23 Cdo 2543/2019 — Nejvyšší soud

23 Cdo 2543/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 6. 2021 Spisová značka:23 Cdo 2543/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.2543.2019.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odstoupení od smlouvy Postoupení pohledávky Dotčené předpisy:§ 345 obch. zák. § 437 odst. 5 obch. zák. § 527 odst. 1 obč. zák. § 507 odst. 1 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:2. 10. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 2543/2019-260 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně ZT energy s.r.o., se sídlem v Blansku, Svitavská 434/10, PSČ 678 01, IČO 60731800, zastoupené Mgr. Radkem Hladkým, advokátem, se sídlem v Praze 1, Národní 973/41, PSČ 110 00, proti žalované České spořitelně, a.s., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, PSČ 140 00, IČO 45244782, o zaplacení částky 1 943 648,27 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 Cm 209/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2019, č. j. 25 Co 354/2018-210, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2019, č. j. 25 Co 354/2018-210, s výjimkou části výroku pod bodem I, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I ohledně částky 12 342 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 12 342 Kč a ohledně úroku z prodlení z částky 1 874 863,27 Kč ve výši 8,05 % ročně od 7. 4. 2015 do zaplacení, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 4 svým v pořadí druhým rozsudkem ze dne 3. 4. 2018, č. j. 43 C 209/2015-161, zamítl žalobu, podle které by žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 1 943 648,27 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p.a. z částky 1 943 648,27 Kč za dobu od 7. 4. 2015 do zaplacení (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Soud prvního stupně zjistil, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o postoupení pohledávky (dále též jen „Smlouva“). Žalobkyně zaplatila cenu za postoupení pohledávky 1 874 863,27 Kč. Kromě jiných dokladů žalovaná předala žalobkyni smlouvu o zajištění pohledávky zástavním právem k nemovitostem. Žalobkyně přihlásila tuto pohledávku do insolvenčního řízení vedeného se společností Teplo Zubří, s.r.o., jako zajištěnou. Insolvenční správce pohledávku popřel a Krajský soud v Ostravě rozhodl, že žaloba, podle které by bylo určeno, že pohledávka zajištěná majetkem dlužníka společnosti Teplo Zubří, s.r.o., přihlášená žalobkyní do insolvenčního řízení přihláškou ze dne 18. 4. 2011, je po právu, se zamítá. Žalobkyně odstoupila od smlouvy o postoupení pohledávky úkonem z 2. 4. 2015, nyní žalobkyně požaduje jednak vrácení částky, kterou za pohledávku zaplatila, jednak se domáhá z titulu náhrady škody zaplacení částky 68 785 Kč za náklady řízení v incidenčním sporu. Tento skutkový stav právně posoudil takto: Smlouva o postoupení pohledávky byla uzavřena v roce 2011, tedy podle § 524 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), přičemž oba účastníci vystupovali v tomto smluvním vztahu jako podnikatelé při své podnikatelské činnosti. Podle názoru soudu prvního stupně odstoupení od smlouvy ze strany žalobkyně je třeba posuzovat podle příslušných ustanovení tehdy platného obchodního zákoníku. Pro běh promlčecí doby i práva na odstoupení od smlouvy je podle soudu prvního stupně rozhodný okamžik, kdy bylo lze poprvé od Smlouvy odstoupit. Bylo-li důvodem pro odstoupení od Smlouvy porušení závazku, jde o situaci, kdy je odstoupení od smlouvy právem vzniklým z porušení povinnosti, tedy o případ, na který pamatuje speciální ustanovení § 393 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“). Pokud jde o námitku promlčení možnosti odstoupit od smlouvy uplatněnou žalovanou, v každém případě zde běžela promlčecí doba čtyřletá podle § 397 obch. zák.; právo žalobkyně na odstoupení od smlouvy proto nebylo promlčeno, protože i bez ohledu na další skutečnosti smlouva o postoupení pohledávky byla uzavřena 7. 4. 2011, žaloba byla podána 27. 5. 2015. Počátek běhu čtyřleté promlčecí doby pro odstoupení od smlouvy by měl být podle soudu prvního stupně vztahován k datu, kdy žalovaná žalobkyni oznámila, že souhlasem valné hromady nedisponuje, a proto ho nedodá, což se stalo s konečnou platností dopisem ze dne 7. 7. 2011. Úkon odstoupení od smlouvy byl doručen žalované dne 3. 4. 2015. V korespondenci, kterou žalobkyně adresovala žalované, již upozorňovala opakovaně na možnost odstoupení od smlouvy. Smluvní možnost odstoupení od smlouvy ve Smlouvě stanovena nebyla, takže ho bylo možno učinit pouze v režimu podstatného nebo nepodstatného porušení smlouvy podle § 345 a 346 obch. zák. Podle soudu prvního stupně skutečnost, že pohledávka ze Smlouvy nebyla zajištěna zástavním právem k nemovitosti, byla podstatným porušením Smlouvy a žalobkyně mohla odstoupit od Smlouvy bez zbytečného odkladu poté, kdy se o tomto porušení dozvěděla, po doručení dopisu žalované ze dne 7. 7. 2011. Žalobkyně tak neučinila. Z tohoto důvodu však zanikla jen možnost odstoupit od Smlouvy ihned. V řízení nebylo prokázáno, že by si žalobkyně výslovně vymínila, např. ve Smlouvě nebo před jejím uzavřením, že bez platného zajištění by smlouvu o postoupení pohledávky neuzavřela. Z dokladů, které jí však byly žalovanou předloženy, mohla mít dobrou víru v to, že pohledávka je platně zajištěna zástavním právem k nemovitosti. Bylo zjištěno, že žalobkyně měla zájem získat objekt kotelny, resp. měla zájem, aby tento objekt nenabyla třetí osoba. Žalobkyně však nemohla automaticky předpokládat, že v rámci insolvenčního řízení objekt získá, protože tam mohli být další zajištění věřitelé, nicméně šance na uspokojení zajištěné pohledávky byly větší. Žalobkyně si mohla prohlédnout u žalované veškeré potřebné doklady, které měla žalovaná k dispozici, i ty, které se týkaly zástavního práva. V době předsmluvních jednání, uzavírání dohody o mlčenlivosti a po předložení veškerých dokladů, které měla žalovaná k dispozici a umožnila je žalobkyni prohlédnout, mohla žalobkyně zjistit, že souhlas valné hromady mezi předloženými doklady není. V řízení bylo také prokázáno, že pohledávka byla zajištěna ještě směnkami. Soud prvního stupně odkázal na ustanovení § 351 obch. zák. a § 311 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) – dále jen „insolvenční zákon“, a uzavřel, že v době, kdy žalobkyně od Smlouvy odstoupila, už platně odstoupit nemohla, protože žalobkyně by již neměla co vracet ze zrušené Smlouvy. Společnost TEZU BIO s.r.o., obligační dlužník ze smlouvy o úvěru, byla po zrušení konkurzu vymazána z obchodního rejstříku dne 30. 1. 2015 a nejpozději tímto okamžikem pohledávka zanikla, protože společnost zanikla bez právního nástupce. Žalobkyně se nechovala s péčí řádného hospodáře, když jako věřitel postoupenou pohledávku neuplatnila v insolvenčním řízení vedeném na dlužníka Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. KSOS 34 INS XY, nepřihlášením pohledávky do insolvence vedené na majetek dlužníka, resp. jejím nevymáháním a zbytečným otálením, než přistoupila k odstoupení. Žalobkyně nepřihlásila pohledávku jako směnečně zajištěnou do insolvenčního řízení společnosti Teplo Zubří, s.r.o., přesto, že disponovala směnkou od 17. 3. 2006, a nedělala ani žádné právní kroky ve vztahu k dalšímu per avalovi společnosti Energo Bio spol. s r.o., která byla zrušena s likvidací nařízenou usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. 28 Co 68/2015-18. Ohledně nároku žalobkyně na náhradu škody, která měla žalobkyni vzniknout v souvislosti s neplatností smlouvy o zastavení nemovitostí a jež spočívá v nákladech na právní zastoupení v incidenčním sporu v celkové výši 68 785 Kč, dospěl soud prvního stupně k závěru, že nebyly splněny základní předpoklady odpovědnosti za škodu, přímá příčinná souvislost s uplatněným nárokem. Jednalo se o částku, kterou žalobkyně vynaložila za své právní zastoupení v incidenčním sporu, a o náklady řízení, které uhradila protistraně. Žalobkyně nebyla ve sporu, který sama zahájila, úspěšná, přičemž věděla, že potřebným dokladem nedisponuje. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 1. 2019, č. j. 25 Co 354/2018-210, změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé ohledně částky 1 943 648,27 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p.a. z částky 1 943 648,27 Kč za dobu od 7. 4. 2015 do zaplacení tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 1 931 306,27 Kč s úrokem