23 Cdo 288/2021 — Nejvyšší soud

23 Cdo 288/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 3. 2021 Spisová značka:23 Cdo 288/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.288.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:15. 6. 2021 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 1232/21 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 288/2021-336 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci CEMEX Czech Republic, s. r. o., se sídlem Laurinova 2800/4, 155 00 Praha 5, identifikační číslo osoby 27892638, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem Jungmannova 745/24, 110 00 Praha 1, proti žalované Kajima Czech Design and Construction s. r. o., se sídlem Generála Píky 430/26, 160 00 Praha 6, identifikační číslo osoby 28538862, zastoupené Mgr. Lukášem Nývltem, advokátem se sídlem Na Příkopě 583/15, 110 00 Praha 1, o zaplacení částky 3 268 020,92 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 11 C 378/2016, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2020, č. j. 70 Co 111/2018-308, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované částku 26 233 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce. Odůvodnění: Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud) poté, co jeho usnesení ze dne 25. 4. 2018, č. j. 70 Co 111/2018-202, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 6. 2019, č. j. 70 Co 111/2018-258, bylo zrušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020, č. j. 23 Cdo 2404/2019, a vráceno Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení, rozhodl odvolací soud opětovně usnesením ze dne 22. 9. 2020, č. j. 70 Co 111/2018-308, kdy výrokem I. potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 6. 2. 2018, č. j. 11 C 378/2016-186, ve znění opravného usnesení ze dne 21. 3. 2019, č. j. 11 C 378/2016-235, kterým bylo řízení zastaveno (výrok I.) a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi účastnicemi (výrok II.) a o vrácení soudního poplatku žalobkyni (výrok III.); výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud při právním posouzení věci vyšel s ohledem na ustanovení § 243g zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“) ze závazného právního názoru Nejvyššího soudu (dále též „dovolací soud“), který ve zrušovacím usnesení uvedl, že se odvolací soud při výkladu ujednání rozhodčí smlouvy (doložky) sjednané v čl. 19.2 smlouvy o dílo ze dne 3. 12. 2015, uzavřené mezi účastnicemi, ve znění: „ Strany se pokusí vyřešit spory smírnou cestou předtím, než přistoupí k rozhodčímu řízení. Pokud se strany nedohodnou jinak, rozhodčí řízení může začít od čtrnáctého dne ode dne doručení záměru přistoupit k rozhodčímu řízení.“, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při výkladu projevu vůle (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2697/2007, jehož závěry, týkající se výkladu projevu vůle právního úkonu, jsou použitelné podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2018, sp. zn. 26 Cdo 1467/2017, a ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. 33 Cdo 4358/2016, i pro posouzení právního jednání podle § 553 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – dále jen „o. z.“, a též viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2017, sp. zn. 32 Cdo 243/2017, a ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4840/2014), jestliže dovodil, že ve sjednaném ujednání rozhodčí smlouvy absentuje projev vůle, z něhož by bylo možno jednoznačně a určitě dovodit, že strany měly v úmyslu vyloučit pravomoc obecných soudů při řešení jejich sporů a svěřit řešení sporů výlučně rozhodčímu řízení. Odvolací soud s ohledem na uvedený právní názor dovolacího soudu proto dospěl k závěru, že předmětná rozhodčí doložka byla sjednána platně, jedná se o arbitrabilní spor, na nějž rozhodčí doložka dopadá, a proto byl podle § 106 odst. 1 o. s. ř. dán důvod pro zastavení řízení, jak správně rozhodl soud prvního stupně. Usnesení odvolacího soudu napadla dovoláním žalobkyně (dále též „dovolatelka“), neboť se domnívá, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. a je přípustné, jelikož se jedná o rozhodnutí, kterým se řízení končí a napadené usnesení závisí na vyřešení právních otázek, které řešil odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Ústavního soudu, a to otázky: - zda je nutné při výkladu právních jednání zjišťovat úmysl jednajících osob a právní jednání vykládat podle tohoto zjištěného úmyslu, a zda lze skutečně projevenou vůli stran doplňovat a nahrazovat vlastní úvahou soudu; - zda je třeba se zabývat v souvislosti se zkoumáním existence platné rozhodčí doložky a s tím související pravomoci obecných soudů v určité věci důkazními návrhy předloženými za účelem prokázáni vůle jednajících stran, a zda lze o takové otázce rozhodnout bez toho, že by byly navržené důkazy provedeny a soud se s těmi návrhy na provedení důkazu vypořádal; - zda je třeba se zabývat při posouzení pravomoci obecných soudů v určité věci tím, zda ujednání, které je prezentováno jako rozhodčí doložka, obsahuje obligatorní náležitosti požadované relevantní zákonnou úpravou pro platnou rozhodčí doložku, tedy zejména určení rozhodčího subjektu, určení okruhu právních vztahů a ujednání o nákladech rozhodčího řízení; - zda je odvolací soud povinen vypořádat se v odůvodnění rozhodnutí týkajícího se dostatku či nedostatku pravomoci obecných soudů v určité věci s argumentací účastníků řízení. Dovolatelka s odkazem na ustanovení § 556 o. z. a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016 a usnesení ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 505/2018, poukazuje na to, že co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět, a že je třeba při výkladu projevu vůle přihlédnout i k tomu, co právnímu jednání předcházelo. Zdůraznila, že doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran, a že shodná vůle účastníků smlouvy má přednost před doslovným významem textu účastníky formulované smlouvy. Je proto třeba zjišťovat okolnosti, za nichž k uzavření smlouvy došlo (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03). Dovolatelka má za to, že předmětný čl. 19.2 smlouvy o dílo byl vyložen odvolacím soudem v rozporu s uvedenými pravidly výkladu právních jednání, jelikož vůlí žalobkyně v době uzavření smlouvy nebylo vyloučit spory se žalovanou z pravomoci obecných soudů. Podle dovolatelky byla v rozporu s ustálenou rozhodovací soudní praxí, zejména Ústavního soudu, řešena i otázka naložení s důkazními návrhy účastníka řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94), jestliže její důkazní návrhy nebyly v řízení vypořádány, navrhované důkazy nebyly provedeny a ani nebylo zdůvodněno, proč tak nebylo učiněno. Další otázkou, která byla v řízení podle dovolatelky vyřešena nesprávně, je otázka, zda se při hodnocení, zda je v určité věci dána pravomoc soudu či pravomoc jiného orgánu, je třeba se zabývat vedle této vůle stran též obsahovými náležitostmi ujednání prezentovaného jako rozhodčí smlouva či doložka. Poukazuje na to, že odvolací soud se touto otázkou, ač žalobkyně svoji argumentaci k této otázce odvolacímu soudu předestřela, vůbec nezabýval. Přitom ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“) se musí v rozhodčí smlouvě dohodnout buď na ad hoc rozhodci (rozhodcích) nebo na stálém rozhodčím soudu, který je zřízen na základě zákona (viz též usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010). Smlouva o dílo v čl. 19.2 ale určení subjektu povolaného rozhodovat spory žalobkyně a žalované neobsahuje, když obsahuje pouze nekonkrétní a neurčitý odkaz na rozhodčí řízení, aniž by uvedené ujednání jakkoli specifikovalo, který ze subjektů, o nichž hovoří § 2 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení, by měl být oprávněn toto řízení konkrétně vést a podle jakých pravidel by se přitom měl řídit. Dovolatelka rovněž namítá, že odvolací soud se nevypořádal s její námitkou, že není možné považovat za platně uzavřenou rozhodčí smlouvu takovou dohodu stran, podle níž budou pravomoci rozhodců podřízeny veškeré případné s