23 Cdo 2670/2022 — Nejvyšší soud

23 Cdo 2670/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:20. 9. 2023 Spisová značka:23 Cdo 2670/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.2670.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Vlastnictví Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 445 obch. zák. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:18. 12. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 2670/2022-559 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Kaiser Netherlands, B. V., se sídlem 50th Street North 0 1943, 35212 Birmingham, Alabama, Spojené státy americké, zastoupené JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem se sídlem v Praze, Štěpánská 653/17, proti žalované Liberty Ostrava a.s., se sídlem v Ostravě, Vratimovská 689/117, identifikační číslo osoby 45193258, zastoupené Mgr. Davidem Ilczyszynem, advokátem se sídlem v Praze, U Prašné brány 1078/1, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 C 82/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 5. 2022, č. j. 8 Co 199/2018-510, ve znění opravného usnesení ze dne 29. 6. 2022, č. j. 8 Co 199/2018-527, t a k t o: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 4.114 Kč na náhradu nákladů dovolacího řízení k rukám zástupce žalované do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.) Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 17. 9. 2021, č. j. 30 C 82/2015-438, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastníkem stavby – průmyslového objektu bez čísla popisného a bez čísla evidenčního nacházejícího se na parcelách ve výroku blíže specifikovaných, která je podle výpisu z katastru nemovitostí vedena v katastrálním území 715085 Bartovice a zapsána na listu vlastnictví č. 896, a to včetně všech součástí, příslušenství a zařízení, jak vyplývá ze smlouvy, kterou účastníci sjednali dne 27. 7. 1997 (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.). K odvolání žalobkyně odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Proti výše uvedenému rozsudku podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že je navrhuje odmítnout pro nepřípustnost. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dovolací soud dále posoudil, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř. a zda je přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolání není přípustné. Dovolatelka předně namítá nesprávné právní posouzení věci „v souvislosti s otázkou přechodu vlastnického práva ke zhotovenému dílu, tj. ke stavbě (tj. v daném případě k Minihuti) od zhotovitele na objednatele v případě, že stavba (tj. v daném případě Minihuť) byla zhotovena zhotovitelem na pozemku objednatele“. Konkrétní otázky (podle obsahu dovolání) dovolatelka formuluje takto: „Zda může dojít při zhotovování stavby (jako nemovitosti) k přechodu vlastnického práva od zhotovitele na objednatele v závislosti na splnění určité podmínky.“ Dle dovolatelky jde o otázku, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud jednoznačně vyřešena. „Kdy došlo k přechodu vlastnického práva ze žalobkyně na žalovaného?“ Tuto otázku měl odvolací soud vyřešit v rozporu s rozsudkem bývalého Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 1992, sp. zn. 3 Cdo 111/92, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 44/1993 (dále jen „R 44/1993“). Prostřednictvím výše formulovaných otázek dovolatelka nepředkládá právní otázku, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, respektive kterou měl odvolací soud vyřešit v rozporu s R 44/1993, nýbrž požaduje po dovolacím soudu posouzení individuálních okolností konkrétního případu. Východiskem tohoto posouzení je ostatně výklad konkrétní smlouvy. V projednávané věci pro posouzení otázky nabytí vlastnického práva (kdo je vlastníkem předmětných nemovitostí) byl pro odvolací soud rozhodující výklad ujednání ve smlouvě o dílo. Podle skutkových zjištění ve smlouvě SF1 si strany ujednaly v čl. 6.5.6., 6.9.1., 6.9.2., 13.3.1., 14.7.3. nabytí vlastnického práva k dosud zhotovenému dílu, když toto vázali na okamžik předběžné přejímky, příp. na okamžik konečné přejímky, konečné platby či pro případ ukončení smlouvy. Došlo k celému provedení díla podle smlouvy SF0 včetně konečné přejímky. Odvolací soud uzavřel, že žalovaná se konečnou přejímkou dle smlouvy SF0 stala vlastníkem zhotoveného díla pro fázi 0. Dále podle skutkových zjištění došlo v případě smlouvy SF1 k předběžné přejímce. Odvolací soud uzavřel, že nejpozději v tuto chvíli se stala žalovaná vlastníkem díla zhotoveného do předběžné přejímky. Podle skutkových zjištění bylo vázáno nabytí vlastnického práva žalovanou také na případy, kdy by žalovaná odstoupila od smlouvy, tím došlo k ukončení smlouvy, k čemuž rovněž v daném případě došlo. Odvolací soud také uvedl, že navíc rozhodčí soud rozhodl o tom, že žalovaná již veškeré dlužné částky dle smlouvy SF1 žalobkyni uhradila a k nabytí vlastnického práva žalovanou by došlo rovněž tím, že zaplatila cenu za dílo. Žalobkyně i po poučení soudu netvrdila a neprokázala, že by i po předběžné přejímce dále dílo zhotovovala a že by jí tím vznikl nárok na zaplacení ceny díla. Odvolací soud tedy dospěl výkladem smlouvy k závěru, že splněním podmínek, které byly uvedeny ve smlouvě, pak nebylo nutno dalšího kroku, tj. smlouvy o přechodu vlastnictví z žalobkyně na žalovanou. Úmyslem stran zjevně nebylo, aby bylo nutné uzavírat další smlouvu, o čemž také svědčí skutečnost, že ani u smlouvy SF0 nebyla žádná další převodní smlouvy uzavírána, tato smlouva SF0 byla řádně splněna a došlo ke konečné přejímce. Pokud by měla být uzavírána další převodní smlouva, jistě by v případě SF0 uzavřena byla. Nejvyšší sou