23 Cdo 2093/2022 — Nejvyšší soud

23 Cdo 2093/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 1. 2023 Spisová značka:23 Cdo 2093/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.2093.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Smlouva o dílo Vzájemný návrh Doručování Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. § 82 odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:3. 4. 2023 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 453/23 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 2093/2022-726 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně R. F., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Markem Hylenou, advokátem se sídlem v České Třebové, Staré náměstí 15, proti žalovanému P. K., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Zdenkem Poštulkou, advokátem se sídlem v České Třebové, U Javorky 976, o zaplacení částky 141 917 Kč s příslušenstvím a vzájemném návrhu o zaplacení částky 71 173 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 14 C 142/2005, o dovolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 8. 12. 2021, č. j. 27 Co 191/2021-668, takto: I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Dovolání žalovaného se odmítá. III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 7 080 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného. Odůvodnění: V řízení se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 210 000 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení na základě smlouvy o dílo ze dne 26. 7. 2004, jejímž předmětem bylo provedení stavebních a dalších prací při rekonstrukci domu v XY, č. p. XY, od níž odstoupila, s tvrzením, že došlo k rozšíření původně sjednaného rozsahu prací a že jako objednatelka zaplatila žalovanému celkem částku 430 000 Kč, byť hodnota provedených prací činila cca 220 000 Kč. Žalovaný v průběhu řízení požadoval vzájemným návrhem po žalobkyni zaplacení částky 71 173 Kč s příslušenstvím jako nedoplatku ceny díla a dodaného materiálu. O nároku žalobkyně ve výši 68 083 Kč s příslušenstvím bylo rozhodnuto zamítavým výrokem rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 27. 9. 2012, č. j. 14 C 142/2005-283, který nabyl právní moci dne 11. 9. 2013, a předmětem řízení o žalobě zůstal nárok žalobkyně na zaplacení částky 141 917 Kč s příslušenstvím. Okresní soud v Ústí nad Orlicí (v pořadí již čtvrtým) rozsudkem ze dne 8. 4. 2021, č. j. 14 C 142/2005-620, zamítl žalobu, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 141 917 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl vzájemný návrh žalovaného, aby byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit mu částku 71 173 Kč s příslušenstvím (výrok II), uložil žalobkyni povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení žalovanému (výrok III) i České republice (výrok IV) a žalovanému uložil povinnost nahradit náklady řízení České republice (výrok V). Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích k odvolání žalobkyně i žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobkyně i žalovaný. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. K dovolání žalobkyně Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v obou jeho výrocích. Podle obsahu dovolání však brojila jen proti druhému výroku a proti té části prvního výroku, kterou bylo rozhodováno o zamítnutí její žaloby a o její povinnosti k náhradě nákladů řízení. Navrhla zrušení napadeného rozsudku v obou výrocích a též zrušení rozsudku soudu prvního stupně ve výrocích I, III a IV a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalovaný navrhl dovolání žalobkyně odmítnout jako nepřípustné, neboť jsou v něm tvrzeny skutečnosti, které nebyly v řízení prokázány. Dovolání měl též za nedůvodné. V posuzované věci se odvolací soud ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, podle nichž nebylo postupováno podle původně uzavřené smlouvy o dílo, jehož provádění účastníci dohodou ukončili a nadále postupovali ve shodě, kdy byly žalobkyní ústně zadávány práce, ty byly žalovaným prováděny, žalobkyní byly placeny platby (i zálohově), byť cena prací nebyla konkrétně sjednána. Na základě těchto zjištění dospěl k závěru, že docházelo k postupnému uzavírání nových ústních smluv o dílo a že žalobkyně byla povinna žalovanému zaplatit za práce podle nich provedené cenu přiměřenou v souladu s § 634 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), a nikoliv nároky vyplývající z § 451 a násl. obč. zák. Pokud žalobkyně v dovolání namítala, že nemělo dojít k vypořádání vzájemných práv mezi ní a žalovaným z titulu uzavřené smlouvy o dílo, ale z titulu bezdůvodného obohacení, neboť původní smlouva o dílo zanikla a ohledně provedení jiných prací nedošlo mezi ní a žalovaným k dohodě o jejich rozsahu, ceně či způsobu jejího určení, ve skutečnosti tím nezpochybňovala správnost právního posouzení, nýbrž správnost skutkových závěrů o tom, že práce byly prováděny na základě dohody účastníků, na nichž odvolací soud své právní posouzení založil. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. však nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 4/2014“), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014, a ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016; tato rozhodnutí jsou veřejnosti dostupná – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz]. Namítla-li žalobkyně odklon od zprávy občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. 3. 1975, Cpj 34/74, uveřejněné pod číslem 26/1975 Sb. rozh. obč., a od judikatury Nejvyššího soudu (rozsudků ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 756/2012, a ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1164/2013) v otázce určení výše bezdůvodného obohacení při provedení stavebních prací s tvrzením, že výši bezdůvodného obohacení představuje obvyklá hodnota zhodnocení věci, nikoliv obvyklá cena stavebních prací, pak takovou právní otázku odvolací soud neřešil (neměl důvod řešit) v situaci, kdy podle jeho závěrů žalovaný prováděl práce pro žalobkyni podle ústně uzavřených smluv o dílo (neměl důvod určovat výši jejího bezdůvodného obohacení). Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující), je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Z téhož důvodu nemůže založit přípustnost dovolání ani námitka, že se odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne