23 Cdo 2139/2024 — Nejvyšší soud

23 Cdo 2139/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 3. 2025 Spisová značka:23 Cdo 2139/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:23.CDO.2139.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Smlouva o sdružení Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř. § 829 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:17. 4. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 2139/2024-493 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobce J. C., zastoupeného Mgr. Janem Knoblochem, advokátem se sídlem v Plzni, Boettingerova 2902/26, proti žalovanému P. C., zastoupenému JUDr. Janem Ožanou, advokátem se sídlem v Plzni, Divadelní 2728/3, o určení spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 6 C 254/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 2. 2024, č. j. 13 Co 219/2023-459, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 16 262 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Okresní soud Plzeň-jih (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 2. 2023, č. j. 6 C 254/2019-411, zamítl žalobu o určení, že tam specifikované nemovitosti jsou ve spoluvlastnictví žalobce a žalovaného v poměru pro každého ideální 1/2 celku (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (výroky II a III). 2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal určení svého spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem, jež podle tvrzení žalobce nabyl společně se žalovaným při výkonu společné činnosti na základě ústně uzavřené smlouvy o sdružení v roce 2004 ve smyslu § 829 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále též jen „obč. zák.“). 3. K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) dovoláním napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky druhý až čtvrtý). 4. Rozsudek odvolacího soudu napadl v rozsahu prvního výroku žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřoval v tom, že rozsudek odvolacího soudu závisí vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 5. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 6. Žalovaný se k dovolání vyjádřil v tom smyslu, že považuje dovolání žalobce za nepřípustné, a navrhl, aby je dovolací soud odmítl, popřípadě jako nedůvodné zamítl. 7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem [§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.], posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je přípustné. 8. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 10. Ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). 11. Pokud občanský soudní řád vyžaduje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání a dovolací soud splnění těchto náležitostí posuzuje, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). 12. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnost dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Tuto povinnost dovolatel splní, koncipuje-li své dovolání tak, aby z jeho obsahu bylo zřejmé, kterou otázku hmotného nebo procesního práva podle jeho názoru odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nebo která nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešena jinak (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). 13. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být tento předpoklad způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od které ustálené rozhodovací praxe se řešení předmětné otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.8.2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29.8.2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 28.11.2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013). 14. Tomuto zákonnému požadavku na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání však dovolatel nedostál v tom rozsahu, v jakém napadl rozhodnutí odvolacího soudu prostřednictvím otázek, zda je přijatelnou formou dělení zisku mezi členy sdružení vzájemné účtování cen služeb a zda je porušení normy veřejného práva důvodem nevzniknutí či zániku soukromoprávního vztahu. Ačkoli dovolatel ve svém dovolání uvedl, že předpoklad přípustnosti dovolání pro tyto otázky spatřuje v tom, že odvolací soud se při jejich řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, žádnou takovou dovolací praxi v konkrétnosti neoznačil. 15. Námitka dovolatele spočívající v tzv. překvapivosti napadeného rozhodnutí představuje výtku vady řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž však může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, což v projednávané věci není (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014, či ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3295/2017). 16. K tomu je možno doplnit, že ani z hlediska namítaného práva dovolatele na spravedlivý proces nelze napadené rozhodnutí odvolacího soudu označit za rozhodnutí překvapivé už z důvodu, že předmětnou věc z pohledu předchozího řízení neposuzovalo originálně, čímž by byla účastníkům upřena možnost adekvátní reakce a hájení jejich zájmů. Nelze nikterak dovodit, že by účastníci měli znát výsledný závěr soudu o projednávané věci dříve, než je vysloven v jeho rozhodnutí (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 23 Cdo 370/2011, a ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3387/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 245/07). Otázka, zda mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy o sdružení a zda předmětné nemovitosti byly pořízeny za prostředky získané účastníky v souvislosti s činností sdružení, byla v projednávané věci posuzována již v řízení před soudem prvního stupně a odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil. 17. Otázky dovolatele, jaké jsou podstatné obsahové náležitosti pro vznik smlouvy o sdružení podle § 829 a násl. obč. zák. a zda existence sdružení brání podnikatelské činnosti mezi členy sdružení, přípustnost dovolání založit nemůže, neboť na řešení těchto otázek rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na posouzení podstatných náležitostí typové smlouvy o sdružení ani na řešení otázky možnosti účastníků sdružení nadále podnikat pod svým jménem, nýbrž rozhodl na základě skutkového závěru, že po zhodnocení provedených důkazů nebylo uzavření smlouvy o sdružení (ani v konkludentní formě) mezi účastníky prokázáno, když ze strany žalobce nebyl předložen jediný přímý důkaz na podporu jeho tvrzení o existenci sdružení a ani z o