23 Cdo 2481/2021 — Nejvyšší soud

23 Cdo 2481/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 10. 2021 Spisová značka:23 Cdo 2481/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.2481.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Nepřípustnost dovolání Nekalá soutěž Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř. § 2976 odst. 1 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:12. 1. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 2481/2021-537 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně České Radiokomunikace a.s. se sídlem v Praze 6, Skokanská 2117/1, Břevnov, PSČ 169 00, identifikační číslo osoby 24738875, zastoupené Mgr. Ing. Markétou Císařovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, V Celnici 1031/4, PSČ 110 00, proti žalovanému Canal+ Luxembourg S. à r.l. se sídlem v Lucemburku, 2 Rue Albert Borschette, L-1246, Lucembursko, registrační číslo B87.905, zastoupenému Mgr. Tomášem Matějovským, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1079/3a, PSČ 110 00, o ochraně proti nekalé soutěži, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 22/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 2021, č. j. 3 Cmo 2/2020-448, t a k t o : I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil výrok III rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2019, č. j. 2 Cm 22/2018-333, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 7. 2019, č. j. 2 Cm 22/2018-357, jímž soud prvního stupně uložil právnímu předchůdci žalovaného (společnosti M7 Group S.A.) umístit na webové stránky www.skylink.cz specifikovanou omluvu žalobkyni a jejím zákazníkům a smluvním partnerům, potvrdil výrok IV tohoto rozsudku, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu o uložení povinnosti zaplatit žalobkyni přiměřené zadostiučinění ve výši 7 350 000 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud tak rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po právním předchůdci žalovaného ochrany proti nekalosoutěžnímu jednání, jehož se měl právní předchůdce žalovaného dopustit tím, že v souvislosti s přechodem na standard digitálního pozemního vysílání DVB-T2 uskutečnil reklamní kampaň, v níž uváděl nepravdivé údaje o žalobkyni a vyvolával v koncových zákaznících nedůvěru vůči službám poskytovaným žalobkyní v tomto vysílacím standardu. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež v odvolacím řízení nedoznala změn, podle kterých oba účastníci v rámci výkonu své podnikatelské činnosti zajišťují přenos signálu umožňujícího příjem televizního vysílání. Právní předchůdce žalovaného v reklamní kampani realizované v roce 2018 na internetu a v rozšiřovaných tištěných letácích uváděl údaje, že začal postupný konec vysílání televize přes anténu a vypínání pozemního vysílání, že je nutné se s klasickou televizní anténou rozloučit, že je obtížné zachytit signál prostřednictvím televizní antény, přenos je nekvalitní a je obtížné zjistit, která televize přijímá televizní signál v novém standardu. Jeho reklama navíc neobsahovala srovnání nákladů nutných na přechod na nový standard pozemního vysílání vůči nákladům na přechod na satelitní vysílání a poukazovala pouze na nevýhody televizního vysílání poskytovaného žalobkyní. Tato reklamní kampaň právního předchůdce žalovaného byla poměrně dlouhá a masivní a mohla zasáhnout milióny zákazníků. V jejím důsledku došlo k nemajetkové újmě na straně žalobkyně spočívající ve zhoršení vnímání jí poskytované služby ze strany zákazníků ohledně její dostupnosti, kvality a jiných vlastností, čímž došlo ke zhoršení její vyjednávací pozice s televizními stanicemi, pro které žalobkyně přenos signálu zajišťuje. Byl rovněž prokázán prakticky nevratný odliv minimálně 108 koncových příjemců pozemního televizního vysílání, kteří v souvislosti s reklamní kampaní právního předchůdce žalovaného s ním uzavřeli smlouvu o příjmu satelitního signálu. Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že jednání právního předchůdce žalovaného naplnilo předpoklady generální klauzule nekalé soutěže podle § 2976 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), a skutkových podstat klamavé reklamy (§ 2977 o. z.), nedovolené srovnávací reklamy (§ 2980 o. z.) a zlehčování (§ 2984 o. z.). Odvolací soud zdůraznil, že delikt nekalé soutěže je tzv. ohrožovacím deliktem, což znamená, že pro zhodnocení, zda k nekalé soutěži došlo, není nutné, aby újma existovala, nýbrž postačuje, pokud závadné jednání bylo způsobilé ji přivodit. Jednání právního předchůdce žalovaného bylo způsobilé takovou újmu přivodit, a to nikoli v nepatrném rozsahu, neboť jeho reklamní kampaň byla poměrně dlouhá a masivní a v některých konečných zákaznících vyvolala obavu, že po ukončení pozemního televizního vysílání v původním standardu nebudou moci nadále vůbec sledovat televizní programy nebo jen za cenu vysokých nákladů, když navíc bude složité se rozhodnout, jaký přístroj pořídit či co všechno pro zachování příjmu udělat. Toto jednání tak u části zákazníků způsobilo pochybnost, zda si nepořídit zařízení pro satelitní příjem signálu, aniž by zákazníci měli informace o nákladech placených ve smluvním vztahu s právním předchůdcem žalovaného. Navíc na straně žalobkyně byl prokázán skutečný vznik nemajetkové a majetkové újmy. Jako dostatečný způsob přiměřeného zadostiučinění k odčinění nemajetkové újmy žalobkyně se dle odvolacího soudu jeví uveřejnění omluvy na webových stránkách žalovaného, a to vzhledem k rozsahu způsobené nemajetkové újmy žalobkyni a druhu médií, které právní předchůdce žalovaného k nekalé soutěži použil. Rozsudek odvolacího soudu napadl v rozsahu, v jakém odvolací soud potvrdil výrok III rozsudku soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech řízení, žalovaný dovoláním, které považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), pro řešení otázky hmotného práva, zda v projednávané věci došlo k naplnění podmínky nekalé soutěže podle § 2976 odst. 1 o. z. spočívající ve způsobilosti jednání přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo zákazníkům, což je dle žalovaného otázka, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesprávnost právního posouzení věci spatřuje žalovaný v tom, že odvolací soud v rozporu se závěry vyjádřenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 139/2008, nezohlednil, že žalobkyni mohla být jednáním právního předchůdce žalovaného způsobena pouze újma hypotetická a zcela zanedbatelná, jež není dostačující pro vznik podmínek nekalé soutěže. Je tomu tak proto, že zákazníci žalobkyně jsou televizní vysílatelé, pro které žalobkyně zajišťuje přenos televizního signálu, a nikoli domácnosti jako tzv. koncoví zákazníci, kteří jsou naopak zákazníky žalovaného. Není tak možné, aby žalobkyni vznikla újma v důsledku zhoršení vnímání služby žalobkyně u těchto tzv. koncových zákazníků, na něž byla reklamní kampaň právního předchůdce žalovaného zaměřena. Jako reálnou nelze dle žalovaného hodnotit ani tvrzenou újmu spočívající ve zhoršení pozice žalobkyně při vyjednávání s vysílateli v důsledku odchodu tzv. koncových zákazníků, a to vzhledem k nízkému počtu těchto zjištěných odchodů, jejichž počet bude navíc vzhledem k možnosti používání více vysílacích platforem v domácnosti ve skutečnosti ještě nižší. Žalovaný dále namítl, že odvolací soud dospěl k závěru o vzniku újmy žalobkyně bez řádného provedení důkazů k tomuto tvrzení v rozporu s § 132 o. s. ř. a své rozhodnutí v rozporu s § 157 odst. 2 o. s. ř. v tomto směru nedostatečně zdůvodnil. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu a rovněž rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně se k dovolání žalovaného nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání nelze shledat přípustným podle § 237 o. s. ř. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe