23 Cdo 266/2025 – Nejvyšší soud

23 Cdo 266/2025-254 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně HALGATE GROUP s. r. o., se sídlem v Praze, Kaprova 42/14, identifikační číslo osoby 06829619, zastoupené Mgr. Lucií Tycovou Rambouskovou, advokátkou se sídlem v Praze, Národní 973/41, proti žalovaným 1. FSX Advisory a. s., se sídlem v Praze, Křižíkova 213/44, identifikační číslo osoby 08111979, zastoupené Mgr. Václavem Žaludem, advokátem se sídlem v Praze, Rohanské nábřeží 671/15, a 2. ARKADA FOUR s. r. o., se sídlem v Praze, Gogolova 228/8, identifikační číslo osoby 10925767, zastoupené Mgr. Zuzanou Hájkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Slavíkova 1568/23, o určení neplatnosti právního jednání a určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 307/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2023, č. j. 29 Co 310/2023-157, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit 1. žalované náhradu nákladů dovolacího řízení v částce 7.865 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce. III. Žalobkyně je povinna zaplatit 2. žalované náhradu nákladů dovolacího řízení v částce 7.865 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce. O d ů v o d n ě n í : (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.) Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 4. 2023, č. j. 43 C 307/2022-82, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 12. 9. 2022 uzavřené mezi původní žalovanou č. 1 jako prodávající a žalovanou č. 2 jako kupující, jejímž předmětem byl úplatný převod vlastnického práva k nemovitosti zde blíže určené (výrok I), zamítl žalobu, podle které by soud určil, že žalobkyně je výlučným vlastníkem nemovitostí zde blíže určených (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III a IV). K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 12. 2023, č. j. 29 Co 310/2023-157, rozhodl, že v řízení bude namísto dosavadní 1. žalované Golden office, s. r. o. jednáno se společností Company New, a. s. (první výrok), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a II a ve výroku III a IV jej změnil co do výše přiznaných nákladů řízení (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (třetí a čtvrtý výrok). Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe nebo mají být tyto otázky dovolacím soudem posouzeny jinak“. V konkrétnosti dovolatelka uvádí, že jde o: a) „Otázku změny žalobního návrhu učiněného dovolatelkou ve smyslu § 95 odst. 1 o. s. ř. b) Otázku nepřipuštění navrhovaných důkazů, majících zásadní vliv na výsledné rozhodnutí soudu, ve smyslu § 120 odst. 1 o. s. ř. c) Otázku nedostatečného posouzení skutečností souvisejících s předsmluvním jednáním dovolatelky a 1. žalované ve smyslu § 1729 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále též jen ,o. z.‘). d) Otázku naléhavého právního zájmu dovolatelky ve smyslu § 80 o. s. ř.“ Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. První žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že dovolání považuje na nepřípustné, a proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl. Druhá žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že dovolání trpí vadami. Navrhuje proto, aby jej dovolací soud odmítl, příp. zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je včasně podané oprávněnou osobou zastoupenou advokátem. Zkoumal dále, zda splňuje náležitosti předepsané v § 241a odst. 2 o. s. ř. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle § 241a odst. 3 se důvod dovolání vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Řádné vymezení předpokladů přípustnosti je obligatorní náležitostí dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2315/2014, ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2097/2015, a ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3535/2016) a současně nezbytnou podmínkou jeho projednatelnosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3105/2015, ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4856/2015, ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1309/2016, a ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016). V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak). Úlohou dovolacího soudu přirozeně není z vlastní iniciativy vyhledávat případná možná právně kvalifikační pochybení odvolacího soudu. Vymezení důvodů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nemůže nahradit pouze vyjádřený nesouhlas s právním posouzením věci přijatým odvolacím soudem (k povinnosti rozlišit důvod přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS – st. 45/16, jež bylo publikováno pod číslem 460/2017 Sb.). Teprve pokud se dovolací důvod, kterým může být pouze nesprávné právní posouzení věci, vymezí tak, že dovolatel uvede závěr při interpretaci či aplikaci konkrétního ustanovení hmotného či procesního práva, který pokládá za nesprávný, a vysvětlí, v čem tuto nesprávnost shledává, pak některý ze čtyř možných zákonem upravených případů přípustnosti dovolání je třeba vymezit klasifikací otázky hmotného či procesního práva, na jejímž řešení konečné rozhodnutí odvolacího soudu závisí, následně je třeba spojit vazbu tohoto řešení s rozhodovací praxí dovolacího soudu, tj. zda se jednalo o otázku dosud neřešenou, o otázku, která je v praxi soudu dovolacího řešena odchylně, nebo o otázku, která byla řešena v rozporu s praxí dovolacího soudu, popřípadě o otázku, která již v praxi byla dovolacím soudem vyřešena, ale ten by měl o ní nově rozhodnout jinak (k tomu dále srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dn