23 Cdo 2385/2025 — Nejvyšší soud

23 Cdo 2385/2025 citace  Název judikátu:Věcná příslušnost soudů. Průmyslové vlastnictví. Smluvní pokuta. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 12. 2025 Spisová značka:23 Cdo 2385/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:23.CDO.2385.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Příslušnost soudu věcná Duševní vlastnictví Ochranné známky Smluvní pokuta Dotčené předpisy:§ 6 odst. 1 písm. a) předpisu č. 221/2006 Sb. § 39a předpisu č. 6/2002 Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:9. 2. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 2385/2025-520 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně P Automobil Import s.r.o., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 2006/9, Krč, identifikační číslo osoby 25080229, zastoupené Mgr. Radovanem Hrubým, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1003/3, proti žalované V-group s.r.o., se sídlem v Kladně, Ke Stadionu 3228, identifikační číslo osoby 47541598, zastoupené Mgr. Jakubem Řehořem, advokátem se sídlem v Kladně, Dělnická 3328, o zaplacení 1 000 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 22 C 34/2020, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2025, č. j. 21 Co 77/2025-474, takto: Dovolání se zamítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 4. 2024, č. j. 22 C 34/2020-344, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 6. 2024, č. j. 22 C 34/2020-362, uložil žalované povinnost žalobkyni zaplatit 1 000 000 Kč (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 2. K odvolání žalované Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) dovoláním napadeným usnesením zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc postoupil Městskému soudu v Praze jakožto soudu věcně příslušnému. 3. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty, kterou si strany sjednaly v koncesionářské smlouvě uzavřené dne 27. 5. 2011, kterou žalobkyně jakožto dodavatelka udělila žalované nevýhradní právo, aby ve vztahu ke koncovým zákazníkům prováděla propagaci, distribuci a prodej nových vozidel tovární značky Peugeot a poskytovala související služby. V souvislosti s tím smlouva umožňovala (resp. zavazovala žalovanou), aby nabízené služby propagovala také prostřednictvím log a označení výrobce vozidel chráněných jako ochranné známky. Dle tvrzení žalobkyně si účastnice pro případ skončení smlouvy ujednaly povinnost žalované neprodleně odstranit a neužívat veškeré poutače, plakáty, označení, signalizaci, značky, loga a ostatní rozlišovací znaky, které patří žalobkyni nebo výrobci (tím je společnost AUTOMOBILES PEUGEOT). Za porušení této povinnosti byla ve smlouvě sjednána smluvní pokuta ve výši 25 000 Kč za každý den trvání porušení tohoto závazku. Žalovaná přesto i po skončení smlouvy nadále na svých poutačích a webových stránkách uváděla logo PEUGEOT, čímž se vůči veřejnosti prezentovala jako autorizovaný prodejce nových vozů této značky. Prodlení žalované s odstraněním předmětných hmotných nosičů, které i nadále obsahovaly rozlišovací znaky patřící výrobci, trvalo dle žalobkyně od 8. 9. 2018 po dobu minimálně 647 dní. 4. Soud prvního stupně rozhodl o nároku žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty rozsudkem ve věci samé. Odvolací soud ovšem dospěl k závěru, že z rozhodujících skutečností vylíčených žalobkyní v žalobě, které jsou určující pro posouzení procesní otázky věcné příslušnosti soudu, se podává, že žalobkyně uplatňuje nárok na smluvní pokutu za porušení smluvní povinnosti zdržet se užívání specifikované ochranné známky, tedy nároku vycházejícího z průmyslového vlastnictví, a vzhledem k tomu je podle § 6 odst. 1 písm. a) zákona č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví, (dále také jen „ZVPPV“) a podle § 39 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, (dále jen „zákon o soudech a soudcích“) výlučně příslušným k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni Městský soud v Praze. Odvolací soud proto zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc postoupil Městskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v tom, že usnesení odvolacího soudu závisí ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „o. s. ř.“) na řešení otázky procesního práva týkající se toho, zda nárok na zaplacení smluvní pokuty, která utvrzuje smluvní povinnost odstranit a nepoužívat jakékoliv poutače, plakáty, označení, signalizaci, značky, loga a ostatní rozlišovací znaky ve smlouvě blíže specifikované, je nárokem vycházejícím z průmyslového vlastnictví ve smyslu § 6 odst. 1 písm. a) ZVPPV, případně věcí ve smyslu § 39 odst. 2 zákona o soudech a soudcích. 6. Dovolatelka namítala, že odvolací soud se v rozhodnutí týkajícím se příslušnosti soudu v obdobné věci, z něhož v projednávané věci vycházel (usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 2. 2022, sp. zn. Ncp 82/2022), nedostatečně argumentačně vypořádal s otázkou, zda a proč by měl být nárok na zaplacení smluvní pokuty natolik úzce spjat s právy průmyslového vlastnictví, aby založil výlučnou věcnou příslušnost Městského soudu v Praze. Namítala nesprávnost právního posouzení věci, neboť dle jejího názoru se v projednávané věci nejedná o nárok vycházející z průmyslového vlastnictví ve smyslu § 6 odst. 1 písm. a) ZVPPV. Vymáhání nároku na zaplacení smluvní pokuty dle dovolatelky nespadá pod citované ustanovení, neboť zákon o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví navazuje na jednotlivé zákony upravující práva průmyslového vlastnictví, upravuje právní prostředky vymáhání práv upravených těmito zákony, muselo by se tedy jednat o práva z průmyslového vlastnictví, nikoli o práva plynoucí z toliko smlouvou ujednané povinnosti hradit smluvní pokutu. Poukázala na to, že z obsahu žaloby plyne, že jde o uplatnění nároku vyplývajícího z porušení smluvní povinnosti, a nejde tedy o nárok, jehož základ by byl záležitostí práva průmyslového vlastnictví, nýbrž jde o toliko jednoduchý nárok plynoucí z porušení smluvního ujednání. 7. Dovolatelka také odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 31 Cdo 4848/2014, podle něhož je při výkladu ustanovení určujících věcnou příslušnost třeba vycházet z toho, že vymezení věcné příslušnosti odráží zejména složitost věcí a zvláštnosti právní úpravy a že krajským soudům jsou v prvním stupni svěřeny věci skutkově či právně složité. V nyní projednávané věci ovšem nešlo o věc skutkově či právně složitou, nýbrž jde o běžně se v praxi vyskytující nárok na zaplacení smluvní pokuty. Dovolatelka v nesprávnosti závěru odvolacího soudu ohledně věcné příslušnosti soudu v prvním stupni spatřovala i zásah do svého práva na zákonného soudce garantovaného čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Závěrem proto navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 8. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. III. Přípustnost dovolání 9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem, posuzoval, zda je dovolání přípustné. 10. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 11. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 12. Nejvyšší soud shledal dovolání žalobkyně přípustným podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky, zda spor o zaplacení smluvní pokuty, kterou byl utvrzen závazek odstranit a dále neužívat po skončení smlouvy označení náležející druhé smluvní straně, popř. třetí osobě, přičemž tato označení jsou chráněna jako zapsané ochranné známky, je sporem o nároku vycházejícím z průmyslového vlastnictví, pro jehož projednání a rozhodnutí je v prvním stupni příslušný Městský soud v Praze podle § 6 odst. 1 písm. a) ZVPPV. 13. Tato otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu 14. Dovolání není důvodné. 15. Podle § 1 ZVPPV tento zákon zapracovává příslušn