23 Cdo 2249/2024 – Nejvyšší soud

23 Cdo 2249/2024-342 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně BOR, spol. s r.o., se sídlem v Praze 5, Smíchov, Grafická 950/22, identifikační číslo osoby 62955187, zastoupené Mgr. Tomášem Zachou, advokátem se sídlem v Praze 1, Lazarská 1718/3, proti žalované ROLLPAP, a.s., se sídlem v Doksech, Václ. Plecitého 11, identifikační číslo osoby 62957333, zastoupené Mgr. Michalem Urbanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohrady, Polská 936/2, o zaplacení 359 000 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 10 C 46/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2024, č. j. 21 Co 262/2023-320, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se v řízení domáhala zaplacení částky v celkové výši 359 000 EUR s příslušenstvím s tvrzením, že mezi ní jako zapůjčitelem a žalovanou jako vydlužitelem byla dne 8. 9. 2018 uzavřena dohoda o krátkodobé finanční výpomoci (dále jen „dohoda o výpomoci“), v níž si smluvní strany písemně potvrdily předchozí ústní dohodu o poskytnutí zápůjčky žalované ve výši 330 000 EUR, která měla být dle instrukce žalované vyplacena na bankovní účet společnosti AIR TECHNIC s. r. o., identifikační číslo osoby 44268190, přičemž žalovaná se zavázala ji vrátit se sjednaným úrokem do 31. 12. 2019. Účelem této zápůjčky měl být nákup, montáž a doprava papírenských technologií v souvislosti s projektem papírny v Opatovicích nad Labem, který žalovaná připravovala. Dále žalobkyně požadovala zaplacení částky 29 000 EUR s tím, že mezi ní a žalovanou byla dne 17. 4. 2019 uzavřena ústní smlouva o zápůjčce za účelem krytí souvisejících nákladů, přičemž tato částka byla poskytnuta bez sjednaného termínu vrácení. Žádná ze zápůjček podle žalobkyně nebyla žalovanou dosud uhrazena. 2. Okresní soud v Kladně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 5. 2023, č. j. 10 C 46/2021-220, zamítl žalobu o zaplacení částek 330 000 EUR a 29 000 EUR s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II). 3. Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku). 4. Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu dovolání. V něm odvolacímu soudu předně vytýkala, že nesprávně právně posoudil obsah dohody o výpomoci jako smlouvu o zápůjčce, a to pouze na základě jejího jazykového vyjádření, aniž by přihlédl ke skutečnému úmyslu smluvních stran ve smyslu § 555 a § 556 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, čímž se odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu představované například jeho rozsudkem ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016. 5. Žalobkyně odvolacímu soudu dále vytkla, že při právním posouzení věci nerespektoval ustálenou judikaturu dovolacího soudu, neboť skutkově vymezený stav mohl a měl právně posoudit podle jiných právních norem – s ohledem na okolnosti případu jako smlouvu o postoupení pohledávky ve smyslu § 1879 o. z. V této souvislosti odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, podle něhož jsou soudy nižších stupňů povinny právně posoudit uplatněný nárok i podle jiných hmotněprávních ustanovení, než které navrhuje žalobce, a to bez ohledu na právní kvalifikaci uvedenou v žalobě. 6. Žalobkyně rovněž namítla, že odvolací soud pochybil, jestliže svůj zamítavý rozsudek založil na závěru, že neunesla břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně pasivní legitimace žalované, ačkoli v průběhu řízení nebyla soudy nižších stupňů poučena podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, o potřebě tato skutková tvrzení doplnit, případně k nim doložit důkazy. Takový postup je podle žalobkyně v rozporu s judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu, zejména s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1241/2011, a nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2014/10. Žalobkyně současně namítla porušení práva na spravedlivý proces. 7. Žalobkyně s ohledem na výše uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení a současně rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. 8. Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila. 9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 10. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a dále se zabýval jeho přípustností. 11. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 13. Namítá-li žalobkyně, že odvolací soud posoudil dohodu o výpomoci jako smlouvu o zápůjčce pouze na základě jejího jazykového vyjádření, aniž by zohlednil skutečný úmysl smluvních stran ve smyslu § 555 a § 556 o. z., pak tato její námitka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. 14. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu úsudek soudu o subjektivním výkladu právního jednání, jenž odpovídá vůli (úmyslu) jednajícího, která byla druhé straně známa, nebo o ní musela vědět, nutně předpokládá zjištění o těch vnějších skutkových okolnostech právního jednání, z nichž lze na tuto stranám známou vůli usuzovat. Není-li v řízení takovýto (společný) úmysl jednajících, který je odlišný od jeho jazykového vyjádření, tvrzen či prokázán, pak je namístě dle § 556 odst. 1 věty druhé o. z. přisoudit právnímu jednání takový význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (objektivní metoda výkladu) (k tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2024, sp. zn. 23 Cdo 197/2024, ze dne 2. 10. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1190/2024, či ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 23 Cdo 822/2024, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1213/2023). 15. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dále konstatoval, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání, není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o․ s. ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního jednání) dospěl, například že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1658/2022, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3525/2021, ze dne 24. 11. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1364/2022, ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, a ze dne 20. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3011/2021). 16. O takový případ se v projednávané věci nejedná, neboť soudy nižších stupňů při výkladu právního jednání postupovaly v souladu s výše uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Kromě jazykového znění dohody o výpomoci totiž zohlednily i okolnosti jejího uzavření, zejména skutečnost, že faktickým příjemcem předmětné částky byla společnost AIR TECHNIC s. r. o., a rovněž aktivity pozdějšího jednatele žalované, který podnikatelský záměr nákupu papírenského stroje financoval a realizoval vlastním jménem a na vlastní účet. Soudy zároveň přihlédly i k následnému vývoji po uzavření smlouvy, kdy žalovaná od žalobkyně žádné peněžní prostředky nepřevzala (srov. body 38, 39 a 44 odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně a bod 11 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Za této skutkové situace nelze považovat závěr soudů nižších stupňů, že dohoda mezi žalobkyní a žalovanou měla povahu smlouvy o zápůjčce, avšak nebyl v ní naplněn její podstatný znak spočívající v přenechání finančních prostředků ve smluvené výši ve smyslu § 2390 o. z., za rozporný s citovanou judikaturou dovolacího soudu (srov. body 43 až 45 odůvodnění rozhodnutí soudu prvního st