23 Cdo 2854/2021 — Nejvyšší soud

23 Cdo 2854/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 6. 2022 Spisová značka:23 Cdo 2854/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.2854.2021.3 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 373 obch. zák. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:21. 9. 2022 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 2619/22 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 2854/2021-187 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně SUPER PET, a.s., se sídlem v Poděbradech, Revoluční 1381, identifikační číslo osoby 27116808, zastoupené Mgr. Ing. Václavem Králem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Mánesova 808/22, proti žalované ECS Eurofinance, s.r.o., se sídlem v České Lípě, Mimoňská 3223, identifikační číslo osoby 27334929, zastoupené JUDr. Petrem Bauerem, advokátem se sídlem v Praze, Jinonická 804/80, o zaplacení 249.284 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 51 C 104/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 11. 5. 2021, č. j. 29 Co 155/2020-134, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 11.616 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.) Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 14. 11. 2019, č. j. 51 C 104/2018-74, zamítl žalobu o zaplacení částky 249.284 Kč s příslušenstvím a částky 1.200 Kč na nákladech spojených s uplatněním pohledávky (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a ve vztahu mezi účastníky a státem (výrok II. a III.). Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 249.284 Kč s příslušenstvím a částku 1.200 Kč na nákladech spojených s uplatněním pohledávky (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky (druhý výrok) a ve vztahu mezi účastníky a státem (třetí výrok). Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně do všech jeho výroků, podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, jež nebyly dle žalované dovolacím soudem „ve všech souvislostech“ dosud vyřešeny, částečně je pak namístě posoudit je pro daný případ jinak; dále se měl odvolací soud v právních otázkách výrazně odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka konkrétně tvrdí, že nedošlo k naplnění znaků odpovědnosti za škodu. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř. Současně dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí. Návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku byl zamítnut usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, č. j. 23 Cdo 2854/2021-179. K dovolání žalované se žalobkyně vyjádřila tak, že navrhuje dovolání žalované odmítnout, respektive zamítnout a přiznat žalobkyni náhradu nákladů za dovolací řízení. Nejvyšší soud postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalované rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá ve všech jeho výrocích, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o věci samé; výroky, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, se dovolací soud proto nezabýval. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Dovolání není přípustné. Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že žaloba o náhradu škody je důvodná, byly prokázány jak vznik škody a její výše, tak příčinná souvislost s porušením smluvní povinnosti žalované vůči žalobkyni, přičemž závazek žalované k náhradě škody byl sjednán již v samotné smlouvě. Dovolatelka ve výše uvedeném závěru odvolacího soudu spatřuje nesprávné právní posouzení věci s tím, že má za to, že k naplnění znaků odpovědnosti za škodu nedošlo. Konkrétněji namítá, že právní závěr odvolacího soudu o porušení právní povinnosti žalované je nesprávný, není zřejmé, jakou konkrétní právní povinnost žalovaná porušila, a odvolací soud se vůbec nevypořádal s naznačovanými okolnostmi, které ke krácení dotace vedly. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se žalovaná ve smlouvě zavázala k poradenství při administraci finanční podpory k financování projektu, poskytovat řádně porady k maximálnímu využití dotace, dále se zavázala k přípravě závazných podkladů a dokumentů k zadávacímu řízení a řešení mimořádných a krizových situací v projektu. Žalovaná se zavázala postupovat při plnění zadání s nejvyšší možnou odbornou péčí. V bodě 2.5.7 smlouvy se pak žalovaná zavázala nahradit žalobkyni bez zbytečného odkladu škodu, pokud jejím pochybením při plnění předmětu smlouvy, respektive zadání dojde k nedočerpání dotace nebo k uložení sankce poskytovatelem dotace žalobkyni. Podle § 567 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též jen „obch. zák.“), mandatář je povinen postupovat při zařizování záležitosti s odbornou péčí. Podle § 757 obch. zák. pro odpovědnost za škodu způsobenou porušením povinností stanovených tímto zákonem platí obdobně ustanovení § 373 a násl. Podle § 373 obch. zák. kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost. Dovolatelka nezpochybňovala závěry odvolacího soudu, že smluvní vztah účastníků se řídí obchodním zákoníkem a obsah smlouvy se blíží smlouvě mandátní podle § 566 odst. 1 obch. zák. V rozsudku ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 32 Cdo 382/2019, Nejvyšší soud uvedl, že k základním předpokladům vzniku odpovědnosti za škodu podle § 373 a násl. obch. zák. patří: 1) porušení právní povinnosti, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody. Právní povinnost může vyplývat ze smlouvy nebo z právního předpisu. Porušením právní povinnosti se rozumí objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak fyzická či právnická osoba skutečně jednala (příp. opomenula jednat), a tím jak jednat měla, aby dostála svým povinnostem. Dále pak uvedl, že obchodní zákoník ukládá mandatáři plnit jeho závazek s vynaložením odborné péče. V obchodních vztazích tento pojem vyjadřuje zvýšenou míru odpovědnosti povinného subjektu za kvalitu poskytovaného plnění. Zákon vychází z předpokladu, že mandatářem je profesionální podnikatel a plnění poskytované na základě mandátní smlouvy spadá do rámce jeho podnikatelské činnosti. Jako odborně zdatný profesionál je tedy mandatář povinen nést i vyšší míru odpověd