23 Cdo 237/2025 — Nejvyšší soud

23 Cdo 237/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 9. 2025 Spisová značka:23 Cdo 237/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:23.CDO.237.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Rozhodčí řízení Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 31 písm. e) předpisu č. 216/1994 Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 10. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 237/2025-79 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně Golf Resort Cihelny, a.s., se sídlem v Lovosicích, Svatopluka Čecha 1077/25, identifikační číslo osoby 27161005, zastoupené JUDr. Květoslavem Hlínou, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31, proti žalované KRAK-CHEM Sp. z.o.o., se sídlem v Krakově, Makowskiego 30/19, Polsko, identifikační číslo osoby 356735622, zastoupené Mgr. Jiřím Halaburtem, LL.M, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 43/6, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 24/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 9. 2024, č. j. 4 Cmo 100/2024-57, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 146 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce. Stručné odůvodnění: 1. Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 1. 2024, č. j. 32 Cm 24/2023-21, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zrušení rozhodčího nálezu vydaného dne 31. 7. 2023 Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky pod sp. zn. Rsp 6/2022 (výrok I), dále zamítl návrh, aby soud odložil vykonatelnost uvedeného rozhodčího nálezu (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). 2. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) dovoláním napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II, ve výroku III jej změnil jen tak, že náklady řízení před soudem prvního stupně je povinna nahradit žalobkyně žalované, jinak v tomto výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 3. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, neboť odvolací soud dospěl – dle dovolatelčina názoru k nesprávnému – závěru, že v rozhodčím řízení nebyl porušen požadavek na rovné postavení stran a že nedošlo k porušení § 18 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, (dále také jen „ZRŘ“). 4. První okruh dovolacích námitek se týkal toho, že rozhodčí soud se nedostatečně vypořádal s kompenzačními námitkami žalobkyně (v rozhodčím řízení v postavení žalované), neprovedl důkazy, které žalobkyně ve vztahu ke kompenzační námitce navrhovala, a jednou z námitek se nezabýval vůbec. Tím rozhodčí soud podle názoru dovolatelky porušil § 18 ZRŘ a bylo namístě rozhodčí nález zrušit z důvodu podle § 31 písm. e) ZRŘ. Vzhledem k tomu, že soudy napadený rozhodčí nález nezrušily, odchýlily se dle názoru dovolatelky od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2016/2011, podle něhož mají účastníci rozhodčího řízení právo, aby se vznesenými námitkami rozhodčí soud věcně zabýval. Tím, že se rozhodčí soud věcně nezabýval posouzením námitek žalobkyně, jí znemožnil plně uplatnit svou obranu proti nároku uplatněnému rozhodčí žalobou. Pokud takový postup považoval odvolací soud za souladný s § 18 ZRŘ, pak se dle dovolatelky odchýlil od judikatury, na kterou odkazovala. 5. Druhý okruh námitek dovolatelky se vztahoval k tomu, že rozhodčí soud odůvodnil svůj závěr, že se první kompenzační námitkou žalobkyně nebude zabývat, tím, že pohledávky uplatněné prostřednictvím této námitky považoval za nejisté. Dovolatelka namítala, že posouzení, zda je pohledávka nejistá, má být založeno na individuální úvaze s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, a nemá jít o paušální konstatování, že každá pohledávka z odpovědnosti za vady díla je neurčitou či nejistou, což učinil právě rozhodčí soud v projednávané věci. Za nesprávné právní posouzení pak dovolatelka považovala závěr odvolacího soudu, který v napadeném rozhodnutí akceptoval, že se rozhodčí soud nebude z tohoto důvodu uplatněnými pohledávkami zabývat. Odkázala v tomto směru na konkrétní judikáty dovolacího soudu vztahující se k posuzování, zda je pohledávka neurčitá či nejistá. 6. Třetí okruh dovolacích námitek se týkal toho, že se odvolací soud dle názoru dovolatelky nevypořádal se změnou rozhodčí žaloby, neboť žalovaná (v rozhodčím řízení jako žalobkyně) se v rozhodčím řízení domáhala zaplacení toliko jistiny a svůj nárok rozšířila o zákonný úrok z prodlení až v závěrečném návrhu. Dovolatelka namítala, že rozhodčí soud postupoval vadně, pokud o připuštění změny žaloby nerozhodl, ale o změněném návrhu jednal a rozhodoval. Odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1201/2007, od něhož se odvolací soud dle dovolatelky odchýlil, pokud postup rozhodčího soudu posvětil s argumentací, že žalobkyně (v rozhodčím řízení žalovaná) měla možnost na rozšíření rozhodčí žaloby reagovat. V tomto směru dovolatelka namítala, že odvolací soud její námitku posoudil neúplně toliko dle § 31 písm. f) ZRŘ, aniž by se zabýval tím, že rozhodčí soud svým vadným postupem odňal žalobkyni (v rozhodčím řízení žalované) možnost věc projednat, tedy tím, zda byl naplněn důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. e) ZRŘ. Závěrem dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se předmětný rozhodčí nález zrušuje, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů, případně aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 7. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání je zcela nedůvodné, odkázala na obdobná řízení mezi týmiž stranami, a navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení. 8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je přípustné. 9. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 10. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 11. Dovolání není přípustné. 12. Ačkoli dovolatelka výslovně v dovolání žádné konkrétní otázky hmotného či procesního práva neformulovala, lze z obsahu dovolání a z výše shrnutých okruhů dovolacích námitek dovodit, že dovolatelka spatřovala přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (na jejíž konkrétní rozhodnutí odkázala) při řešení (i) otázky týkající se vypořádání se s obranou žalobkyně (v rozhodčím řízení žalované) a s jejími důkazními návrhy v rozhodčím řízení; dále (ii) otázky posouzení, zda pohledávka uplatněná kompenzační námitkou v rozhodčím řízení byla nejistá, a konečně (iii) otázky, zda rozhodčí soud neposkytl žalobkyni (v rozhodčím řízení žalované) možnost věc projednat tím, že rozhodoval o změněné rozhodčí žalobě. 13. Nejvyšší soud i Ústavní soud ve své rozhodovací praxi ustáleně vycházejí z toho, že byť rozhodčí řízení nemůže znamenat vzdání se právní ochrany (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 1794/10), neznamená to, že by procesní garance musely být na stejné úrovni jako v občanském soudním řízení před obecnými soudy, neboť tím by došlo k setření výhod rozhodčího řízení. Přezkum rozhodčího nálezu soudem dle § 31 ZRŘ se tak omezuje na ověření stěžejních procesních otázek, zejména pravomoci rozhodce a dodržení v