23 Cdo 2309/2013 — Nejvyšší soud

23 Cdo 2309/2013; 23 Cdo 2333/2013 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 9. 2015 Spisová značka:23 Cdo 2309/2013; 23 Cdo 2333/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.2309.2013.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Bezdůvodné obohacení Dotčené předpisy:§ 457 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:1. 12. 2015 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 2309/2013 23 Cdo 2333/2013 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce MUDr. B. H. A., zastoupeného JUDr. Alešem Janů, advokátem, se sídlem v Táboře, Čelkovická 445, PSČ 390 01, proti žalovanému MUDr. R. M., IČO 67790011, zastoupenému JUDr. Tomášem Capouškem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Apollinářská 6, PSČ 128 00, o zaplacení částky 1 496 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 35 Cm 44/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2012, č. j. 3 Cmo 214/2012-185, 3 Cmo 215/2012, a o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. května 2013, č. j. 3 Cmo 145/2013-212, takto: I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2012, č. j. 3 Cmo 214/2012-185, 3 Cmo 215/2012, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. května 2013, č. j. 3 Cmo 145/2013-212, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. března 2013, č. j. 35 Cm 44/2010-202, se zrušují a věc se vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení. II. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. května 2013, č. j. 3 Cmo 145/2013-212, se odmítá. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. března 2010, č. j. 19 Cm 44/2010-157, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci částku 1 496 500 Kč s 8% úrokem z prodlení od 1. června 2010 do 30. června 2010 a se 7,75% úrokem z prodlení od 1. července 2010 do 8. března 2012 a dále s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o 7 procentních bodů, platné k prvnímu dni každého příslušného kalendářního pololetí po dobu trvání prodlení až do úplného zaplacení, oproti povinnosti žalobce vydat žalovanému evidenci 2 525 pacientů chirurgické ambulance žalovaného, v elektronické podobě na DVD nosiči (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Soud prvního stupně vzal ze shodných tvrzení účastníků za prokázané, že žalobce a žalovaný podepsali dne 11. května 2008 listinu označenou jako smlouva o prodeji hmotného a nehmotného majetku nestátního zdravotnického zařízení – chirurgické ambulance žalovaného, za dohodnutou cenu 1 500 000 Kč s tím, že část kupní ceny ve výši 500 000 Kč bude zaplacena do 15 dnů od uzavření smlouvy, zbytek bude uhrazen z advokátní úschovy u advokáta JUDr. Jiřího Štaidla. V článku V smlouvy žalovaný prohlásil, že všechny věci a hodnoty uvedené v příloze 1 smlouvy přejdou do vlastnictví kupujícího bez jakýchkoli břemen, dluhů a jiných právních omezení a podle článku VII smlouvy se měl kupující stát vlastníkem převáděných movitých věcí dnem řádného zaplacení celé kupní ceny a ostatních věcí dnem účinnosti smlouvy. V článku IX smlouvy její účastníci sjednali, že nabude-li smlouva účinnosti do 27. června 2008, prodávající se zavazuje uvolnit pro kupujícího prostory, věci a hodnoty podle přílohy 1 a tyto mu protokolárně předat (předávací protokol tvořil přílohu č. 2 smlouvy). Podmínkou účinnosti smlouvy bylo, že žalobce získá rozhodnutí o registraci nestátního zdravotnického zařízení pro obor chirurgie a uzavře smlouvu o poskytování a úhradě zdravotní péče s Všeobecnou zdravotní pojišťovnou České republiky (dále jen „VZP“). Mezi účastníky bylo dále nesporné, že 27. června 2008 potvrdili předávací protokol a jeho dodatek z téhož data a že žalovaný předal žalobci za účasti pronajímatele objektu (společnosti (PROFI – Z, spol. s r.o.), který též protokol potvrdil, vybavení ordinace a zákrokového sálu, počítač, evidenci pacientů na DVD nosiči, text nájemní smlouvy k prostorám ambulance a sadu klíčů. V dodatku k předávacímu protokolu účastníci konstatovali, že vybavení ordinace a zákrokového sálu je ve vlastnictví majitele objektu (PROFI – Z, spol. s r.o.), tyto věci jsou předmětem nájemního vztahu mezi majitelem objektu a žalobcem a jejich předáním do užívání nevzniká žalobci vlastnické právo k nim. Žalobce ordinaci a zákrokový sál převzal, žalovanému doplatil doplatek kupní ceny. Po dvou letech dopisem z 5. května 2010 vyzval žalobce žalovaného k vrácení finančního plnění z neplatné smlouvy. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobce v době, kdy se měl stát vlastníkem vybavení ordinace a sálu, nemohl být v dobré víře, že jeho vlastníkem je žalovaný, jak vyplývá z dodatku k předávacímu protokolu podepsanému žalobcem před doplacením zbytku ceny ve výši 1 000 000 Kč. Nepřichází proto v úvahu nabytí vybavení ordinace a zákrokového sálku do vlastnictví žalobce od žalovaného jako nevlastníka podle § 446 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Soud prvního stupně zvažoval neplatnost smlouvy podle § 37 občanského zákoníku s ohledem na to, že předmět plnění nebyl v příloze č. 1 dostatečně určitě specifikován, nicméně v závěru o neplatnosti smlouvy z tohoto důvodu mu bránil princip výkladu smluv, podle kterého je prioritou výkladu závěr, podle něhož se neplatnost smlouvy nezakládá, a to v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 625/03 a tomu odpovídající judikaturou Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), např. s rozhodnutím sp. zn. 22 Cdo 2531/2005. Přitom přihlédl k tomu, že mezi účastníky nebylo sporu o jakou ordinaci a zákrokový sálek se jedná a že jim bylo známo, jak jsou v době podepsání smlouvy a předání protokolu vybaveny, ačkoliv to přesně v příloze č. 1 nespecifikovali. Vybavení bylo převážně s ohledem na jeho charakter možno určit pouze druhově, jak vyplývá z listiny – znaleckého posudku, a žalobce se domáhal vrácení poskytnutého peněžitého plnění až po dvou letech od převzetí ordinace a do té doby nedal nikterak najevo, že by měl pochyby ohledně určení jím užívaného vybavení. Soud prvního stupně souhlasil s námitkou žalovaného, že žalobce nemohl platně uplatnit námitku relativní neplatnosti předmětné smlouvy podle § 40a a 49a občanského zákoníku platného v květnu 2008 (dále jen „obč. zák.“). Žalobce sice prokázal, že jej žalovaný uvedl v omyl, že je vlastníkem vybavení ordinace a sálu, ale o skutečném vlastníkovi se žalobce dozvěděl ještě před doplacením ceny 1 000 000 Kč. Soud prvního stupně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2002, sp. zn. 30 Cdo 1251/2002, podle kterého o omluvitelný omyl nejde, pokud mýlící se osoba z nedbalosti nevyužila možnost ověřit si skutečnosti rozhodné pro uskutečnění zamýšleného právního úkonu, tedy měla-li možnost se takovému omylu vyhnout. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že právní úkon směřující k uzavření předmětné smlouvy je absolutně neplatný pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák., neboť je v rozporu s obecně uznávanými zásady morálky situace, kdy jedna strana, byť obchodněprávního vztahu, získala za částku 1 500 000 Kč do vlastnictví počítač bez software a DVD, na kterém je evidence 2 525 pacientů chirurgické ambulance, kteří ji navštívili do uzavření smlouvy, když uvedené nemá hodnotu srovnatelnou s protiplněním 1 500 000 Kč. Hodnotu srovnatelnou s protiplněním by nebylo možno stanovit ani odkazem na výši čerpání úhrad žalovaným za výkony provedené v ordinaci v předchozím období. Přestože obchodní vztahy uzavírají podnikatelé provozující svoji podnikatelskou činnost za účelem dosažení zisku, je třeba, aby hodnota vzájemného plnění nebyla v takovém nepoměru, aby to překročilo hranici, kterou principy etické a mravní vyžadují. To se podle názoru soudu prvního stupně v daném případě stalo. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. listopadu 2012, č. j. 3 Cmo 214/2012-185, 3 Cmo 215/2012, rozsudek soudu prvního stupně opravil v datu vydání rozsudku a dále rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I změnil tak, že žaloba o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci 1 496 500 Kč s příslušenstvím oproti povinnosti žalobce vydat žalovanému evidenci 2 525 pacientů chirurgické ambulance žalovaného, v elektronické podobě na DVD nosiči, se zamítá. Rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II a usnesení téhož soudu ze dne 5. dubna 2012, č. j. 35 Cm 44/2010-163, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěr