23 Cdo 30/2022 — Nejvyšší soud

23 Cdo 30/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 3. 2022 Spisová značka:23 Cdo 30/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.30.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Autorské právo Bezdůvodné obohacení Promlčení Omyl Dotčené předpisy:§ 107 odst. 2 obč. zák. § 23 předpisu č. 121/2000 Sb. § 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:19. 5. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 30/2022-453 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobce INTERGRAM, nezávislé společnosti výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově-obrazových záznamů, z.s., se sídlem v Praze, Klimentská 1207/10, identifikační číslo osoby 00537772, zastoupeného JUDr. Jakubem Fröhlichem, advokátem se sídlem v Praze 1, Spálená 84/5, proti žalované Lázně Velké Losiny, s.r.o., se sídlem ve Velkých Losinách, Lázeňská 323, identifikační číslo osoby 28561813, zastoupené JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. 770/52, o zaplacení 61.890 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 74 C 14/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 9. 2021, č. j. 4 Co 40/2021-411, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.694,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalované. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Soud prvního stupně rozsudkem, v pořadí druhým, ze dne 7. 6. 2021, č. j. 74 C 14/2016-389, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 61.890 Kč s příslušenstvím (bod I výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II výroku). Soud prvního stupně takto rozhodoval poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 16. 12. 2020, č. j. 27 Cdo 494/2019-301, předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně (rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 20. 4. 2018, č. j. 74 C 14/2016-211) i soudu odvolacího (rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 11. 2018, č. j. 4 Co 24/2018-254) částečně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Předmětem dalšího řízení tak zůstalo posouzení otázky, zda je nárok žalobce za období od 1. 1. 2013 do 29. 12. 2013 (tj. nárok ve výši 61.890 Kč s příslušenstvím) promlčen. K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu, jak jej zjistil soud prvního stupně, jeho skutková zjištění považoval za správná a ztotožnil se i s jeho právním hodnocením. Pokud jde o otázku, zda v posuzované věci činí objektivní promlčecí doba u práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení za neoprávněné užití uměleckých výkonů a zvukových a zvukově-obrazových záznamů na pokojích v ubytovacích zařízeních v období od 1. 1. 2013 do 29. 12. 2013 podle § 23 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), dále též jen „aut. zák“, tři roky nebo deset let podle ustanovení § 107 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, dále též jen „obč. zák.“ (tedy zda jde či nejde v dané věci o úmyslné bezdůvodné obohacení na straně žalované), považoval za zcela správný závěr soudu prvního stupně, že existenci vědomosti žalované o tom, že svým jednáním získává a může získat bezdůvodné obohacení, nelze v daném případě dovodit. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně v celém jeho rozsahu) podal žalobce dovolání, jež považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále též jen „o. s. ř.“, pro řešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud dle žalobce odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené v jeho rozsudcích ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2883/2011, a ze dne 15. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 709/2009, a rovněž otázky úmyslu uživatele chráněných děl, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla dle žalobce vyřešena. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil, případně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. K dovolání se žalovaná vyjádřila tak, že je považuje za nepřípustné a navrhuje jeho odmítnutí. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobce rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. Dle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Namítá-li dovolatel, že závěr odvolacího soudu o promlčení nároku žalobce za období od 1. 1. 2013 do 29. 12. 2013 je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu vyjádřenou v jím citovaných rozhodnutích, nevymezuje tím žádný z předpokladů přípustnosti dovolání. Prostřednictvím svých námitek dovolatel neformuluje žádnou konkrétní otázku hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se měl dle jeho přesvědčení odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od poukazovaných rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2883/2011, a ze dne 15. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 709/2009; takovou otázku nelze dovodit ani z obsahu dovolání. Dovolací soud přitom ve svém rozhodování ustáleně dovozuje, že náležitost dovolání spočívající ve vymezení předpokladů jeho přípustnosti splní dovolatel tehdy, je-li z obsahu dovolání zřejmé, kterou otázku hmotného nebo procesního práva podle jeho názoru odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nebo která nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešena jinak. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem (podle mínění dovolatele) odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Kromě toho dovolatelem předestřený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2883/2011, na problematiku délky objektivní promlčecí lhůty (zda činí tři roky nebo deset let) u práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení v souvislosti s tvrzeným neoprávněným užitím uměleckých výkonů a zvukových a zvukově-obrazových záznamů na pokojích v ubytovacích zařízeních v období roku 2013, která byla v dané věci v této fázi řízení soudy posuzována jako rozhodná, nedopadá. Naopak, Nejvyšší soud zde řešil odlišnou právní otázku (a to, od kdy počíná běžet subjektivní promlčecí doba u vydání bezdůvodného obohacení v návaznosti na provozování rozhlasového či televizního vysílání předmětů ochrany podle § 23 aut. zák., ve znění účinném od 23. 2. 2005 do 18. 5. 2008), takže závěry zde vyslovené nejsou pro posouzení v projednávané věci řešené otázky použitelné. Ve vztahu k objektivní promlčecí době v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud pouze zopakoval, že není teoreticky možné, aby promlčecí doba pohledávky začala běžet ještě před tím, než pohledávka vznikne. V souvislosti s dalším žalobcem poukazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 709/2009, od jehož závěrů se měl odvolací soud dle tvrzení dovolatele odchýlit při posouzení, zda žalovaná mohla postupovat podle ustanovení § 568 obč. zák. a částku odpovídajíc