23 Cdo 2730/2021 — Nejvyšší soud

23 Cdo 2730/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 12. 2021 Spisová značka:23 Cdo 2730/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.2730.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Jednání právnických osob Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 15 obch. zák. § 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:9. 3. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 2730/2021-582 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně S. S. P. – f., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, proti žalované VIRGIL SERVICES LTD., se sídlem v Suite 13, Oliaji Trade Centre, Francis Rachel Street, Victoria, Mahe, Seychelská republika, registrační číslo osoby 178065, zastoupené JUDr. Jiřím Holasem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 859/22, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 21/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 7. 2020, č. j. 65 C 21/2015-438, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2021, č. j. 20 Co 418/2020-527, takto: I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 7. 2020, č. j. 65 C 21/2015-438, se zastavuje. II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2021, č. j. 20 Co 418/2020-527, se odmítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Radka Pokorného. Odůvodnění: Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zrušení rozhodčího nálezu ze dne 26. 1. 2015, sp. zn. RSP 605/14, vydaného jediným rozhodcem Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále jen „předmětný rozhodčí nález“), kterým jí byla uložena povinnost uhradit právnímu předchůdci žalované částku 12 908 400 Kč s příslušenstvím a poměrnou část nákladů rozhodčího řízení ve výši 1 101 413,80 Kč. Žalobkyně považovala smlouvu o zprostředkování, kterou údajně uzavřela s právním předchůdcem žalované a jejíž součástí byla i sporná rozhodčí doložka, za absolutně neplatnou, protože uvedená smlouva byla podepsána způsobem odporujícím způsobu jednání za žalobkyni zapsanému v obchodním rejstříku. Nedostatek pravomoci rozhodce přitom žalobkyně namítla již v rámci prvního úkonu učiněného v rozhodčím řízení. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 7. 2020, č. j. 65 C 21/2015-438, zrušil předmětný rozhodčí nález (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 6. 5. 2021, č. j. 20 Co 418/2020-527, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, podle kterého byla dne 16. 5. 2012 sepsána listina označená jako „smlouva o výkonu zprostředkovatelské činnosti v obchodě, reklamě a propagaci a v oblasti informačního servisu“ (dále jen „zprostředkovatelská smlouva“), v níž byli jako účastníci označeni žalobkyně a právní předchůdce žalované (Z. K., narozený dne XY, zemřelý dne 18. 11. 2015). V čl. IX odst. 1 zprostředkovatelské smlouvy bylo uvedeno, že „(v)šechny spory vznikající z této smlouvy a v souvislosti s ní budou rozhodovány s konečnou platností u Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky podle jeho Řádu a pravidel jedním rozhodcem jmenovaným předsedou Rozhodčího soudu.“ Tuto listinu označili svými podpisy A. Ř., A. Ř., a Z. K.. A. Ř. působil ke dni podpisu této listiny jako místopředseda představenstva žalobkyně, zatímco A. Ř. byl v daném období majoritním vlastníkem žalobkyně a zároveň v rámci organizační struktury žalobkyně vykonával funkci prezidenta klubu; šlo však pouze o funkci čestnou (reprezentativní). Podle obchodního rejstříku bylo v rozhodném období k jednání jménem žalobkyně oprávněno představenstvo, přičemž ve všech věcech za společnost jednali společně dva členové představenstva. Ke dni 16. 5. 2012 v rámci představenstva žalobkyně vystupovali M. P. jako předseda, A. Ř. jako místopředseda a M. M. jako člen. Dne 7. 5. 2014 bylo na návrh právního předchůdce žalované (v rozhodčím řízení v postavení žalobce) zahájeno rozhodčí řízení, v němž rozhodčí soud (tvořený jediným rozhodcem) vydal dne 26. 1. 2015 předmětný rozhodčí nález. Rozhodčí soud shledal, že jeho pravomoc byla založena rozhodčí doložkou obsaženou v čl. IX odst. 1 zprostředkovatelské smlouvy. Žalobkyně (v rozhodčím řízení v postavení žalované) v prvním vyjádření k žalobě ze dne 5. 8. 2014 vznesla námitku nedostatku pravomoci rozhodčího soudu k projednání sporu. Odvolací soud se ztotožnil rovněž s právním posouzením věci soudem prvního stupně, podle kterého zprostředkovatelská smlouva žalobkyni nezavazovala, a proto byla předmětná rozhodčí doložka absolutně neplatná. Žalobkyni (pouze) svým podpisem nemohl zavázat A. Ř., neboť podle zápisu v obchodním rejstříku jménem žalobkyně navenek mohli jednat pouze dva členové představenstva společně. A. Ř. pak – s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k neslučitelnosti souběhu jednatelských oprávnění statutárního orgánu a zákonného zmocněnce podle § 15 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, dále jen „obch. zák.“ (představovanou zejm. rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Odo 11/2006) – nemohl žalobkyni zavázat ani z titulu výkonu funkce finančního ředitele. Závazek žalobkyně nevznikl ani podpisem A. Ř. Žalované se nepodařilo prokázat naplnění podmínek pro aplikaci § 15 obch. zák.: uzavírání zprostředkovatelské smlouvy s provizí ve výši přesahující 5 000 000 Kč za sezonu přitom nelze považovat za obvyklý či běžně činěný úkon při provozu podniku a žalovaná neprokázala, že by byl A. Ř. pověřen uzavíráním jakýchkoliv smluv. Oprávnění A. Ř. jednat za právnickou osobu podle zmiňovaného ustanovení nevyplývalo z jeho výkonu funkce prezidenta klubu (jelikož podle provedeného dokazování šlo o funkci čestnou) ani případně z jeho postavení majoritního vlastníka společnosti, který sice mohl svou vůlí chod žalobkyně řídit, nebyl však oprávněn za ni právně jednat. Jelikož rozhodčí soud rozhodoval na základě neplatné rozhodčí doložky, odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný. Rozsudek odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně (výslovně proti všem jejich výrokům) napadla žalovaná včasným dovoláním. Z jeho obsahu vyplývá, že žalovaná předkládá Nejvyššímu soudu následující otázky hmotného a procesního práva, jež podle jejího názoru odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, případně které měly být vyřešeny jinak. V prvé řadě žalovaná považuje závěr odvolacího soudu, podle něhož A. Ř. nebyl oprávněn zastupovat žalobkyni, za rozporný s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu týkající se výkladu ustanovení § 15 odst. 1 obch. zák. (představovanou rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 41/2011, a ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. 32 Odo 328/2004, či usneseními Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2223/2009, a ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 635/2008; žalovaná rovněž v dané souvislosti odkazuje na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 3. 2000, sp. zn. 9 Cmo 1080/99). Podle žalované byl A. Ř. zmocněn ke všem úkonům, ke kterým při výkonu funkce prezidenta klubu obvykle dochází, přičemž obvyklost úkonů je nutno posuzovat objektivně. Žalovaná odmítá názor, že by funkce prezidenta klubu měla být pouze reprezentativní; jako vrcholový manažer a vlastník žalobkyně byl A. Ř. nepochybně oprávněn podepisovat za žalobkyni smlouvy včetně rozhodčích doložek. Žalovaná dále namítá, že jednání A. Ř. zavazuje žalobkyni podle § 15 odst. 2 obch. zák. i v případě, kdyby podepsáním zprostředkovatelské smlouvy překročil zákonné zmocnění. Opačný závěr odvolacího soudu je proto v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4008/2010, podle kterého v případě, když pro přímé zastoupení svědčí obsah a okolnosti samotného právního jednání, je třeba mít za to, že pověřená osoba jednala za osobu pověřující; tuto domněnku lze vyvrátit důkazem, že třetí osoba věděla nebo mohla vědět (§ 15 odst. 2 obch. zák.) o tom, že pověřená osoba jednala sama za sebe. Právní předchůdce žalované ja