23 Cdo 2131/2015 — Nejvyšší soud

23 Cdo 2131/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:10. 11. 2015 Spisová značka:23 Cdo 2131/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.2131.2015.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:28. 1. 2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 2131/2015 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně Wolf & Danniel s.r.o., se sídlem v Mladé Boleslavi, U Stadionu 965/II, PSČ 293 01, IČO 25644840, zastoupené Mgr. Vladimírem Kyzlinkem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Římská 1276/36, PSČ 120 00, proti žalované Genex CZ, s.r.o., se sídlem v Brně - Židenicích, Viniční 4049/235, PSČ 615 00, IČO 26249308, zastoupené Mgr. Michaelem Brázdou, advokátem, se sídlem v Brně, Příkop 8, PSČ 602 00, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Cm 65/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. května 2014, č. j. 3 Cmo 399/2012-99, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Vladimíra Kyzlinka, advokáta, se sídlem v Praze 2, Římská 1276/36, PSČ 120 00. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. června 2012, č. j. 5 Cm 65/2011-60, zamítl žalobu na zrušení rozhodčího nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky sp. zn. 00026 ze dne 28. února 2011 (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně zřídila dne 13. listopadu 2006 u provozovatele CZ NIC, z. s. p. o. doménu „geneproof.cz“ s tím, že při zřízení akceptovala Pravidla registrace doménových jmen v doméně .CZ. V čl. 18 Pravidel registrace doménových jmen v doméně .CZ (verze 20040801) se žalobkyně neodvolatelně veřejně podrobila pravomoci rozhodčího soudu a to ve věci majetkového sporu, o němž lze uzavřít smír, v němž třetí osoba napadne doménového držitele, pokud třetí osoba písemně projeví vůči držiteli vůli podrobit se pravomoci tohoto Rozhodčího soudu, zejména tím, že písemně zahájí takovýto spor u Rozhodčího soudu. Žalovaná podala u Rozhodčího soudu při Hospodářské a Agrární komoře ČR proti žalobkyni žalobu. Z usnesení Rozhodčího soudu při Hospodářské a Agrární komoře ČR ze dne 22. února 2011 soud zjistil, že tímto usnesením Rozhodčí soud zamítl námitku žalované o pravomoci (příslušnosti) Rozhodčího soudu s odůvodněním, že pravomoc rozhodčího soudu byla dána akceptací Pravidel alternativního řešení sporů, které vydal správce domény.cz a které žalovaná (v tomto řízení žalobkyně) akceptovala tím, že si dne 25. srpna 2005 zaregistrovala doménové jméno „geneproof.cz“ u CZ.NIC a stala se jeho držitelem. Vyjádřením k žalobnímu návrhu ze dne 12. prosince 2010 vzal soud za prokázané, že žalovaná v rozhodčím řízení uplatnila neplatnost předmětné smlouvy v souladu s ustanovením § 33 zákona o rozhodčím řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně se registrací doménového jména přihlásila k pravidlům registrace doménových jmen shora uvedeným. Žalovaná nejen tím, že podala návrh na zahájení rozhodčího řízení (což by byl pouze konkludentní úkon, kterým by rozhodčí smlouva nemohla být – s ohledem na zákonem požadovanou písemnou formu – platně uzavřena), ale tím, že v rámci tohoto návrhu písemně návrh rozhodčí smlouvy učiněný žalobkyní akceptovala, uzavřela rozhodčí smlouvu, přičemž není rozhodné, že podpisy účastníků nejsou na jedné listině. Soud proto dospěl k závěru, že tím byla uzavřena platná rozhodčí smlouva a důvod ke zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. b) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezu (dále jako „zákon o rozhodčím řízení), není dán. Soud prvního stupně neshledal ani důvod ke zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. května 2014, č. j. 3 Cmo 399/2012-99, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že rozhodčí nález Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, vydaný dne 28. února 2011 pod sp. zn. č. 00026, se zrušuje a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud při posuzování věci převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, jak jsou popsána v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně. Neztotožnil se s výsledným hodnocením skutkovým i právním soudu prvního stupně, především pak se závěrem, že není dán žalobkyní uplatněný zákonný důvod pro zrušení Rozhodčího nálezu soudem podle § 31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2013, sp. zn. 23 Cdo 3895/2011, podle něhož je nesprávný závěr, že došlo k uzavření rozhodčí doložky mezi účastníky na základě veřejné rozhodčí nabídky. Ve shodě s Nejvyšším soudem odvolací soud uvedl, že tzv. veřejnou rozhodčí nabídku nelze považovat za způsobilý návrh na uzavření smlouvy, kterým by došlo k uzavření takové rozhodčí smlouvy mezi účastníky. Postup, jímž došlo k zahájení rozhodčího řízení, nelze považovat za postup, jenž by uzavření takové rozhodčí smlouvy podle § 2 a § 3 zákona o rozhodčím řízení mohl přivodit. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně změnil. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Dovolatelka namítá, že předmětná právní otázka, kterou řešil odvolací soud, měla být posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Žalovaná má za to, že odvolací soud při odkazu na rozsudek sp. zn. 23 Cdo 3895/2011 opomenul a nezohlednil některé zásadní právní aspekty, na něž žalovaná poukazuje. Nejvyšší soud se v citovaném rozsudku nezabýval dispozitivní povahou právních norem upravujících danou problematiku a neposuzoval, zda tyto normy předmětný postup vedoucí k založení pravomoci (příslušnosti) Rozhodčího soudu vylučovaly. Dovolatelka je přesvědčena, že předchozí právní úprava účinná do 31. prosince 2013 nezakazovala předmětný mechanismus uzavření rozhodčí smlouvy na základě veřejné rozhodčí nabídky, a pravomoc (příslušnost) Rozhodčího soudu tudíž byla platbě založena. Žalovaná se neztotožňuje s přístupem odvolacího soudu, který se soustředil spíše na hledání a zdůvodnění neplatnosti rozhodčí doložky před její platností, čímž popírá soukromoprávní zásadu „in favorem negotii“. Dle žalované nelze vůbec uvažovat ani o nesvobodné vůli žalobkyně uzavřít předmětnou rozhodčí doložku. Skutečnost, že by žalobkyně souhlasila s Pravidly registrace doménových jmen v ccTLD.cz, jež sice byly předem připraveny pouze jednou stranu a jejichž obsah neměla žalobkyně v kontraktačním procesu možnost modifikovat, na její svobodné vůli uzavřít předmětnou rozhodčí doložku nic nemění. S přijetím opačného názoru by bylo třeba vyslovit nesvobodnou vůli ve všech případech užití adhezních smluv a veřejných obchodních podmínek. Ke stanovisku odvolacího soudu, že § 277 obch. zák. je kogentního charakteru, a tudíž se od něj nelze odchýlit, žalovaná uvedla, že i kdyby neodvolatelnost veřejné rozhodčí nabídky porušovala kogentní ustanovení § 277 obch. zák., nečiní to neplatnou celou veřejnou nabídku, nýbrž neplatné je pouze ustanovení o neodvolatelnosti. Argumentace odvolacího soudu směrem k § 278 obch. zák. (k uzavření smlouvy je třeba, aby osoba návrh přijímající toto přijetí navrhovateli oznámila a navrhovatel uzavření smlouvy potvrdil) je dle dovolatelky nepřípadná, jelikož podle § 1782 zákona č. 89/2012 Sb. (dále jako „OZ“) již tato úprava neplatí. Podle OZ již potvrzení navrhovatele veřejné nabídky o jejím přijetí již není potřeba. Dovolatelka závěrem shrnuje, že argumenty odvolacího soudu a Nejvyššího soudu v rozsudku sp. zn. 23 Cdo 3895/2011 nejsou správné a napadený rozsudek tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Ve vyjádření k dovolání navrhuje žalobkyně dovolání odmítnout, jelikož se ztotožňuje s právním posouzením věci, které učinil odvolací soud. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. bod 2 článku II., zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem (účastníkem řízení), který je řádně zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), posuzoval př