23 Cdo 2070/2022 — Nejvyšší soud

23 Cdo 2070/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 8. 2022 Spisová značka:23 Cdo 2070/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.2070.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:12. 11. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 2070/2022-399 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně J. N. M., narozené XY, bytem v XY, zastoupená Mgr. Martou Hrubešovou, advokátkou se sídlem v Rybništi, Rybniště 2, PSČ 407 47, proti žalovanému K. M. U., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Zbyňkem Pražákem, advokátem se sídlem v Krásné Lípě, Jugoslávská 112/23, PSČ 407 46, o zaplacení 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 14 C 254/2014, o dovolání žalobkyně i žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 11. 2021, č. j. 95 Co 70/2021-354, takto: I. Dovolání žalobkyně i žalovaného se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Děčíně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. 2. 2021, č. j. 14 C 254/2014-313, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 269 400 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu co do částky 230 600 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II), přiznal znalci Ing. Jaroslavu Flégrovi odměnu a náklady za vypracování znaleckého posudku včetně pozdějších dodatků ve výši 8 550 Kč (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV). Jednalo o v pořadí již druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť jeho první rozsudek ze dne 27. 4. 2014, č. j. 14 C 254/2014-128, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 11. 2017, č. j. 95 Co 150/2017-150. Soud prvního stupně vycházel z následujícího skutkového stavu. Žalobkyně a žalovaný spolu dne 23. 4. 2008 uzavřeli smlouvu nazvanou darovací smlouva, na jejímž základě žalobkyně na žalovaného převedla následující nemovitosti: budovu bez č. p./č. e. na pozemku st. XY, pozemek st. p. č. XY o výměře 46 m2, pozemek p. č. XY o výměře 2 866 m2. Účastníci uzavřeli také dodatek k darovací smlouvě ze dne 23. 4. 2008, v němž se žalovaný zavázal, že darované nemovitosti bude užívat k trvalému bydlení nebo k rekreaci a že v případě prodeje těchto nemovitostí se zavazuje vyplatit původní majitelce stávající hodnotu pozemku a budovy. Mezi účastníky bylo nesporné, že hodnotou nemovitostí byla myšlena jejich hodnota ke dni 23. 4. 2008. Žalovaný předmětné nemovitosti prodal N. K. na základě kupní smlouvy uzavřené dne 27. 6. 2014. Znalec ustanovený soudem ocenil stavbu na částku 351 960 Kč, pozemky na částku 532 147 Kč a ovocné a okrasné dřeviny na 9 143 Kč, celkem tedy 893 250 Kč. Ze znaleckého posudku č. 056/2019 vyplynulo, že znalec budovu ocenil jako tzv. vedlejší stavbu dle § 7 vyhlášky č. 3/2008 Sb., o provedení některých ustanovení zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (oceňovací vyhláška), účinné ke dni 23. 4. 2008, (dále jen „oceňovací vyhláška“), což mělo přímý vliv i na cenu pozemků. V reakci na výtky žalovaného ke znaleckému posudku zaslal znalec soudu „nový“ znalecký posudek, který byl nadále evidován jako znalecký posudek č. 056/2019/O. V tomto dodatku znalec přehodnotil budovu jako budovu pro zemědělství dle § 3 oceňovací vyhlášky; nově tak ocenil budovu na částku 151 733 Kč, hodnotu pozemků na 115 704 Kč a hodnotu dřevin na 1 988 Kč, tj. celkem po zaokrouhlení 269 400 Kč. Po právní stránce soud prvního stupně na věc aplikoval s ohledem na § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, relevantní ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen „obč. zák.“). Smlouvu označenou jako darovací soud posoudil v kontextu téhož dne uzavřeného dodatku jako smlouvu inominátní, neboť ji nebylo možné podřadit pod žádný v zákoně výslovně upravený smluvní typ. Nejednalo se o smlouvu darovací, neboť nebyl naplněn znak bezpodmínečné bezúplatnosti, když se žalovaný zavázal v případě prodeje nemovitostí zaplatit žalobkyni hodnotu nemovitostí. Soud posuzoval smlouvu i její dodatek nikoli jako smlouvu smíšenou, nikoli tedy podle § 491 odst. 3 obč. zák., ale podle § 491 odst. 2 obč. zák. jako toliko jeden právní úkon, a to převedení nemovitostí s odlišným následkem podle toho, zda v určitá právní skutečnost v budoucnu nastane či nikoli. Co se týče ocenění předmětných nemovitostí, nařídil soud jednání za účelem výslechu znalce, který v průběhu řízení dospěl k přehodnocení ceny nemovitostí. Znalec se omluvil a soud s ohledem na to, že otázka, zda má být budova oceněna podle § 3 či podle § 7 oceňovací vyhlášky, je otázkou právní, upustil od výslechu znalce, neboť výtky stran spočívaly v tom, které ustanovení oceňovací vyhlášky mělo být aplikováno. Soud prvního stupně vycházel z § 2 písm. a) a b) oceňovací vyhlášky, které definují pro účely vyhlášky, co se rozumí „halou“ a co „vedlejší stavbou“, a rovněž z výslechu svědka ohledně účelu budovy a také z příloh oceňovací vyhlášky, a dospěl k závěru, že předmětná budova je podřaditelná pod § 3 oceňovací vyhlášky. Uvedený závěr odůvodnil mimo jiné i tím, že v kolaudačním rozhodnutí ze dne 25. 7. 2001, které předložila žalobkyně, je výslovně uvedeno, že se povoluje užívání „stavby – hospodářské stavení (kolna, kóje pro chov drobného zvířectva a drůbeže).“ Soud prvního stupně proto přiznal žalobkyni částku 269 400 Kč odpovídající ocenění předmětných nemovitostí ve znaleckém posudku ve znění dodatku č. 056/2019/O, ve zbytku žalobu zamítl. K odvolání žalobkyně i žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. 11. 2021, č. j. 95 Co 70/2021-354, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením. Vypořádal se s námitkami žalovaného, který tvrdil, že s žalobkyní platně uzavřeli darovací smlouvu a že dodatek k darovací smlouvě je absolutně neplatný pro nedostatek vážnosti vůle, neboť žalovaný neměl od počátku v úmyslu zde sjednaný závazek splnit. Podle odvolacího soudu absence vážnosti vůle žalovaného nezpůsobuje absolutní neplatnost právního úkonu; odkázal v tomto směru na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 290/2003, podle něhož o mentální rezervaci, která nemá vliv na platnost právního úkonu, jde tehdy, pokud jedná jedna strana „na oko“, aniž by to druhé straně muselo být zřejmé, čemuž v řešeném případě odpovídá právě jednání žalovaného, který uvedl, že dodatek podepsal jen proto, aby uklidnil matčiny obavy, aniž by jím chtěl být vázán, a žalobkyni nebyla jeho skutečná vůle známa. Rovněž nepřisvědčil argumentaci žalovaného, že smlouva a dodatek představují závazek, který obsahuje dvě oddělitelné části, totiž závazek bezúplatně převést žalovanému nemovitosti a závazek žalovaného za splnění stanovené podmínky zaplatit peněžité plnění. Odvolací soud uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že „darovací smlouva“ i „dodatek“ byly podepisovány současně, navíc účastníci shodně potvrdili, že žalobkyně uzavřením dodatku podmínila uzavření „darovací smlouvy“; její vůlí tak bylo převést nemovitosti jen za podmínek stanovených dodatkem. Podle odvolacího soudu postupoval soud prvního stupně správně i při určení výše hodnoty nemovitostí. Neshledal důvodnými námitky žalobkyně ohledně nesprávného označení znaleckých posudků; znalecké posudky jsou dle odvolacího soudu dostatečně odlišeny číslem posudku – v pořadí první posudek č. 056/2019, v pořadí druhý (soudem prvního stupně vyžádaný) označen č. 056/2019/O. Označení posudků zásadně nemůže vyvolat pochybnosti o odborných závěrech znalce v nich prezentovaných. Podle odvolacího soudu rovněž znalcem provedené hodnocení charakteru oceňované stavby tak, že sloužila k zemědělským účelům, odpovídalo skutkovým zjištěním a soud prvního stupně správně vycházel z přílohy č. 2 oceňovací vyhlášky. Nepřisvědčil námitkám žalobkyně ohledně hodnocení znaleckého posudku soudem, který posudek hodnotil jako ostatní důkazy podle § 132 o. s. ř. Podle odvolacího soudu bylo na žalobkyni, aby závěry znaleckého posudku relevantně zpochybnila, pokud s nimi nesouhlasila. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že znalec správně podřadil stavbu převedenou žalobkyní pod § 3 oceňovací vyhlášky, neboť sloužila k zemědělským účelům a nebyly dány podmínky pro její oce