumentárního akreditivu ve výši 3 643 200 USD platného do 1. 12. 1996. Nakoupený tabák měl být dále prodán německé společnosti REEMTSMA. Dne 31. 10. 1996 dala žalobkyně žalované příkaz k otevření akreditivu ve prospěch beneficienta – společnosti RODOP na částku 3 643 200 USD s tím, že akreditiv měl být platný do 1. 12. 1996 a výplaty měla provést zahraniční banka EMLAK BANK Izmir (dále jen „EMLAK BANK“). Žalovaná poté akreditivní listinu vystavila dne 7. 11. 1996 a v tentýž den žalobkyni o otevření akreditivu písemně informovala. Mezi účastnicemi řízení došlo k uzavření smlouvy o otevření akreditivu, nebylo však v ní výslovně sjednáno, že EMLAK BANK bude po výplatě z akreditivu hojena prostředky z účtu SOMA. V době, kdy měl být akreditiv vyplacen, byl na účtu SOMA dostatek prostředků, současně však došlo z turecké strany z důvodů souvisejících s dělením ČSFR na dva samostatné státy k blokaci těchto prostředků. O těchto problémech se dozvěděla od EMLAK BANK i společnost RODOP, která byla přímo vyzvána, aby předmětný tabák ani nenakládala na loď do vyřešení problémů s akreditivem. Společnost RODOP se proto ani nepokusila o čerpání akreditivu a obchod s žalobkyní neuskutečnila. K deblokaci prostředků pak došlo až po výslovném souhlasu slovenské strany ke dni 27. 11. 1996. Vzhledem k závaznému právnímu názoru dovolacího soudu, který vyslovil v rozsudku ze dne 28. února 2007, č. j. 32 Odo 1054/2004-221, dospěl odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, že žalovaná porušila svou právní povinnost zajistit proplacení akreditivu a žalobkyně jednala v souladu se svou prevenční povinností podle ustanovení § 415 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Podle § 689 obch. zák. je při dokumentárním akreditivu banka povinna poskytnout oprávněnému plnění, jestliže jsou bance předloženy během platnosti akreditivu dokumenty určené v akreditivní listině. Splnění závazku banky poskytnout plnění nemůže být vázáno na dostatek finančních prostředků na účtu příkazce. I kdyby na tomto účtu dostatek prostředků nebyl, nic by to na povinnosti banky poskytnout plnění neměnilo. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Podle obsahu dovolání přitom namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolatelka polemizuje se závěry dovolacího soudu, které vyslovil v rozsudku ze dne 28. února 2007, sp. zn. 32 Odo 1054/2007. Právní závěr dovolacího soudu nebyl přesvědčivý. Od závazného právního názoru dovolacího soudu se pak rozvíjely nesprávné závěry soudů nižších stupňů. Porušení, resp. nenaplnění smluvního vztahu mezi žalobkyní a Ministerstvem financí ČR nebylo způsobeno žalovanou. Oprávněný z akreditivu, ačkoli mohl předložit dokumenty specifikované v akreditivní listině a požádat o výplatu z akreditivu, neboť závazek banky vystavující akreditiv zde nepochybně byl, této možnosti nevyužil a obchod údajně se žalobkyní neuskutečnil. Žalovaná splnila svou povinnost vyplývající z ustanovení § 682 obch. zák. Na podkladě UCP mohl oprávněný uplatňovat nároky z akreditivu přímo na žalované jako bance vystavující akreditiv. Nebo banka EMLAK BANK mohla požadovat na žalované hojení z jiných prostředků než z účtu SOMA. Tyto pravidly dané povinnosti žalovaná nikdy nepopírala ani nezpochybnila. Nemůže být odpovědná za to, že akreditiv, podle UCP funkční, použit nebyl. Použitelnost akreditivu nezávisela výlučně na použitelnosti prostředků z účtu SOMA. Kdyby však žalovaná byla činěna odpovědnou právě za použitelnost prostředků právě z účtu SOMA, byla by na ni přenesena odpovědnost za problémy, které nastaly v důsledku rozpuštění Československé federace, konkrétně problémy při dělení prostředků, k nimž patřil i zůstatek účtu SOMA mezi nástupnické státy. V daném případě nešlo o běžný obchod, kdy k zaplacení zboží na straně žalobkyně měly být použity prostředky ČR, které byly žalobkyni ze strany ČR svěřeny a které žalobkyně měla po provedení transakce vrátit do státního rozpočtu ČR, po odečtení nákladů. I na straně žalobkyně měla být předpokládaná dostatečná odbornost při řešení komplikovanějších zahraničních obchodů, pokud ji ČR zmocnila k provedení deblokace její pohledávky v Turecku. Závěr o plnění prevenční povinnosti podle ustanovení § 415 obč. zák. na straně žalobkyně, když nebyly využity všechny možnosti uskutečnění obchodní a hojení z akreditivu, které byly možné a byly sjednány, je podle dovolatelky problematický. Dovolatelka namítá, že „je problematické, jak by měl být posuzován průměrný zisk žalobkyně, když šlo o obchod svým způsobem ojedinělý, který žalobkyně neuskutečňovala běžně. Pokud by měl být nahrazen průměrný ušlý zisk, nešlo by o náhradu částky představující disážio, ale částky, která by měla být posuzována na základě jiných kriterií“. Dovolatelka dále nesouhlasí s některými skutkovými závěry odvolacího soudu. Názor dovolacího soudu vyšel z tvrzení žalobkyně, nikoli z provedeného dokazování, že EMLAK BANK odmítla sjednané plnění poskytnout, resp. oprávněné sdělila, že akreditiv proplacen nebude, což nebylo důkazy osvědčeno, resp. z nich nevyplývá. Dovolatelka konečně uvádí, že odvolací soud dostatečně neposoudil změnu žalobního nároku žalobkyní, kdy žalobkyně na základě podání ze dne 1. června 2007 změnila žalobní petit tak, že nadále požadovala po žalobkyni zaplacení částky 12 909 855 Kč s příslušenstvím, když tuto částku požadovala původně „in eventum“, přičemž nespecifikovala pro jaký určitý případ ji požaduje. Pokud před podáním žaloby v dubnu 2007 vyzýval žalovanou k náhradě škody, požadoval pouze nárok v USD. Původní nárok v USD vzala přitom žalobkyně zpět. Soud se nevypořádal s nejasnostmi petitu. V průběhu řízení bylo uvedeno, že jde o eventuální petit, podle žalované mělo jít ale spíše o petit alternativní. Žalobkyně se k dovolání vyjádřila tak, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné a dovolání